II. světová válka · Technologie, zpravodajství a bombardovací válka
Hamburk, Drážďany a spor o bombardování
Britské plošné nálety a americká doktrína přesného bombardování
Pro posouzení civilních následků náletů na Hamburk a Drážďany je důležitý již popsaný rozdíl mezi britskou a americkou bombardovací doktrínou. Britské Bomber Command zahrnovalo ničení rozsáhlých městských oblastí přímo do plánovaného účinku útoků, zatímco americké United States Army Air Forces zdůrazňovaly zásahy vybraných vojenských a hospodářských objektů za dne. Rozdíl mezi oběma doktrínami byl skutečný, v praxi však nebyl absolutní. Omezená přesnost amerických útoků znamenala, že pumy zasahovaly také obytné čtvrti v okolí průmyslových a dopravních cílů. Při hodnocení jednotlivých operací je proto třeba odlišovat deklarovaný cíl, způsob plánování a skutečné následky. V obou případech neslo civilní obyvatelstvo vysoké ztráty, přestože se zamýšlené vojenské účinky lišily.
Operace Gomorrha a ohnivá bouře v Hamburku
U hamburské operace Gomorrha z léta 1943 si bližší pozornost zaslouží následky ohnivé bouře. Při nejničivějším britském nočním náletu vyvolala kombinace trhavých a zápalných pum požáry, které se v husté městské zástavbě spojily a ohrožovaly i obyvatele ve sklepích a protileteckých krytech. Zvlášť těžce byly zasaženy čtvrti Hammerbrook, Rothenburgsort, Hamm a Borgfelde. Podle výzkumu Hamburské univerzity si samotná ohnivá bouře vyžádala přibližně 30 000 lidských životů. Tento údaj se vztahuje k obětem bouře, nikoli k celé sérii náletů. Hamburk se tak stal jedním z nejvýraznějších příkladů ničivého působení zápalného bombardování na civilní obyvatelstvo.
Hamburské oběti, hromadný útěk a pokračování válečné výroby
Oběti celé operace Gomorrha zahrnovaly vedle mrtvých při ohnivé bouři také lidi zabité při ostatních náletech na Hamburk. Mezi oběťmi byli také zahraniční nuceně nasazení pracovníci a tisíce dětí. Zničeno bylo více než 270 000 bytů a rozsáhlé části městské infrastruktury. Mnozí z obyvatel, kteří Hamburk opustili, se nemohli vrátit do svých domovů ani po skončení náletů. Na odklízení trosek, vyprošťování těl a dalších nebezpečných pracích byli následně nasazováni také vězni koncentračního tábora Neuengamme. Ničivé bombardování výrazně narušilo místní výrobu, dopravu i každodenní život, nepřineslo však předpokládaný politický rozklad nacistického režimu. Část průmyslových podniků obnovila provoz a německé úřady organizovaly přesuny pracovníků i opravy poškozených zařízení. Hamburská zkušenost tak ukazuje dvojí charakter bombardovací ofenzivy. Útok mohl způsobit katastrofální lidské a materiální ztráty, aniž tím automaticky ukončil fungování válečného hospodářství nebo vyvolal odpor obyvatelstva proti vlastní vládě.
Drážďany v únoru 1945 mezi vojenskou dopravou a uprchlickou krizí
Drážďany představovaly na počátku roku 1945 odlišnou strategickou situaci než Hamburk v roce 1943. Německo již ustupovalo na východní i západní frontě a Rudá armáda se přibližovala k saskému území. Drážďany byly významným železničním uzlem, který spojoval několik důležitých dopravních směrů a sloužil také k přesunům vojenského materiálu a jednotek. Ve městě působily zbrojní podniky a další průmyslové závody zapojené do německého válečného hospodářství. Současně šlo o historické a kulturní centrum, jehož rozsáhlé části zůstávaly až do začátku roku 1945 relativně málo poškozené. Z východních oblastí Německa navíc přicházeli uprchlíci před postupující sovětskou armádou, kteří dále zatěžovali místní zásobování a ubytovací kapacity. Spojenecké velení považovalo narušení německé dopravy ve východní části říše za prostředek podpory postupu Rudé armády. Drážďany proto nelze historicky představovat jako město zcela bez vojenského významu. Existence železničního uzlu a průmyslových podniků však sama o sobě nevysvětluje rozsah ničení obytných částí města ani neodstraňuje otázku přiměřenosti zvoleného způsobu útoku. Právě rozdíl mezi vojenským významem města a konkrétní podobou jeho bombardování stojí v centru odborné debaty.
Britské a americké nálety na Drážďany 13.–15. února 1945
Hlavní bombardování Drážďan začalo večer 13. února 1945. Britské Bomber Command vyslalo proti městu dva rozsáhlé bombardovací svazy, které útočily v noci z 13. na 14. února. Celkem se těchto dvou vln účastnilo přibližně 770 těžkých bombardérů. Útoky využívaly kombinaci trhavých a zápalných pum. Výbuchy poškozovaly střechy, okna a další části budov, čímž usnadňovaly následné šíření požárů. V historickém centru a přilehlých čtvrtích vznikla rozsáhlá ohniska, která se na některých místech spojila v ohnivou bouři. Mnoho lidí zahynulo v protileteckých krytech, sklepích nebo při pokusech uniknout z hořících ulic. Ve dnech 14. a 15. února pokračovaly útoky amerického letectva, které deklarovalo jako hlavní cíl železniční zařízení. Pumy však zasáhly také další části města a prohloubily již vzniklé škody. Podle údajů Německého historického muzea bylo zničeno přibližně 80 000 bytů. Rozsáhlé ztráty utrpělo rovněž historické centrum včetně významných kulturních staveb. Bombardování Drážďan patřilo k nejničivějším náletům na německá města v závěrečné fázi války a jeho následky vyvolaly spory již mezi současníky.
Drážďanská historická komise a vyvrácení nadsazených počtů obětí
Počet mrtvých při bombardování Drážďan se stal jedním z nejvíce zneužívaných údajů v dějinách druhé světové války. Nacistická propaganda po náletech šířila obraz zničeného nevinného kulturního města a využívala nadsazené počty obětí k mobilizaci veřejného mínění proti Spojencům. V dalších desetiletích se objevovaly odhady dosahující statisíců mrtvých, přestože pro ně neexistovaly spolehlivé doklady. Podrobné přezkoumání archivních záznamů, evidence pohřbů, úmrtních listů, policejních dokumentů a svědeckých výpovědí provedla historická komise zřízená městem Drážďany. Ve své závěrečné zprávě zveřejněné roku 2010 dospěla k závěru, že při únorových náletech zahynulo nejvýše přibližně 25 000 lidí. Výzkum rovněž nepotvrdil tvrzení o rozsáhlém ostřelování prchajících civilistů spojeneckými letouny při nízkých průletech. Závěry komise vyvrátily představu, že neznámé množství uprchlíků nebo údajně beze stopy spálených těl může vysvětlit mnohonásobně vyšší počty obětí. Odborně podložené údaje však nijak nesnižují závažnost samotného bombardování. Přibližně 25 000 mrtvých představuje mimořádnou lidskou katastrofu. Přesné vymezení počtu obětí je důležité právě proto, aby historická paměť vycházela z doložených skutečností, nikoli z propagandistických tvrzení.
Propagandistické využití Drážďan v nacistickém Německu a poválečné Evropě
Spor o počty obětí byl součástí širšího politického využívání bombardování Drážďan, jehož počátky sahají už do roku 1945. Nacistické ministerstvo propagandy při zdůrazňování kulturního významu města a civilního utrpení zamlčovalo jeho hospodářskou a dopravní úlohu i širší souvislosti německé útočné války. Po roce 1945 získalo drážďanské bombardování další politické významy. Ve východním Německu jej představitelé komunistického režimu využívali k obviňování západních mocností a k posilování vlastního obrazu protivníka militarismu. Zničené město se současně stalo místem autentického vzpomínání na civilní oběti. V osmdesátých letech získaly připomínkové akce v Drážďanech význam také pro nezávislé mírové iniciativy působící mimo oficiální státní struktury. Po německém sjednocení se výročí náletů pokoušely využívat krajně pravicové a neonacistické skupiny, které prostřednictvím nadsazených počtů obětí a jednostranného výkladu usilovaly o relativizaci nacistických zločinů. Taková instrumentalizace se odlišuje od historicky podloženého připomínání skutečného civilního utrpení. Dějiny drážďanského bombardování proto zahrnují nejen události února 1945, ale také dlouhodobý spor o jejich interpretaci. Kritická práce s prameny umožňuje připomínat oběti bez přejímání propagandistických konstrukcí a bez zastírání odpovědnosti nacistického Německa za rozpoutání války.
Vojenská účinnost náletů a hranice dobového mezinárodního práva
Historické hodnocení bombardování Hamburku a Drážďan vyžaduje oddělovat vojenský účinek od právního a etického hodnocení použitých prostředků. Předchozí příklady ukázaly, že rozsah zničení města nebyl sám o sobě měřítkem ochromení válečného hospodářství ani politického zhroucení režimu. Vedle těchto vojenských výsledků je proto třeba posoudit také dobová pravidla vedení války. Haagské úmluvy z roku 1907 obsahovaly zákaz bombardování nebráněných měst a dalších sídel. Návrh haagských pravidel vzdušné války z roku 1923 dále formuloval zásady ochrany civilního obyvatelstva a omezení útoků na vojenské cíle, nebyl však přijat jako závazná mezinárodní smlouva. Mezinárodní právo tedy v době druhé světové války neposkytovalo tak podrobnou úpravu leteckých útoků, jaká vznikla v poválečných desetiletích. Nelze proto jednotlivé nálety mechanicky posuzovat podle pozdějších smluv, ani z tehdejší právní neúplnosti vyvozovat neomezenou přípustnost ničení měst. Zásadní zůstává otázka, jaké cíle byly skutečně zamýšleny, zda byly vojensky významné a jaké civilní ztráty mohli plánovači předvídat. Uznání strategického významu spojenecké letecké ofenzivy proto není v rozporu s kritickým hodnocením jejích konkrétních postupů a lidských následků.
Od bombardování měst k ničení paliva, dopravy a německým odvetným zbraním
Vedle popsaných náletů na města měly v závěru války zásadní význam útoky na německý palivový průmysl a dopravu. Jejich systémové účinky tvoří důležitý protějšek k německému úsilí vyvinout nové odvetné zbraně. Nacistické vedení hledalo prostředky, jimiž by mohlo zasáhnout spojenecké obyvatelstvo a obnovit psychologickou iniciativu. Od června 1944 začalo proti Británii používat bezpilotní letounové střely V-1 a od září téhož roku také balistické rakety V-2. Tyto zbraně způsobily značné civilní ztráty, nedokázaly však změnit průběh války. Jejich výroba byla navíc spojena s rozsáhlým využíváním vězňů koncentračních táborů, zejména v podzemním komplexu Mittelwerk u tábora Mittelbau-Dora. Zbrojní technologii tak nacistický režim spojoval s nucenou prací a terorem. Závěrečná fáze letecké války proto ukazuje dvě odlišné podoby vojenského technologického úsilí. Spojenci se pokoušeli ochromit německý hospodářský systém, zatímco nacistické vedení investovalo značné prostředky také do zbraní, jejichž hlavním bezprostředním účinkem bylo zabíjení a zastrašování civilního obyvatelstva.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.