II. světová válka · Japonský úder do Pacifiku
Pearl Harbor
Pearl Harbor jako součást japonské jižní ofenzivy
Cílem bylo na počátku války ochromit americkou námořní sílu a získat čas k obsazení a zabezpečení nových území. Japonské velení tak spojilo mimořádně riskantní operaci s nadějí, že rychlá vojenská vítězství vytvoří výhodnější podmínky pro případné politické urovnání konfliktu.
Šest letadlových lodí míří přes severní Pacifik
Hlavní základnou americké Tichomořské flotily byl od roku 1940 Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu. Dne 26. listopadu 1941 vyplula z Kurilských ostrovů japonská úderná skupina vedená viceadmirálem Čúičim Nagumem. Jejím jádrem bylo šest letadlových lodí doprovázených dalšími válečnými a zásobovacími plavidly. Svaz postupoval severním Pacifikem mimo obvyklé námořní trasy a zachovával rádiové ticho. Ráno 7. prosince dosáhl prostoru severně od Havajských ostrovů, odkud jeho letouny odstartovaly k útoku. Japonské námořnictvo tak dokázalo dopravit značnou leteckou sílu do blízkosti jedné z nejdůležitějších amerických základen, aniž by bylo včas odhaleno.
Překvapení navzdory varovným signálům
Americké velení na konci roku 1941 počítalo s možností bezprostřední války s Japonskem, nedokázalo však správně určit místo a podobu hlavního úderu. Ještě před náletem americký torpédoborec USS Ward napadl japonskou miniponorku poblíž vjezdu do Pearl Harboru. V 7.02 navíc radarová stanice Opana zaznamenala velkou skupinu letadel přibližujících se k Oahu. Hlášení bylo mylně vyhodnoceno jako přílet očekávaných amerických bombardérů. Varování proto nevedla k včasnému uvedení obrany do plné pohotovosti. Pearl Harbor nebyl příkladem úplné absence zpravodajských informací, ale také jejich nesprávného vyhodnocení a nedostatečné koordinace obranných složek.
Dvě útočné vlny proti lodím a letištím
První vlna japonských letounů zaútočila 7. prosince 1941 přibližně v 7.55 místního času. Torpédové a střemhlavé bombardéry napadly především americké bitevní lodě, zatímco další letadla útočila na vojenská letiště a snažila se zničit americké letectvo ještě na zemi. Následovala druhá vlna, která pokračovala v bombardování přístavu a letištních zařízení. Útok skončil krátce před desátou hodinou dopoledne. Americkou obranu oslabila nepřipravenost, nevhodné rozmístění části letadel a počáteční zmatek. Přesto se americkým jednotkám podařilo postupně organizovat protiletadlovou palbu a místy také vzlétnout proti útočníkům. Japonsko dosáhlo výrazného taktického překvapení, nikoli však zcela neomezeného a beztrestného útoku.
Potopené bitevní lodě a více než dva tisíce mrtvých
Následky náletu byly mimořádně těžké. Všech osm amerických bitevních lodí nacházejících se v Pearl Harboru bylo potopeno nebo poškozeno. Zasažena byla také další válečná a pomocná plavidla. Americké námořnictvo uvádí 188 zničených a 159 poškozených letadel. Podle jeho soupisu zahynulo 2 403 amerických vojáků a civilistů a dalších 1 178 osob utrpělo zranění. Největší jednotlivou tragédií bylo zničení bitevní lodi USS Arizona, na níž zahynulo 1 177 členů posádky. Japonské ztráty byly podstatně menší, včetně 29 letadel, která se nevrátila na své lodě. Tato bilance dokládala rozsah japonského taktického úspěchu, sama však ještě neurčovala jeho dlouhodobý strategický význam.
Americké letadlové lodě a námořní zázemí přežily
Japonský útok způsobil americké flotile vážné ztráty, nedokázal však zničit její nejdůležitější prostředky pro budoucí válku v Pacifiku. Americké letadlové lodě Enterprise, Lexington a Saratoga se v době náletu v přístavu nenacházely. Útok také nezničil rozsáhlé zásoby paliva, klíčová opravárenská zařízení ani ponorkovou základnu. Právě toto zázemí umožnilo pokračování amerických námořních operací a postupnou obnovu poškozených lodí. Většinu zasažených plavidel se nakonec podařilo vyzvednout nebo opravit, přestože některá byla vyřazena na dlouhou dobu a několik se do služby již nevrátilo. Zatímco americké bitevní loďstvo utrpělo těžkou porážku, další složky námořní síly zůstaly schopné boje.
Prosinec 1941 přivádí Spojené státy do světové války
Japonský útok zásadně proměnil americkou politickou situaci. Prezident Franklin D. Roosevelt vystoupil 8. prosince 1941 před Kongresem a požádal o vyhlášení války Japonsku. Kongres jeho návrh schválil téměř jednomyslně a Spojené státy oficiálně vstoupily do války. Dne 11. prosince vyhlásily Německo a Itálie válku Spojeným státům, na což americký Kongres odpověděl odpovídajícími válečnými deklaracemi. Americké zapojení přitom nezačínalo z úplné neutrality, protože Washington již předtím materiálně podporoval státy bojující proti mocnostem Osy. Prosincová rozhodnutí však znamenala přechod k přímé válce v Evropě i v Tichomoří. Spojené státy se staly jednou z hlavních vojenských mocností protiosové koalice a jejich hospodářské, průmyslové a lidské zdroje začaly být mobilizovány pro dlouhodobý konflikt.
Taktické vítězství bez rozhodujícího strategického výsledku
Pearl Harbor dočasně oslabil americkou námořní sílu a usnadnil Japonsku zahájení souběžných operací proti západním pozicím v Asii a Pacifiku. Neznamenal však odstranění Spojených států jako vojenského protivníka. Zachované letadlové lodě, ponorky a základnové kapacity představovaly důležité předpoklady dalšího odporu, zatímco americké hospodářství disponovalo podstatně většími možnostmi dlouhodobého zbrojení než japonské. Útok navíc vyvolal silnou podporu války v americké společnosti, a tím oslabil naději na rychlé politické urovnání přijatelné pro Tokio. Strategický neúspěch proto nespočíval pouze v nezničených lodích a nádržích s palivem, ale především v nedosažení politického cíle, jemuž měl vojenský úder sloužit. Japonsko získalo prostor pro první vlnu výbojů, nikoli rozhodující převahu pro vedení dlouhé války. Rozsah a důsledky těchto počátečních vítězství se naplno projevily v následujících měsících.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.