II. světová válka · Válečná ekonomika a společnost
Lend-Lease a logistika
Zákon Lend-Lease a americká pomoc před vstupem do války
Program Lend-Lease se stal jedním z nejdůležitějších nástrojů hospodářské spolupráce protihitlerovské koalice. Jeho vznik souvisel s obtížnou situací Velké Británie, která po porážce Francie v červnu 1940 pokračovala ve válce proti Německu, ale postupně vyčerpávala své finanční prostředky potřebné k nákupům amerických zbraní a surovin. Dosavadní pravidlo cash and carry umožňovalo válčícím státům nakupovat ve Spojených státech vojenský materiál pouze za okamžitou platbu a s vlastní přepravou. Prezident Franklin D. Roosevelt proto prosadil nový způsob pomoci. Dne 11. března 1941 podepsal zákon Lend-Lease Act, který umožňoval americké vládě prodávat, půjčovat, pronajímat nebo jinak poskytovat vojenský a další důležitý materiál zemím, jejichž obranu prezident považoval za zásadní pro bezpečnost Spojených států. Program zahrnoval nejen hotové zbraně, ale také stroje, suroviny, potraviny a služby potřebné pro válečné hospodářství. Nešlo o běžnou obchodní půjčku s povinností okamžitého splacení veškerých dodávek. Podmínky se stanovovaly prostřednictvím mezivládních dohod a zohledňovaly společný zájem na porážce mocností Osy. Lend-Lease tak umožnil Spojeným státům výrazně podporovat válčící spojence ještě před vlastním vstupem do války v prosinci 1941.
Britské zásobování a vzájemná pomoc angloamerické koalice
Největším příjemcem americké pomoci se stala Velká Británie a další země Britského společenství a impéria. Jejich válečné hospodářství potřebovalo letadla, lodě, nákladní automobily, potraviny, pohonné hmoty i průmyslové suroviny. Americké dodávky pomáhaly Británii udržovat ozbrojené síly, zásobovat civilní obyvatelstvo a pokračovat v náročných námořních a leteckých operacích. Do konce války dosáhla hodnota pomoci určené Británii přibližně 31 miliard dolarů v tehdejších cenách. Takový objem však sám o sobě nezaručoval, že materiál skutečně dorazí na místo určení. Atlantické dopravní trasy ohrožovaly německé ponorky a letadla, takže každá dodávka závisela na činnosti obchodního loďstva, námořních eskort a přístavních služeb. Spojenecká spolupráce navíc nebyla jednostranná. Británie, Austrálie, Nový Zéland, Indie a další země poskytovaly americkým jednotkám zásoby, dopravní služby, vojenské základny, opravy a další podporu prostřednictvím systému označovaného jako reverse lend-lease neboli zpětná materiální pomoc. Americké vládní zprávy z roku 1944 již vyčíslovaly tuto pomoc v miliardách dolarů. Hospodářská síla koalice tak spočívala nejen v americkém průmyslovém výkonu, ale také ve schopnosti společně využívat výrobní kapacity, infrastrukturu a pracovní síly jednotlivých spojenců.
Rozšíření americké pomoci na Sovětský svaz v roce 1941
Po německém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 se otevřela možnost americko-sovětské hospodářské spolupráce, která by byla ještě krátce předtím politicky obtížně představitelná. Rooseveltova administrativa dospěla k závěru, že pokračující sovětský odpor je zásadní pro porážku nacistického Německa. Koncem září 1941 proto do Moskvy přijela americko-britská delegace vedená Averellem Harrimanem a lordem Beaverbrookem. Jednání vyústila 1. října v první moskevský protokol, který stanovil rámec plánovaných spojeneckých dodávek do Sovětského svazu. Dne 7. listopadu 1941 Roosevelt formálně rozhodl, že obrana SSSR je důležitá pro bezpečnost Spojených států, a umožnil poskytování materiálu podle zákona Lend-Lease. První zásilky směřovaly do Sovětského svazu již na podzim 1941, jejich počáteční rozsah však zůstával omezený. Obrana Moskvy a překonání nejkritičtější fáze německé invaze se proto opíraly především o sovětské vlastní zdroje a vojenské síly. Význam zahraniční pomoci rostl v následujících letech, kdy se zlepšovala americká výroba, lodní doprava a organizace zásobovacích tras. Celková hodnota amerického Lend-Lease určeného Sovětskému svazu dosáhla přibližně 11 miliard dolarů. Sovětský svaz zároveň získával materiální pomoc od Velké Británie a Kanady, jejíž rozsah nelze automaticky zahrnovat do amerických dodávek.
Arktické konvoje a nebezpečná cesta do Murmansku
Jednou z hlavních zásobovacích tras do Sovětského svazu byla severní námořní cesta kolem Skandinávie do přístavů Murmansk a Archangelsk. Její výhodou byla relativně krátká vzdálenost od britských přístavů, nevýhodou však mimořádně náročné přírodní i vojenské podmínky. Obchodní lodě se musely vyrovnávat s bouřemi, námrazou a omezenou možností záchrany posádek v ledových vodách. Současně čelily útokům německých ponorek, letectva a hrozbě zásahu hladinových válečných lodí operujících z norských základen. Konvoje proto doprovázely britské a další spojenecké námořní jednotky. Tragickým příkladem jejich zranitelnosti se stal konvoj PQ 17, který vyplul z Islandu 27. června 1942. Po zprávách o možném útoku německých těžkých hladinových lodí vydalo britské velení rozkaz k rozptýlení obchodních plavidel. Německé ponorky a letadla následně potopily 24 z původních 35 obchodních lodí konvoje. Ztraceny byly tisíce vozidel, stovky tanků a letadel i značné množství dalšího materiálu. Katastrofa vedla k dočasnému přerušení severních konvojů a změnám jejich ochrany. Přesto tato trasa zůstala důležitou součástí spojeneckého zásobování a významně zaměstnávala německé námořní i letecké síly. Celkově jí prošla přibližně čtvrtina zásilek směřujících do Sovětského svazu.
Perský koridor jako pozemní zásobovací spojení se Sovětským svazem
Alternativní zásobovací trasy do Sovětského svazu se rozvíjely už od roku 1941 a jejich význam zvyšovala rizika arktických konvojů. Zásadní význam získal Perský koridor, který vedl od přístavů Perského zálivu přes Írán na sovětské území. V srpnu 1941 Británie a Sovětský svaz vojensky obsadily tehdy neutrální Írán. Jedním z jejich strategických cílů bylo zajistit dopravní spojení, které by umožňovalo přepravovat válečný materiál do SSSR. V následujících letech byla v zemi rozšiřována železniční, silniční a přístavní infrastruktura. Na její provoz a modernizaci se od konce roku 1942 významně podílely také americké jednotky a civilní pracovníci. Materiál připlouval z amerických a britských přístavů dlouhou námořní cestou, často kolem jižního cípu Afriky, a následně pokračoval železnicí nebo nákladními automobily přes Írán. Dopravní systém vyžadoval výstavbu skladů, opraváren, montážních závodů a dalších zařízení. Do Sovětského svazu se touto cestou přepravovaly mimo jiné automobily, letadla, potraviny, stroje a suroviny. Výhodou koridoru byla větší ochrana před německými útoky než na severní námořní trase. Nevýhodou zůstávala jeho značná délka a náročnost přepravy pouštními a horskými oblastmi. Během války přesto Perským koridorem prošly miliony tun spojeneckého materiálu, který podporoval sovětské válečné hospodářství i pozemní operace sovětské Rudé armády.
Pacifická trasa do Vladivostoku a letecký most přes Aljašku
Největší podíl zásilek do Sovětského svazu podle přepravené hmotnosti nakonec připadal na pacifickou trasu z amerického západního pobřeží do sovětských přístavů na Dálném východě. Především Vladivostok se stal důležitým vstupním bodem materiálu, který poté pokračoval po Transsibiřské magistrále směrem k evropské části SSSR. Tato cesta získala zvláštní význam po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941. Sovětský svaz totiž až do srpna 1945 zachovával neutralitu ve válce mezi Japonskem a západními Spojenci, takže přepravu po této trase zajišťovaly zejména lodě plující pod sovětskou vlajkou. Složení nákladu se muselo přizpůsobovat politickým a dopravním omezením vyplývajícím ze sovětsko-japonských vztahů. Podle údajů amerického ministerstva zahraničí prošlo pacifickou trasou přibližně 47 procent hmotnosti amerických zásilek do Sovětského svazu. Zvláštní spojení představovala také letecká přepravní cesta označovaná jako ALSIB, Alaska–Siberia. Od roku 1942 byly americké vojenské letouny přelétávány přes Kanadu na letiště Ladd Field u Fairbanksu na Aljašce, kde je přebíraly sovětské posádky. Ty s nimi následně pokračovaly přes Beringovu úžinu a Sibiř do sovětského vnitrozemí. Touto cestou bylo během války předáno téměř 8 000 letadel. Soustava námořních, železničních a leteckých spojení ukazuje, že spojenecká pomoc byla závislá na organizaci dopravy přes značné vzdálenosti a rozdílná přírodní prostředí.
Nákladní automobily, železnice a potraviny jako klíčové dodávky Rudé armádě
Západní pomoc Sovětskému svazu zahrnovala letadla, tanky a další zbraně, její mimořádný význam však spočíval také v dodávkách prostředků, které umožňovaly využívat sovětskou vlastní vojenskou výrobu. Americký Lend-Lease poskytl Sovětskému svazu přibližně 400 000 motorových vozidel různých kategorií, téměř 2 000 lokomotiv a přibližně 11 000 železničních vozů podle souhrnů uváděných americkými historickými institucemi. Rozdíly v některých publikovaných počtech vyplývají z odlišného vymezení kategorií, časových období a způsobů evidence zásilek. Zvláštní význam měly nákladní automobily, například Studebaker US6, které sloužily k přepravě vojáků, munice, potravin i dělostřeleckého materiálu. Některé byly využívány jako podvozky raketometů kaťuša. Železniční technika pomáhala dopravovat zásoby z průmyslových oblastí na vzdálená bojiště a nahrazovat opotřebované či zničené dopravní prostředky. Americké dodávky zahrnovaly také miliony tun potravin, pohonné hmoty, letecké palivo, hliník, měď, radiotechniku a průmyslové stroje. Podle The National WWII Museum dosahoval objem amerických potravinových zásilek přibližně 4,5 milionu tun. Jejich hodnota nespočívala pouze v doplňování zásob Rudé armády. Umožňovaly sovětskému hospodářství věnovat větší část vlastních zdrojů výrobě zbraní a dalším vojenským potřebám. Spojení těchto dodávek se sovětskou výrobou bylo důležitým předpokladem rozsáhlých pohyblivých operací v letech 1943–1945.
Čínské zásobování a společná logistická síla Spojenců
Lend-Lease nebyl omezen na evropské bojiště. Americké dodávky získávala také Čína, která od roku 1937 vedla rozsáhlou válku proti Japonsku. Zásobování čínských jednotek však komplikovala japonská kontrola pobřežních oblastí a dopravních cest. Spojenci proto museli část materiálu přepravovat náročným leteckým mostem z Indie přes horské oblasti k čínskému městu Kchun-ming. Letci přitom čelili nepříznivému počasí, horskému terénu a omezeným možnostem navigace. Současně začala výstavba nové silniční trasy z indického Leda přes severní Barmu, která měla obnovit pozemní spojení s Čínou. Tyto obtíže ukazují, že samotná dostupnost výrobků v amerických továrnách ještě neznamenala jejich dostupnost na frontě. Hospodářská a vojenská hodnota Lend-Lease závisela na přístavech, obchodních lodích, železnicích, letištích, kvalifikovaných pracovnících a schopnosti chránit zásobovací trasy. Program v celkové hodnotě přibližně 50 miliard dolarů poskytl během války pomoc desítkám spojeneckých zemí, nejvíce Británii a Sovětskému svazu. Jeho výsledky však nelze oddělovat od vlastního válečného úsilí příjemců. Rudá armáda nesla hlavní tíhu pozemních bojů proti Wehrmachtu a sovětský průmysl vyrobil převážnou většinu jejích tanků a dělostřelecké výzbroje. Západní dodávky současně odstraňovaly důležité nedostatky sovětské logistiky a výroby. Historicky přesnější než hledání jediného rozhodujícího státu je proto chápat spojenecké vítězství jako výsledek propojení vojenské síly, průmyslové výroby, mezinárodního zásobování a schopnosti dopravit potřebný materiál na místo bojového nasazení.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.