II. světová válka · Čechoslováci v zahraničí a slovenská zkušenost
Slovenský stát a SNP
Vznik Slovenského státu pod tlakem nacistického Německa
Nový stát získal vlastní vládu, armádu a správní instituce, jeho zahraniční a bezpečnostní politika však byla zásadně závislá na Německu. Tuto nerovnost upevnila ochranná smlouva uzavřená 23. března 1939. Slovensko přesto nebylo pouhým územím spravovaným německými okupačními úřady. Jeho představitelé přijímali vlastní politická rozhodnutí a nesli odpovědnost za domácí správu, autoritářské zákonodárství i spolupráci s nacistickým režimem. Vznik státu proto nelze vysvětlovat výhradně Hitlerovým diktátem ani jej představovat jako uskutečnění svobodné demokratické volby slovenského obyvatelstva.
Tisův autoritářský režim a slovenská účast ve válce
Politický systém Slovenské republiky ovládala Hlinkova slovenská ľudová strana, která postupně odstranila demokratickou politickou soutěž a podřídila veřejný život autoritářskému vedení. Ústava přijatá 21. července 1939 zakotvila rozhodující postavení této strany. Prezidentem se v říjnu 1939 stal katolický kněz Jozef Tiso. Režim spojoval slovenský nacionalismus, autoritářské pojetí státu a politicky využívané křesťanské hodnoty. Významný vliv získali také radikální představitelé Vojtech Tuka a Alexander Mach. Hlinkova garda působila jako polovojenská organizace režimu a podílela se na zastrašování politických odpůrců i protižidovských opatřeních. Slovenská republika současně podporovala německou expanzivní politiku. Její ozbrojené síly se v září 1939 účastnily útoku na Polsko. V listopadu 1940 stát přistoupil k Paktu tří, spojenecké dohodě Německa, Itálie a Japonska. V červnu 1941 se slovenské ozbrojené síly zapojily do války proti Sovětskému svazu. Slovenská společnost však nebyla politicky jednotná. Vedle stoupenců režimu existovali lidé, kteří jej odmítali z demokratických, národních, sociálních nebo náboženských důvodů. Postoje obyvatel se navíc během války proměňovaly pod vlivem vojenských událostí a každodenních zkušeností.
Protižidovská politika a deportace slovenských Židů
Nejzávažnějším zločinem slovenského autoritářského režimu byla jeho účast na pronásledování a deportacích židovského obyvatelstva. Již od roku 1939 přijímaly slovenské úřady diskriminační opatření, která Židy postupně zbavovala občanských práv, zaměstnání a majetku. Protižidovské zákonodárství vyvrcholilo 9. září 1941 přijetím takzvaného židovského kodexu. Dne 25. března 1942 odjel z Popradu první deportační transport do Auschwitz. Do října téhož roku slovenské orgány za spolupráce s německou stranou deportovaly přibližně 58 000 Židů, převážně do vyhlazovacích a dalších táborů v okupovaném Polsku. Slovenská vláda se zavázala platit Německu za každého deportovaného 500 říšských marek. Naprostá většina deportovaných byla zavražděna. Transporty zajišťovaly slovenské státní instituce, četnictvo a další složky včetně příslušníků Hlinkovy gardy. Deportace byly na podzim 1942 zastaveny, nikoli však na základě odstranění protižidovské legislativy. Po německé okupaci Slovenska v roce 1944 začala další vlna zatýkání, deportací a vraždění. Dějiny slovenského státu proto zahrnují nejen jeho závislost na Berlínu, ale také vlastní odpovědnost jeho představitelů za podíl na holocaustu.
Vánoční dohoda a spojení demokratického a komunistického odboje
Odpor proti slovenskému režimu a jeho německému spojenci se vyvíjel postupně a zahrnoval několik politicky odlišných proudů. Občansko-demokratické skupiny navazovaly na předválečné politické prostředí a udržovaly kontakty s československým exilem. Komunistické organizace působily v ilegalitě a jejich orientaci výrazně ovlivňovala politika Sovětského svazu. Vedle nich vznikaly vojenské odbojové skupiny, do nichž se zapojovali důstojníci slovenské armády nespokojení s vývojem války a postavením svého státu. Významným mezníkem se stala Vánoční dohoda z prosince 1943, uzavřená mezi představiteli komunistického a občansko-demokratického odboje. Na její přípravě se podíleli mimo jiné Gustáv Husák, Ladislav Novomeský, Karol Šmidke, Ján Ursíny a Jozef Lettrich. Dohoda vytvořila základ společné ilegální Slovenské národní rady a stanovila jako hlavní cíl odstranění autoritářského režimu, ozbrojený boj proti nacismu a obnovení Československa na základě rovnoprávného postavení Čechů a Slováků. Politické rozdíly mezi účastníky nezmizely, podařilo se však vytvořit společný rámec pro přípravu ozbrojeného vystoupení. Vojenskou organizací povstání byl následně pověřen podplukovník generálního štábu Ján Golian.
Německý vstup na Slovensko a vypuknutí povstání 29. srpna 1944
V létě 1944 se vojenská situace Německa zhoršovala a Rudá armáda postupovala ke slovenským hranicím. Slovenské odbojové vedení připravovalo vedle již popsaného plánu otevření karpatských průsmyků v součinnosti s Rudou armádou také druhou variantu: okamžitý odpor při německém pokusu vojensky obsadit Slovensko. Rostoucí partyzánská činnost, sabotáže a útoky na německé příslušníky i civilisty však situaci urychlily a zároveň zkomplikovaly přípravy vojenského odboje. Dne 29. srpna 1944 začaly německé jednotky vstupovat na slovenské území se souhlasem Tisovy vlády. Ján Golian proto téhož večera vydal prostřednictvím hesla Začnite s vysťahovaním rozkaz k zahájení ozbrojeného odporu. Povstání však nevypuklo za podmínek, s nimiž jeho organizátoři původně počítali. Vedle odzbrojení většiny východoslovenských jednotek oslabila povstání také neúčast řady posádek na západním Slovensku. Hlavním povstaleckým územím se stalo střední Slovensko s politickým a vojenským centrem v Banské Bystrici.
Povstalecká armáda, Slovenská národní rada a obrana Banské Bystrice
Hlavní vojenskou silou povstání se stala 1. československá armáda na Slovensku, která vznikla z útvarů slovenské armády připojených k odboji. V prvních dnech měla přibližně 18 000 vojáků a důstojníků. Po mobilizacích v září a nástupu dalších povolaných mužů dosáhla v říjnu početního stavu kolem 60 000 příslušníků, z nichž však část postrádala odpovídající výzbroj a výstroj. Vedle pravidelných vojenských jednotek působilo přibližně 12 000 partyzánů na povstaleckém území a další skupiny operovaly v německém týlu. Jejich organizační vztahy s armádou nebyly vždy jednoduché a některé skupiny podléhaly vlastnímu nebo sovětskému velení. Povstání zároveň získalo výraznou politickou podobu. Dne 1. září 1944 převzala Slovenská národní rada na povstaleckém území zákonodárnou a výkonnou moc a přihlásila se k obnově Československé republiky. Ve vedení byli zastoupeni komunisté i představitelé občansko-demokratického odboje. Povstalecká správa obnovovala veřejné instituce, organizovala zásobování a prostřednictvím rozhlasu v Banské Bystrici informovala obyvatelstvo. Povstalci tak neusilovali pouze o vojenské vytlačení Němců, ale také o vytvoření politické alternativy k Tisovu režimu.
Dvouměsíční obrana povstaleckého území a spojenecká pomoc
Povstalecké jednotky dokázaly vzdorovat německým silám přibližně dva měsíce, přestože bojovaly v nepříznivých strategických podmínkách a bez přímého pozemního spojení se spojeneckými armádami. Těžké střety probíhaly například v prostoru Strečna, Telgártu, Turce a na přístupech k Banské Bystrici. Povstalci museli bránit rozsáhlé území proti útokům vedeným z několika směrů a současně řešit nedostatek zbraní, munice a zkušených velitelů. Od 7. října 1944 převzal velení povstalecké armády generál Rudolf Viest, který přicestoval z československého zahraničního odboje a vystřídal Jána Goliana. Významnou pomoc poskytoval Sovětský svaz dodávkami výzbroje, leteckou přepravou materiálu a nasazením 1. československého stíhacího leteckého pluku a 2. československé samostatné paradesantní brigády. Omezené dodávky přicházely také prostřednictvím amerického letectva. Postupně se tak projevovala zásadní slabina povstání, jehož vojenské síly nedokázaly dlouhodobě doplňovat materiál ani nahrazovat ztráty v rozsahu potřebném k udržení souvislé obrany.
Pád Banské Bystrice a nacistické represálie proti civilistům
Po již popsaném pádu Banské Bystrice 27. října 1944 rozhodlo povstalecké velení o přechodu k partyzánskému způsobu boje, avšak tento záměr se podařilo uskutečnit jen části armády. Mnozí vojáci byli zajati, rozešli se do svých domovů nebo se pokoušeli ukrýt před německým pronásledováním. Generálové Rudolf Viest a Ján Golian byli 3. listopadu 1944 zajati v Pohronském Bukovci a po výsleších odvlečeni do Německa. Jejich další osud není zcela doložen, podle převažujícího historického výkladu byli zavražděni v roce 1945, pravděpodobně v koncentračním táboře Flossenbürg. Ozbrojený odpor na Slovensku však úplně nezanikl a partyzánské skupiny pokračovaly v činnosti až do osvobození. Nacistické bezpečnostní složky mezitím rozpoutaly rozsáhlý teror proti skutečným i domnělým podporovatelům odboje. Na represích se podílely také Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. K nejznámějším místům masových vražd patřily Kremnička a Nemecká. Oběťmi se stávali povstalci, civilisté, Židé i Romové. Po německé okupaci Slovenska bylo navíc přibližně 13 000 Židů deportováno do koncentračních táborů a dalších několik tisíc lidí bylo zavražděno přímo na slovenském území.
Politický význam povstání a proměny jeho historického výkladu
Slovenské národní povstání skončilo vojenskou porážkou, ale představovalo zásadní politické vystoupení proti autoritářskému režimu a nacistickému Německu. Prokázalo, že slovenská společnost nebyla jednotně ztotožněna s Tisovou vládou a že významná část vojáků, politických představitelů i civilistů usilovala o obnovení Československa. Jeho účastníci přitom netvořili jednotný ideologický celek. Vedle komunistů se na povstání podíleli demokraticky orientovaní politici, důstojníci, sociální demokraté, partyzáni různých národností i jednotlivci bez výraznější stranické příslušnosti. Po únoru 1948 komunistický režim postupně přizpůsoboval oficiální výklad povstání vlastním politickým potřebám. Zdůrazňoval úlohu komunistického vedení a Sovětského svazu, zatímco význam občansko-demokratického odboje často zmenšoval a některé jeho představitele vystavil perzekuci. Historicky přesnější obraz musí oddělovat poválečnou propagandu od skutečné organizační a politické rozmanitosti povstání. Současně je nutné rozlišovat odpovědnost slovenského válečného režimu za spolupráci s nacismem od jednání těch slovenských občanů, kteří proti němu bojovali. Slovenská zkušenost tak uzavírá výklad československého ozbrojeného odporu a současně připomíná širší souvislosti války. Vojenské výsledky totiž stále více určovaly nejen odvaha a taktika bojujících jednotek, ale také průmyslová výroba, dostupnost surovin, pracovní síly a schopnost dopravovat materiál na vzdálená bojiště. Právě v těchto oblastech získávali Spojenci během války stále výraznější převahu nad mocnostmi Osy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.