II. světová válka · Rok obratu
Nová Guinea
Port Moresby zůstávalo hlavním japonským cílem na Nové Guineji
Pro pochopení souběžné kampaně na Nové Guineji se vraťme do doby před americkým vyloděním na Guadalcanalu. Po neúspěchu námořní operace v Korálovém moři v květnu 1942 se Japonsko pokusilo dobýt Port Moresby pozemní cestou. Mezi japonskými pozicemi na severním pobřeží a Port Moresby však leželo mohutné pohoří Owena Stanleyho. Japonské velení se rozhodlo využít Kokodskou stezku. Původně omezený průzkum možností postupu se postupně změnil v rozsáhlou pozemní ofenzivu, která měla překonat jednu z nejobtížnějších přírodních překážek pacifické války.
Kokodská stezka proměnila zásobování v rozhodující vojenský problém
Kokodská stezka vedla přes prudké horské svahy, hluboká údolí, hustou tropickou vegetaci a četné vodní toky. Většina trasy nebyla sjízdná motorovými vozidly a přesuny vojáků, potravin, munice i zdravotnického materiálu závisely především na lidské síle. Silné deště měnily úzké pěšiny v bahnitá koryta a rychle rozvodňovaly horské potoky. Vojáci museli překonávat značné výškové rozdíly, často za omezené viditelnosti a bez spolehlivých informací o poloze protivníka. Tropické podmínky podporovaly šíření malárie, úplavice a dalších nemocí, zatímco evakuace raněných byla mimořádně náročná. Logistické obtíže postihovaly obě strany, ale jejich dopady nebyly stejné. Australští obránci se při ústupu postupně přibližovali ke svému zásobovacímu zázemí, zatímco japonské jednotky se s každým dalším postupem vzdalovaly od výchozích základen na severním pobřeží. Schopnost dopravit potraviny a munici přes poslední kilometry horské stezky se tak postupně stávala stejně důležitou jako samotné bojové operace.
Japonské vylodění u Gony zahájilo postup přes pohoří
Dne 21. července 1942 se japonské jednotky začaly vyloďovat u Gony na severním pobřeží Papuy, jihovýchodní části Nové Guineje, a zahájily postup směrem ke Kokodě. První odpor jim kladli především příslušníci australského 39. pěšího praporu, tvořeného převážně méně zkušenými vojáky domobrany, a papuánského pěšího praporu Papuan Infantry Battalion. Japonci disponovali zkušenějšími jednotkami a zpočátku dosahovali početní i taktické převahy. Dne 29. července obsadili Kokodu, jejíž malá přistávací plocha měla značný význam pro spojenecké zásobování. Australané obec krátce získali zpět, ale po příchodu dalších japonských sil byli nuceni znovu ustoupit. V následujících týdnech pokračovali v ústupových bojích podél stezky, přičemž se snažili zpomalit postup protivníka a získat čas pro příchod posil. Do obrany postupně zasáhly také zkušenější jednotky australské 7. divize. Ačkoli Japonci získávali další území, nedokázali australské obranné síly rozhodujícím způsobem zničit.
Boje u Isuravy a Ioribaiwy zastavily japonský postup
Na konci srpna 1942 se významné boje soustředily u Isuravy, kde australské jednotky několik dní odolávaly opakovaným japonským útokům. Japonci nakonec obranné pozice prolomili a přinutili Australany pokračovat v ústupu přes Eora Creek, Templeton's Crossing a Efogi. V září se japonské síly dostaly až k Ioribaiwě, která představovala nejzazší bod jejich postupu směrem k Port Moresby. Zde však jejich ofenziva ztratila hybnost. Jednotky byly vyčerpané, trpěly rostoucím nedostatkem potravin a munice a jejich zásobovací trasy přes horské pásmo přestávaly odpovídat potřebám dalšího útoku. Australané mezitím stabilizovali obranu na hřebeni Imita Ridge a získávali posily i lepší zásobování. Japonské velení současně muselo reagovat na nepříznivý vývoj bojů na Guadalcanalu, který vyžadoval další síly a prostředky. Zastavení ofenzivy proto nebylo výsledkem jediné bitvy ani samotného terénu, ale souběhu australského odporu, logistického vyčerpání a změny japonských strategických priorit.
Papuánští nosiči a vojáci byli nepostradatelnou součástí kampaně
Významný podíl na australské obraně měli původní obyvatelé Papuy a Nové Guineje. Vedle příslušníků papuánských vojenských jednotek působily v oblasti tisíce místních nosičů, kteří dopravovali potraviny, munici a zdravotnický materiál do předních postavení a při zpáteční cestě odnášeli raněné a nemocné vojáky. Jejich znalost terénu a schopnost pohybovat se po obtížných horských stezkách byly pro fungování spojeneckého zásobování zásadní. V australské válečné paměti získali nosiči označení Fuzzy Wuzzy Angels, které zdůrazňovalo jejich pomoc vyčerpaným a raněným vojákům. Tento obraz však zachycuje pouze část skutečnosti. Mnozí místní obyvatelé byli k práci získáváni pod nátlakem nebo přímo nuceně a sami trpěli nedostatkem potravin, nemocemi, vyčerpáním a někdy i špatným zacházením ze strany koloniálních úřadů. Jejich úlohu proto nelze redukovat na idealizovaný příběh obětavé pomoci. Byli aktivními účastníky války, jejíž důsledky zásadně zasahovaly také jejich vlastní životy a společnosti.
Japonská porážka u Milne Bay zabezpečila spojenecké východní křídlo
Souběžně s boji na Kokodské stezce probíhala další významná operace u Milne Bay na jihovýchodním výběžku Papuy. Zde Spojenci budovali letiště, která mohla podporovat obranu Port Moresby a ohrožovat japonské námořní operace. V noci z 25. na 26. srpna 1942 se Japonci pokusili oblast obsadit námořním výsadkem. Jejich velení však výrazně podcenilo počet obránců, mezi nimiž převažovaly australské jednotky podporované americkými ženisty a dalšími specialisty. Důležitou roli sehrály australské stíhací letouny P-40 Kittyhawk, které ničily japonské vyloďovací prostředky, napadaly zásoby a podporovaly pozemní obranu. Japonský postup se zastavil u spojeneckých letišť a následné protiútoky přinutily útočníky k ústupu. Do 7. září byla japonská operace ukončena porážkou. Šlo o jeden z prvních případů, kdy se spojeneckým pozemním silám podařilo jednoznačně odrazit japonský obojživelný útok. Vítězství zabezpečilo důležitou základnu a ukázalo význam koordinace pozemní obrany s letectvem operujícím z blízkých letišť.
Australská protiofenziva osvobodila Kokodu a zatlačila Japonce k pobřeží
Japonské velení rozhodlo v září 1942 o zastavení ofenzivy a stažení jednotek do obranných pozic na severním pobřeží Papuy. Japonský ústup z Ioribaiwy začal 24. září a australští vojáci následně přešli do pronásledování protivníka. Postup zpět přes horské pásmo však nebyl jednoduchý. Japonci vedli ústupové boje, využívali obtížného terénu a vytvářeli obranná postavení, která musely australské jednotky postupně překonávat. Tvrdé střety se odehrály zejména u Templeton's Crossing a Eora Creek. Dne 2. listopadu Australané znovu obsadili Kokodu, čímž získali také její důležitou přistávací plochu. Po dalších bojích u Oivi a Gorari v listopadu byli Japonci vytlačeni z horských oblastí směrem k pobřeží. Kokodská kampaň si vyžádala životy více než 600 australských vojáků a další tisíce příslušníků jednotek byly zraněny nebo vyřazeny nemocemi. Těžké ztráty utrpěli také Japonci, mezi nimiž hrály rostoucí roli hlad a zdravotní vyčerpání. Neúspěch ofenzivy znamenal konec bezprostředního pokusu dobýt Port Moresby pozemním postupem přes pohoří Owena Stanleyho.
Dobytí Buny, Gony a Sananandy završilo papuánskou kampaň
Znovuobsazení Kokody ještě neznamenalo konec bojů na Papui. Japonské jednotky se stáhly do opevněných pobřežních předmostí u Buny, Gony a Sananandy, odkud se pokoušely udržet spojení se svými základnami a zabránit dalšímu spojeneckému postupu. Od listopadu 1942 proti nim bojovaly australské jednotky společně s americkou 32. pěší divizí. Obránci využívali důkladně připravená postavení, krytá palebná stanoviště a obtížně prostupný bažinatý terén. Spojenecké velení původně očekávalo rychlejší postup, ale nedostatečný průzkum, omezená dělostřelecká podpora a nezkušenost části amerických jednotek vedly k těžkým ztrátám. Australané obsadili Gonu 9. prosince 1942, Buna padla počátkem ledna 1943 a poslední hlavní japonská postavení u Sananandy byla zlikvidována 22. ledna. Kampaň prokázala význam leteckého zásobování, budování předsunutých letišť a součinnosti spojeneckých jednotek. Zkušenosti z Papuy se staly důležitým východiskem pro následující operace na Nové Guineji, při nichž Spojenci stále více využívali leteckou a námořní dopravu k obcházení silných japonských obranných postavení.
Od bojů v Pacifiku k německé letní ofenzivě na východní frontě
Zatímco se v jižním Pacifiku postupně měnil poměr sil ve prospěch Spojenců, na druhé straně světa probíhala další rozsáhlá vojenská ofenziva. K jejím počátkům se musíme vrátit do léta 1942, kdy nacistické Německo soustředilo hlavní úder na jižní část sovětsko-německé fronty. Operace Blau spojovala hospodářské cíle na Kavkaze s vojenskými úkoly v prostoru řek Donu a Volhy. V průběhu léta se však Stalingrad proměnil v samostatné těžiště rozsáhlých bojů. Podobně jako v Pacifiku se i zde ukázalo, že rychlý postup do vzdálených oblastí může vytvářet zásobovací a strategické problémy, jejichž důsledky přesáhnou počáteční vojenské úspěchy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.