II. světová válka · Okupace, kolaborace, odboj a masové násilí
Zajatci a další nacistické masové zločiny
Sovětští váleční zajatci jako oběti nacistické vyhlazovací politiky
Sovětští váleční zajatci patřili k největším skupinám obětí nacistického masového násilí. Jejich mimořádně vysokou úmrtnost nelze vysvětlit pouze nedostatečným zásobováním nebo chaosem prvních měsíců německého tažení. Byla důsledkem vědomých rozhodnutí nacistického vedení a německých vojenských orgánů, které sovětské vojáky považovaly za rasově a ideologicky méněcenné nepřátele. Zatímco se zajatci ze západních spojeneckých armád Německo zpravidla zacházelo podle odlišných pravidel, sovětští zajatci byli vystaveni systematickému odpírání potravin, přístřeší a zdravotní péče, nucené práci i přímému vraždění. Jejich osud dokládá, že německá válka proti Sovětskému svazu nebyla pouze střetem armád, ale také součástí nacistického projektu rasového a politického přetvoření východní Evropy.
Rozkaz o komisařích a vědomé porušování válečného práva
Ještě před zahájením operace Barbarossa, německého útoku na Sovětský svaz v červnu 1941, vydalo německé vojenské velení rozkazy, které předpokládaly mimořádně brutální zacházení se sovětskými vojáky a civilisty. Další předpisy výrazně omezovaly trestní postih německých vojáků za násilí proti sovětskému civilnímu obyvatelstvu a podporovaly bezohledné potlačování odporu. Německé úřady své zacházení se sovětskými zajatci částečně ospravedlňovaly tím, že Sovětský svaz nepřistoupil k Ženevské úmluvě o válečných zajatcích z roku 1929. Tato skutečnost však neopravňovala Německo k mučení, úmyslnému hladovění nebo popravám zajatců a nezbavovala je povinnosti dodržovat základní pravidla válečného práva. Rozkazy zároveň ukazují, že zločiny nebyly jen výsledkem svévole jednotlivců. Brutalita byla předem začleněna do způsobu vedení války, přestože konkrétní rozsah a podoba jejího uplatňování se mezi jednotkami lišily.
Hladovění, epidemie a nucená práce v zajateckých táborech
Nejkatastrofálnější období pro sovětské válečné zajatce nastalo mezi létem 1941 a jarem 1942, kdy v německé moci zahynuly přibližně dva miliony zajatých vojáků. Mnozí byli drženi v přeplněných provizorních táborech bez dostatečného přístřeší, hygienických zařízení a zdravotní péče. Potravinové příděly často neumožňovaly přežití a podvyživení zajatci hromadně umírali na vyčerpání, podchlazení a infekční nemoci. Německé vojenské a bezpečnostní orgány navíc prováděly selekce, při nichž byli političtí komisaři, Židé a další vybrané skupiny zajatců určováni k zavraždění. Postupem války rostl hospodářský význam zajatecké pracovní síly, což vedlo k částečným změnám podmínek a snaze udržet některé vězně naživu pro pracovní nasazení. Nucená práce však nadále probíhala v nebezpečných a vyčerpávajících podmínkách. Vysoká úmrtnost proto nebyla nevyhnutelným důsledkem velkého počtu zajatců, ale především výsledkem politiky, která jejich životům přikládala minimální hodnotu.
Kolektivní represálie a ničení civilních komunit
Nacistické masové násilí zasahovalo také civilní obyvatelstvo oblastí, v nichž působila skutečná nebo domnělá odbojová hnutí. Německé jednotky při takzvaných protipartyzánských operacích vypalovaly vesnice, popravovaly rukojmí a deportovaly obyvatele na nucené práce. Zvláště rozsáhlé represe probíhaly v okupovaných částech Sovětského svazu, v Polsku a na Balkáně. V Bělorusku byly během německé okupace zničeny stovky obcí a jejich obyvatelé se stávali oběťmi masových vražd. Označení určité oblasti za partyzánské zázemí přitom často sloužilo jako záminka k teroru proti lidem, kteří se ozbrojeného odporu vůbec neúčastnili. Na represích se podílely jednotky SS, německá pořádková a bezpečnostní policie, části Wehrmachtu, tedy pravidelných německých ozbrojených sil, i místní pomocné a kolaborantské formace. Přestože válečné právo připouštělo některá bezpečnostní opatření vůči ozbrojeným protivníkům, svévolné popravy civilistů a kolektivní vraždění představovaly válečné zločiny. Tyto operace zároveň ukazují, jak nacistická okupační politika stírala hranici mezi vojenským bojem a terorem proti obyvatelstvu.
Genocida evropských Romů a Sintů
Vedle systematického vyvražďování evropských Židů uskutečňovali nacisté a jejich spojenci také genocidu Romů a Sintů. Nacistická rasová ideologie je označovala za údajně méněcenné obyvatelstvo a spojovala rasové předsudky se staršími policejními praktikami a sociální diskriminací. Pronásledování zahrnovalo nucené sterilizace, internaci, deportace, nucenou práci a masové vraždění. Na okupovaných územích východní Evropy byly romské komunity zabíjeny při hromadných střelbách, zatímco další oběti umíraly v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Významným místem genocidy se stal Auschwitz-Birkenau, kde nacisté zřídili zvláštní tábor pro romské rodiny a v noci z 2. na 3. srpna 1944 zavraždili v plynových komorách téměř 3 000 jeho zbývajících vězňů. Přesný počet romských obětí v celé Evropě není znám kvůli neúplné předválečné evidenci, zničeným komunitám a nedostatku pramenů. Podle současných odhadů bylo zavražděno nejméně 250 000 Romů a Sintů, přičemž některé odhady dosahují až 500 000 obětí.
Program T4 a systematické vraždění lidí s postižením
Dalším samostatným proudem nacistického masového vraždění byl program zaměřený proti lidem s tělesným, mentálním a duševním postižením. Program známý jako Aktion T4 byl organizován od roku 1939 a od ledna 1940 využíval zvláštní vražedná zařízení s plynovými komorami. Do srpna 1941 bylo v šesti těchto zařízeních zavražděno více než 70 000 lidí. Po protestech části veřejnosti a církevních představitelů Hitler centrálně organizovanou fázi zastavil, vraždění však pokračovalo méně nápadnými metodami v nemocnicích a ústavech. Pacienti umírali po smrtících injekcích, předávkování léky, úmyslném hladovění a zanedbávání péče. Celkový počet obětí nacistického vraždění lidí s postižením se odhaduje přibližně na 250 000 až 300 000. Program zároveň poskytl zkušenosti s organizací masového zabíjení a část jeho personálu později působila ve vyhlazovacích táborech určených k vraždění Židů.
Wehrmacht a vyvrácení poválečného mýtu o čisté armádě
Po druhé světové válce se v západoněmeckém i širším veřejném prostředí rozšířila představa, že pravidelná německá armáda vedla převážně konvenční válku a za nacistické masové zločiny odpovídaly především SS a bezpečnostní policie. Tento obraz, označovaný jako mýtus čistého Wehrmachtu, historický výzkum zásadně vyvrátil. Německé ozbrojené síly nesly přímou odpovědnost za zacházení s miliony sovětských válečných zajatců a podílely se také na represích proti civilistům, protipartyzánských operacích a zabezpečování činnosti jednotek provádějících masové vraždy. Rozhodující význam měla spolupráce části vojenského velení s nacistickým režimem již při přípravě tažení na východ. To však neznamená, že všichni příslušníci Wehrmachtu osobně páchali válečné zločiny nebo nesli stejnou míru odpovědnosti. Jednotlivé útvary a velitelé se lišili konkrétním jednáním i rozsahem zapojení. Základní historický závěr přesto zůstává jednoznačný. Wehrmacht nebyl institucí oddělenou od nacistické okupační a vyhlazovací politiky, ale významným účastníkem jejího uskutečňování.
Rozdílné cíle nacistického pronásledování a společná logika rasové nadvlády
Nacistické masové zločiny tvořily propojený systém násilí, ale jednotlivé skupiny obětí nebyly pronásledovány vždy ze stejných důvodů ani stejnými prostředky. Holocaust představoval systematickou genocidu evropských Židů, jejichž úplné vyvraždění se stalo jedním z ústředních cílů nacistického režimu. Genocida Romů a Sintů měla rovněž rasový základ, její provádění však nebylo ve všech okupovaných zemích stejně organizované. Sovětští váleční zajatci umírali především v důsledku ideologicky motivovaného vraždění, záměrného zanedbávání základních životních potřeb a nucené práce. Program T4 vycházel z nacistické eugeniky, tedy snahy údajně zlepšovat dědičné vlastnosti populace řízenými zásahy, a z představy o odstranění životů údajně nehodných žití. Masové represálie proti civilistům zase sloužily k zastrašování obyvatelstva, potlačování odporu a upevňování okupační moci. Tyto rozdíly jsou důležité pro pochopení konkrétních rozhodnutí pachatelů i historické povahy jednotlivých zločinů. Spojovala je však nacistická představa rasové hierarchie, pohrdání lidskými právy a přesvědčení, že vojenské a politické cíle opravňují k rozsáhlému násilí proti bezbranným lidem.
Protektorát Čechy a Morava v nacistickém okupačním systému
České země tvořily součást nacistické okupační soustavy, jejich postavení se však v některých zásadních ohledech lišilo od okupovaného Polska nebo Sovětského svazu. Německé vedení potřebovalo zachovat provoz českého průmyslu, zejména zbrojní výroby, a proto usilovalo o pracovní disciplínu a potlačení otevřených nepokojů. To neznamenalo mírný okupační režim. Gestapo, nacistická tajná státní policie, a další bezpečnostní složky tvrdě pronásledovaly odboj, režim likvidoval demokratické instituce, omezoval české školství a systematicky diskriminoval a deportoval židovské i romské obyvatelstvo. Nacistické plány současně předpokládaly dlouhodobou germanizaci českých zemí, tedy jejich přeměnu v německý národnostní prostor. Její součástí mělo být rasové třídění obyvatel, asimilace vybraných skupin a odstranění těch, které nacisté považovali za nežádoucí. Rozsáhlejší uskutečnění těchto plánů bylo spojováno s očekávaným německým vítězstvím. Okupační politika proto kombinovala hospodářské využívání českého obyvatelstva s represí a dlouhodobými národnostními cíli. Právě toto spojení vytvářelo podmínky každodenního života v Protektorátu i možnosti a omezení českého domácího odboje.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.