II. světová válka · Nacistické Německo a rozklad evropského řádu
Nacistická diktatura a rasový stát
Rasová hierarchie jako základ nacistického obrazu světa
Nacismus nebyl pouze autoritářským nacionalismem usilujícím o silnější Německo. Jeho ideologie vycházela z pseudovědecké představy, že lidstvo je rozděleno do biologicky nerovných ras, které mezi sebou zápasí o přežití a životní prostor. Nacisté prohlašovali takzvané Árijce, především Němce údajně „německé krve“, za nadřazené a stát chápali jako nástroj k ochraně a rozmnožování tohoto domnělého rasového společenství. Antisemitismus přitom nebyl vedlejším předsudkem Hitlerovy politiky. Představa Židů jako rasového a existenčního nepřítele patřila k ústředním prvkům nacistického obrazu světa.
Volksgemeinschaft vymezovala příslušnost i nepřátele
Nacisté nevytvořili rasové myšlení od nuly. Antisemitismus, eugenika, sociální darwinismus a rasové hierarchie měly v Evropě i mimo ni delší historii. Nacismus je však spojil s představou Volksgemeinschaft, „národního společenství“, do něhož měli patřit pouze lidé považovaní režimem za rasově a politicky žádoucí. Židům nacistická propaganda současně připisovala odpovědnost za údajný rozklad německé společnosti, marxismus a bolševismus, finanční kapitalismus i porážku Německa v první světové válce. Tyto vzájemně rozporné konstrukce netvořily konzistentní teorii. Sloužily k vytvoření všudypřítomného nepřítele, jehož vylučování mělo údajně sjednotit většinovou společnost.
Norimberské zákony převedly rasismus do práva
Po roce 1933 se rasová ideologie rychle měnila ve státní politiku. Židé byli postupně vytlačováni ze státní služby, školství, profesního a hospodářského života. Norimberské zákony z 15. září 1935 vytvořily zásadní právní rámec tohoto vylučování. Říšský občanský zákon vyhradil plné občanství lidem považovaným za osoby „německé nebo příbuzné krve“ a zákon na ochranu německé krve a cti zakázal mimo jiné sňatky mezi Židy a lidmi klasifikovanými jako Němci. Prováděcí předpis z listopadu 1935 pak určoval, kdo bude právně považován za Žida, především podle původu prarodičů. Náboženská příslušnost jednotlivce tak ustupovala státem vnucené genealogické klasifikaci.
Rasový stát pronásledoval různé skupiny různými způsoby
Nacistická perzekuce se neomezovala na Židy a vůči jednotlivým skupinám neměla stejnou podobu ani stejné cíle. Režim pronásledoval politické odpůrce, Romy a Sinty, homosexuální muže, svědky Jehovovy a lidi označované za „asociální“. Eugenická politika vedla od roku 1933 k nuceným sterilizacím lidí považovaných za dědičně nemocné a roku 1939 režim zahájil vraždění lidí s postižením v rámci takzvaného programu „eutanazie“. Romové a Sinti byli podrobováni rasové evidenci, diskriminaci, sterilizacím a internaci. Proti homosexuálním mužům režim výrazně zpřísnil uplatňování paragrafu 175 trestního zákoníku. Společným principem těchto odlišných politik byla snaha určovat, kdo smí patřit do nacistického „národního společenství“ a kdo z něj má být vyloučen.
Listopadový pogrom roku 1938 vystupňoval protižidovské násilí
V noci z 9. na 10. listopadu 1938 rozpoutal nacistický režim rozsáhlý protižidovský pogrom v Německu, Rakousku a Sudetech, tradičně označovaný jako Křišťálová noc. Synagogy byly vypalovány, židovské obchody a byty ničeny a přibližně 30 000 židovských mužů bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračních táborů. Pogrom znamenal výrazný přechod od právní diskriminace a hospodářského vytlačování k otevřenému masovému násilí podporovanému státem. Nacistické vedení však v roce 1938 ještě neuskutečňovalo plán systematického vyvraždění všech evropských Židů. Předválečná politika se soustředila zejména na izolaci, zbavení práv, vyvlastňování a vynucování emigrace. Program celoevropské genocidy se vyvinul až během války a rozhodující radikalizace nastala v roce 1941.
Rasová utopie spojovala domácí perzekuci s expanzí na východ
Nacistickou rasovou politiku nelze oddělit od jejího programu územní expanze. Hitler a nacistické hnutí dlouhodobě spojovali budoucnost Německa se získáním Lebensraumu ve východní Evropě, německou kolonizací dobytých území a podrobením či odstraněním obyvatel považovaných za rasově méněcenné. Sovětský svaz měl v nacistickém obrazu světa zvláštní postavení, protože zde režim propojoval rasismus, antislavismus a antisemitismus s představou boje proti „židovskému bolševismu“. Útok na Sovětský svaz v roce 1941 proto nebyl koncipován jen jako běžná vojenská operace. Stal se rasovou a ideologickou totální válkou, v jejímž průběhu se zároveň zásadně radikalizovalo masové vraždění evropských Židů.
Přezbrojení mělo dát ideologickým cílům vojenskou sílu
Rasová a expanzivní vize sama o sobě nestačila. Německo roku 1933 stále disponovalo početně i materiálně omezenou Reichswehrou, ačkoli přípravy na její rozšíření vznikaly již před nástupem nacistů. Hitlerův režim na těchto plánech stavěl a prudce urychlil přezbrojování. Budování silnější armády a letectva tak vytvářelo materiální předpoklady pro zahraniční politiku, která měla později přejít od porušování poválečných omezení k otevřené územní expanzi. Právě přezbrojení a následná remilitarizace Porýní ukázaly, do jaké míry budou Británie a Francie ochotny německému porušování evropského uspořádání čelit.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.