II. světová válka · Čechoslováci v zahraničí a slovenská zkušenost
Buzuluk, Sokolovo a Kyjev
Československo-sovětská dohoda a vznik východního zahraničního vojska
Vznik československé vojenské jednotky v Sovětském svazu umožnila zásadní změna mezinárodní situace po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Sovětský svaz, který v září 1939 společně s Německem napadl a rozdělil Polsko, se nyní stal členem protihitlerovské koalice. Dne 18. července 1941 uzavřela československá exilová vláda v Londýně se Sovětským svazem dohodu o spolupráci ve válce proti Německu. Následující vojenská úmluva z 27. září umožnila vytvoření československé jednotky na sovětském území. Významnou roli při jednáních sehrál náčelník československé vojenské mise v Moskvě generál Heliodor Píka. Jednotka měla podléhat československému velení, její výzbroj, zásobování a operační nasazení však závisely na sovětské straně. Místem formování se stalo město Buzuluk v Orenburské oblasti, vzdálené od tehdejší frontové linie. První organizační přípravy začaly na přelomu let 1941 a 1942. Základem velitelského kádru byli českoslovenští vojáci, kteří po porážce Polska v září 1939 skončili v sovětské internaci. Jejich velitel Ludvík Svoboda se následně postavil do čela vznikající jednotky.
Buzuluk jako útočiště uprchlíků a přeživších sovětských táborů
Dne 5. února 1942 dorazila do Buzuluku první větší skupina československých důstojníků a vojáků ze sovětské internace. Postupně přicházeli další dobrovolníci a 15. července 1942 dosáhl 1. československý samostatný polní prapor předepsaného početního stavu. Jeho složení bylo mimořádně rozmanité. Vedle Čechů a Slováků zde sloužili Rusíni z Podkarpatské Rusi, která před válkou patřila k Československu a v březnu 1939 ji obsadilo Maďarsko, židovští uprchlíci z okupovaného Československa, krajané dlouhodobě žijící v SSSR a později také přeběhlíci ze slovenské armády. Zvlášť tragickou zkušenost měli lidé, kteří před německou nebo maďarskou perzekucí uprchli do Sovětského svazu, kde je sovětské bezpečnostní orgány často zatkly za nelegální překročení hranic a odsoudily k pobytu v pracovních táborech Gulagu. Po uzavření československo-sovětských dohod bylo postupně umožněno propouštění těchto vězňů, přičemž amnestie se zpočátku nevztahovala na všechny skupiny stejně. Propuštění podkarpatských Rusínů se podařilo prosadit ve větším rozsahu až na podzim 1942. Někteří bývalí vězni přicházeli do Buzuluku těžce podvyživení a nemocní, další sovětské věznění vůbec nepřežili. Vznik československé jednotky proto představoval nejen začátek nové vojenské organizace, ale pro mnoho jejích příslušníků také možnost uniknout sovětské represivní soustavě a zapojit se do boje proti nacismu.
Ženy v československém praporu a jejich první nasazení na frontě
Významným rysem československé jednotky v Buzuluku byla účast žen, s níž předválečné československé vojenské předpisy v pravidelných bojových útvarech nepočítaly. Do praporu však vstupovaly dobrovolnice z různých prostředí, včetně židovských uprchlic a žen propuštěných ze sovětských internačních a pracovních táborů. Ludvík Svoboda jejich přijímání podporoval, přestože právní postavení vojákyň vyvolávalo spory s londýnským ministerstvem národní obrany. Ženy absolvovaly vojenský výcvik a byly zařazovány především jako zdravotnice, spojařky, administrativní pracovnice a příslušnice dalších podpůrných služeb. Některé získaly také odborný střelecký výcvik. Když prapor koncem ledna 1943 odjížděl na frontu, bylo mezi jeho příslušníky 38 žen. Při bojích u Sokolova zachraňovaly raněné pod nepřátelskou palbou a zajišťovaly spojovací a zdravotnickou činnost. Mezi nejznámější patřila odstřelovačka Marie Ljalková, která se zapojila do přímého boje, a zdravotnice Malvína Friedmannová, která pomáhala vynášet raněné z ohrožených pozic. Sokolovo tak představovalo první bojové nasazení československé zahraniční pozemní jednotky, jehož se přímo účastnily také ženy. Jejich služba ukázala významné proměny vojenské organizace během války a postupně přispěla k právnímu uznání žen v československých ozbrojených silách.
Obrana Sokolova proti německé 6. tankové divizi
Dne 30. ledna 1943 odjel 1. československý samostatný polní prapor z Buzuluku na frontu. Po náročném přesunu dorazil počátkem března do prostoru Charkova, kde se vojenská situace prudce měnila. Sovětský postup po vítězství u Stalingradu narazil na německou protiofenzivu, jejímž cílem bylo znovu získat Charkov a stabilizovat frontu. Československý prapor pod velením Ludvíka Svobody dostal úkol bránit úsek podél řeky Mža jižně od města. Zesílená 1. rota nadporučíka Otakara Jaroše obsadila předsunutou vesnici Sokolovo na jižním břehu řeky, zatímco další jednotky zaujaly postavení převážně na severním břehu. Dne 8. března 1943 zahájily německé jednotky 6. tankové divize proti vesnici systematický útok. Čeští, slovenští a další českoslovenští vojáci se bránili pěchotními zbraněmi, kulomety a protitankovými puškami proti početně i technicky silnějšímu protivníkovi podporovanému obrněnou technikou. Německý postup vyústil v těžké boje mezi jednotlivými domy. Obránci postupně ztráceli své pozice a zbytky roty ustoupily za řeku Mža. Její rozmrzající hladina současně komplikovala další postup německých tanků. Sokolovo bylo dobyto německými jednotkami, ale jeho obránci dokázali na určitou dobu zdržet jejich postup.
Smrt Otakara Jaroše a skutečný vojenský výsledek Sokolova
Během obrany Sokolova 8. března 1943 padl nadporučík Otakar Jaroš, jehož velitelské stanoviště se nacházelo v prostoru vesnického kostela. Za své jednání byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu a stal se prvním cizincem, kterému bylo toto vyznamenání uděleno. Boje pokračovaly také v následujících dnech, kdy se československé jednotky podílely na obraně dalších postavení. Zhoršující se situace sovětských vojsk však nakonec přinutila celý prapor k ústupu. Dne 13. března se stáhl z ohroženého prostoru směrem za Severní Doněc. Celkové ztráty březnových bojů zahrnovaly více než dvě stovky padlých, raněných, zajatých a nezvěstných příslušníků jednotky. Sokolovo tedy nelze označovat za jednoznačné československé vojenské vítězství. Předsunutá obranná pozice byla ztracena a prapor musel ustoupit v rámci širšího sovětského neúspěchu u Charkova. Jeho vojáci však splnili významnou část zdržovacího úkolu a prokázali schopnost bojovat proti zkušenému německému protivníkovi. Z hlediska celkové východní fronty mělo střetnutí omezený rozsah, pro československé zahraniční vojsko však představovalo zásadní první bojovou zkušenost. Právě rozdíl mezi skutečným vojenským výsledkem a mimořádným symbolickým významem bitvy je důležitý pro její historické hodnocení.
Vznik samostatné brigády v Novochopersku a její tankové jednotky
Po stažení z fronty byl 1. československý samostatný polní prapor přesunut do Novochoperska, kde začala jeho reorganizace a rozšiřování. Přicházeli další dobrovolníci, bývalí sovětští vězni, příslušníci záložních útvarů i vojáci s předchozími bojovými zkušenostmi. V létě 1943 zde vznikla 1. československá samostatná brigáda v SSSR, jejímž velitelem zůstal plukovník Ludvík Svoboda. Na rozdíl od původního pěšího praporu zahrnovala dva pěší prapory, tankový prapor, dělostřelecké jednotky a rozsáhlejší podpůrné složky. Postupně dosáhla přibližně 3 500 příslušníků. Významnou novinkou bylo budování tankového vojska, které převzalo sovětské střední tanky T-34, lehké tanky T-70 a obrněné automobily BA-64. První tanky T-34 nesly symbolická jména Lidice a Ležáky, připomínající obce vyhlazené nacisty v roce 1942. Tankisté absolvovali odborný výcvik a jejich jednotky se připravovaly na koordinované operace s pěchotou a dělostřelectvem. Rozšíření brigády ukazovalo rostoucí možnosti československého zahraničního vojska na východní frontě. Jeho další výstavba však nadále závisela na sovětském materiálním zabezpečení, operačním velení a dostupnosti československých dobrovolníků.
Československá brigáda při osvobozování Kyjeva v listopadu 1943
První rozsáhlou útočnou operací nově vytvořené československé brigády se staly boje o Kyjev v listopadu 1943. Sovětské velení připravovalo osvobození ukrajinské metropole jako součást širšího postupu přes Dněpr. Československá brigáda byla zařazena do sestavy sovětské 38. armády generála Konstantina Moskalenka. Dne 5. listopadu se její jednotky zapojily do útoku směrem k městu, přičemž významnou úlohu plnily tankové roty podporované motorizovanou pěchotou a dělostřelectvem. Tankisté Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka spolu se samopalníky Antonína Sochora pronikali německými obrannými postaveními a podíleli se na obsazování důležitých částí města. Českoslovenští vojáci bojovali mimo jiné v prostoru továrny Bolševik a kyjevského nádraží. Rozhodující vojenskou sílu představovala sovětská vojska, československá brigáda však k operaci přispěla vlastním útočným nasazením. V bojích ztratila 30 padlých a 77 raněných. Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík byli za své činy vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu. Úspěch u Kyjeva potvrdil rostoucí bojovou hodnotu brigády a představoval první významné nasazení československých tankových jednotek během druhé světové války.
Vojenská paměť Sokolova a cesta k bojům v Karpatech
Československé jednotky na východní frontě získávaly s postupem Rudé armády rostoucí vojenský i politický význam. Jejich úspěchy podporovaly mezinárodní postavení československého exilu a vytvářely zkušené velitelské a bojové kádry pro obnovu armády. Současně se však jejich vývoj odehrával v prostředí rostoucího sovětského politického vlivu a soupeření o podobu poválečného Československa. Zvláště bitva u Sokolova získala po roce 1948 mimořádné místo v oficiálním výkladu druhé světové války. Komunistická propaganda zdůrazňovala vojenské hrdinství, sovětsko-československé přátelství a úlohu Ludvíka Svobody, zatímco často upozadila skutečný průběh bojů, sovětskou perzekuci některých dobrovolníků, význam židovských a rusínských vojáků i osudy osobností nepohodlných komunistickému režimu. Takové využívání válečné minulosti však nijak nesnižuje odvahu samotných příslušníků jednotky. Od poválečné paměti se nyní vraťme k jejich další válečné cestě. Po dalších bojích na Ukrajině se československá brigáda na jaře 1944 stala základem nově budovaného 1. československého armádního sboru v SSSR. Jeho nejnáročnější operace začala 8. září 1944 v Karpatech. Společně se sovětskými jednotkami měl sbor proniknout přes Dukelský průsmyk na Slovensko a přispět k pomoci Slovenskému národnímu povstání, ozbrojenému vystoupení proti nacistickému Německu a slovenskému autoritářskému režimu. Německá obrana, obtížný horský terén a nepříznivý vývoj povstání však znemožnily plánovaný rychlý průlom. Karpatsko-dukelská operace se tak stala jedním z nejkrvavějších bojových nasazení československých vojáků za druhé světové války.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.