II. světová válka · Svět po válce
Počátky studené války
Rok 1945 a proměna světové mocenské rovnováhy
Konec druhé světové války zásadně změnil mezinárodní uspořádání. Nacistické Německo a Japonské císařství byly vojensky poraženy a jejich dosavadní mocenské postavení zaniklo. Británie a Francie sice zůstávaly významnými státy a disponovaly rozsáhlými koloniálními državami, ale válka vážně oslabila jejich hospodářské možnosti a schopnost samostatně prosazovat globální zájmy. Naproti tomu Spojené státy vyšly z konfliktu s mimořádně silným průmyslem, rozsáhlým vojenským potenciálem a rozhodujícím postavením v mezinárodních financích. Sovětský svaz utrpěl obrovské lidské a materiální ztráty, ale vítězství nad nacistickým Německem zásadně posílilo jeho vojenskou prestiž a politický vliv. Rudá armáda se nacházela ve značné části střední a východní Evropy a sovětské vedení získalo možnost významně ovlivňovat tamní poválečné uspořádání. Spojené státy a Sovětský svaz tak představovaly dvě hlavní mocnosti, jejichž politické systémy, hospodářské představy a bezpečnostní zájmy se podstatně lišily. Jejich soupeření však nebylo v roce 1945 předem hotovým výsledkem války. Obě země nadále spolupracovaly při správě poražených států a v Organizaci spojených národů. Přechod od válečného spojenectví ke studené válce vznikal postupně prostřednictvím konkrétních diplomatických konfliktů, mocenských rozhodnutí a vzájemné nedůvěry.
Železná opona a rozpad důvěry mezi bývalými spojenci
Válečná spolupráce Spojených států, Británie a Sovětského svazu byla založena především na společném cíli porazit nacistické Německo. Rozdílné představy o poválečném uspořádání existovaly již během války, ale po německé kapitulaci se dostávaly stále výrazněji do popředí. Západní mocnosti zdůrazňovaly potřebu politické plurality, hospodářské obnovy a svobodných voleb v osvobozených zemích. Stalin usiloval o vytvoření bezpečnostního prostoru podél sovětských hranic, v němž by působily vlády spolehlivě orientované na Moskvu. Sovětské vedení přitom své požadavky spojovalo se zkušeností opakovaných invazí a mimořádných válečných ztrát. Západní představitelé však stále častěji vnímali sovětské zásahy do politiky sousedních států jako mocenskou expanzi. Významným veřejným projevem tohoto napětí se stal Churchillův projev na Westminster College v americkém Fultonu dne 5. března 1946. Bývalý britský premiér v něm použil výraz železná opona k označení rostoucího politického rozdělení Evropy a vyzval k úzké angloamerické spolupráci. Jeho vystoupení vyvolalo rozsáhlé polemiky a ostrou sovětskou reakci. Churchill však studenou válku svým projevem nezahájil. Pojmenoval proces, který již probíhal a jehož další vývoj závisel na rozhodnutích obou stran.
Sovětské upevňování moci ve východní Evropě v letech 1945–1948
V zemích osvobozených nebo obsazených Rudou armádou získával Sovětský svaz rozhodující politický vliv. Stalinovo vedení podporovalo místní komunistické strany, které postupně obsazovaly důležité funkce ve státní správě, bezpečnostních složkách a hospodářských institucích. V Polsku, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku byly pluralitní politické systémy v průběhu několika let nahrazovány režimy podřízenými komunistickému vedení. Tento proces však neměl ve všech státech totožný průběh. V některých zemích komunisté získávali moc především prostřednictvím sovětské vojenské přítomnosti a personálních zásahů, jinde také využívali vlastní společenskou podporu, koaliční politiku nebo kontrolu bezpečnostního aparátu. Československo si do února 1948 zachovalo větší prostor pro soutěž povolených politických stran než většina ostatních států vznikajícího sovětského bloku. Odlišnou cestou se vyvíjela Jugoslávie, kde komunistické hnutí Josipa Broze Tita získalo moc především díky domácímu partyzánskému odboji. Přestože zde vznikl komunistický režim, Tito odmítal úplné podřízení Stalinovi a roku 1948 došlo k otevřenému sovětsko-jugoslávskému rozkolu. Východní Evropa tedy nepředstavovala jednolitý prostor, jehož vývoj by byl předem určen pouze postupem Rudé armády. Rozhodující však zůstává skutečnost, že v převážné části regionu sovětská mocenská převaha umožnila postupné odstranění politické opozice a zavedení diktatur komunistických stran.
Trumanova doktrína, politika zadržování a Marshallův plán
Spojené státy postupně opouštěly představu, že se po skončení války omezí především na vlastní hospodářské a bezpečnostní zájmy na americkém kontinentu. Významný vliv na změnu americké strategie měl diplomat George F. Kennan, který v únoru 1946 odeslal z Moskvy rozsáhlý rozbor sovětské politiky. V roce 1947 pak formuloval veřejně známou koncepci dlouhodobého zadržování sovětského vlivu, označovanou jako containment. Dne 12. března 1947 představil prezident Harry S. Truman Kongresu program podpory Řecka a Turecka. Jeho bezprostředním podnětem byla britská neschopnost pokračovat v dosavadní pomoci oběma zemím, ale Truman opatření vyložil jako součást širšího odporu proti politickému a vojenskému nátlaku. V červnu téhož roku ministr zahraničí George C. Marshall navrhl rozsáhlý program hospodářské obnovy Evropy. Program evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, začal být uskutečňován roku 1948 a během následujících let poskytl evropským zemím pomoc v hodnotě přesahující dvanáct miliard tehdejších dolarů. Jeho cílem bylo podporovat výrobu, obchod a hospodářskou stabilitu, současně však představoval významný nástroj americké zahraniční politiky. Moskva jej odmítla a zabránila účasti většiny zemí pod svým vlivem. Hospodářská obnova Evropy se tak stále výrazněji propojovala s jejím politickým rozdělením.
Československo mezi Marshallovým plánem a únorovým převratem
Poválečný vývoj Československa ukazuje, jak se širší mezinárodní soupeření promítalo do domácí politiky. Po roce 1945 existovala v republice koaliční vláda Národní fronty a povolené politické strany mezi sebou stále soupeřily o podporu obyvatelstva. Komunisté však postupně získávali rozhodující postavení v bezpečnostních složkách a dalších důležitých institucích. Významným mezníkem se stalo rozhodování o Marshallově plánu v červenci 1947. Československá vláda nejprve souhlasila s účastí na přípravných jednáních o americké hospodářské pomoci. Po jednání československých představitelů se Stalinem v Moskvě však 10. července svůj souhlas odvolala. Sovětský nátlak tak zřetelně ukázal omezený prostor pro samostatné československé zahraničněpolitické rozhodování. V únoru 1948 vyústilo soupeření komunistů a nekomunistických stran ve vládní krizi. Dvanáct nekomunistických ministrů podalo 20. února demisi na protest proti postupu komunistického ministra vnitra Václava Noska. Komunistické vedení využilo kontroly významné části bezpečnostního aparátu, podpory odborových organizací, veřejných demonstrací a nátlaku na prezidenta Edvarda Beneše. Dne 25. února prezident přijal demise a doplnění vlády podle návrhu Klementa Gottwalda. Komunisté tím získali rozhodující moc a následně odstranili podmínky pro svobodnou politickou soutěž. Únorový převrat představoval zásadní mezník ve vývoji Československa i v upevňování sovětského bloku.
Berlínská blokáda, vznik NATO a rozdělení Německa v roce 1949
Jedním z nejviditelnějších ohnisek počínající studené války se stalo Německo. Spojenci se původně zavázali spravovat poraženou zemi společně, ale rozdílné hospodářské a politické zájmy postupně znemožňovaly jednotnou okupační politiku. Následující spory o měnovou reformu a politickou budoucnost Německa vyústily v berlínskou krizi. Dne 24. června 1948 přerušil Sovětský svaz pozemní a vodní zásobovací spojení mezi západními zónami Německa a západními sektory Berlína. Spojené státy a Británie odpověděly rozsáhlým leteckým mostem, který po téměř jedenáct měsíců zásoboval obyvatele a okupační posádky. Sovětské vedení blokádu ukončilo 12. května 1949, aniž dosáhlo odchodu západních mocností z města. Krize posílila západoevropské úsilí o společnou bezpečnost. Dne 4. dubna 1949 podepsalo dvanáct států Severoatlantickou smlouvu, která vytvořila základ NATO. Krátce poté, 23. května, byla vyhlášena Spolková republika Německo. Dne 7. října vznikla v sovětské okupační zóně Německá demokratická republika. Rozdělení Německa tak bylo výsledkem několikaletého vývoje, nikoli jednorázového rozhodnutí v roce 1945. Evropské mocenské soupeření získalo trvalejší institucionální a územní podobu.
Sovětská jaderná zkouška, čínská revoluce a rozšíření studené války do Asie
Poválečné soupeření Spojených států a Sovětského svazu se postupně rozšiřovalo také mimo Evropu. Zvláštní význam získaly jaderné zbraně, jejichž ničivá síla byla prokázána americkým atomovým bombardováním japonských měst Hirošimy a Nagasaki v srpnu 1945. Spojené státy si po roce 1945 několik let udržovaly jaderný monopol, ale 29. srpna 1949 uskutečnil Sovětský svaz první úspěšnou zkoušku vlastní atomové bomby v Semipalatinsku. Tím začala nová etapa jaderného zbrojení, během níž obě mocnosti postupně budovaly stále rozsáhlejší arzenály. Závody ve zbrojení měly současně odstrašující i destabilizující účinky, protože možnost jaderné války zvyšovala důsledky případného přímého střetu. Významné změny probíhaly také ve východní Asii. Dne 1. října 1949 Mao vyhlásil Čínskou lidovou republiku, zatímco vláda Čínské republiky se stáhla na Tchaj-wan. Dalším ohniskem napětí se stala Korea. Dne 25. června 1950 zahájila severokorejská armáda útok na Jižní Koreu. Následná válka vtáhla do konfliktu Spojené státy, Čínu a další státy a ukázala, že studená válka může přerůstat v rozsáhlé regionální ozbrojené střety.
Dekolonizace Indie, Indonésie a Indočíny po japonské porážce
Druhá světová válka zásadně urychlila také rozpad evropských koloniálních říší. Británie, Francie a Nizozemsko zůstávaly po roce 1945 významnými koloniálními mocnostmi, ale jejich hospodářské a vojenské možnosti byly oslabeny. Japonská expanze navíc během války ukázala, že evropská koloniální nadvláda v Asii není neporazitelná. Současně získala místní národně osvobozenecká hnutí nové politické zkušenosti, organizační možnosti a podporu části obyvatelstva. Dne 17. srpna 1945 vyhlásili indonéští nacionalisté nezávislost na Nizozemsku, které se však pokusilo obnovit koloniální kontrolu. Následoval několikaletý ozbrojený a diplomatický konflikt, zakončený nizozemským uznáním indonéské suverenity v prosinci 1949. Ve Vietnamu vyhlásil Ho Či Min nezávislost 2. září 1945, ale Francie se snažila obnovit své postavení v Indočíně. Tyto rozpory vedly od konce roku 1946 k první indočínské válce. Dne 15. srpna 1947 získaly nezávislost Indie a Pákistán, jejichž rozdělení bylo provázeno rozsáhlým náboženským násilím a přesuny obyvatelstva. Proces dekolonizace nelze chápat pouze jako vedlejší důsledek americko-sovětského soupeření. Místní hnutí měla vlastní historické kořeny a politické cíle. Studená válka však jejich další vývoj významně ovlivňovala, protože obě velmoci začaly hledat spojence také mezi nově vznikajícími státy Asie a Afriky.
Všeobecná deklarace lidských práv a trvalé spory o paměť druhé světové války
Dědictví druhé světové války nespočívalo pouze ve změně mocenské rovnováhy a vzniku nových konfliktů. Zkušenost nacistického pronásledování, Holocaustu, masového násilí a rozsáhlého utrpení civilistů vedla také k úsilí vytvořit pevnější mezinárodní pravidla ochrany člověka. Významným výsledkem bylo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948. Dokument formuloval základní práva a svobody jako univerzální hodnoty náležející každému člověku bez ohledu na původ, národnost či politické přesvědčení. Pro deklaraci hlasovalo 48 států, žádný nebyl proti a osm se zdrželo, mezi nimi Sovětský svaz a Československo. Deklarace sama ještě nebyla mezinárodní smlouvou s přímo vymahatelnými závazky, ale stala se důležitým východiskem pozdějšího lidskoprávního práva. Vedle právního dědictví pokračoval také spor o historickou paměť války. Předmětem politických interpretací, veřejných připomínek a odborných debat se stal význam mnichovské dohody z roku 1938 stejně jako podíl jednotlivých Spojenců na vítězství, osudy civilního obyvatelstva, poválečné násilí i použití atomových bomb. V některých státech byly konkrétní podoby válečné minulosti využívány k legitimizaci poválečných režimů, zatímco nepohodlné skutečnosti zůstávaly potlačovány. Historicky přesné hodnocení proto vyžaduje odlišovat doložené události od jejich pozdějšího politického využívání. Druhá světová válka neskončila návratem k předválečnému světu. Zanechala nové instituce, státní hranice, hospodářské systémy i bezpečnostní spojenectví, ale především lidské zkušenosti, které zásadně ovlivnily celé následující generace. Jejím nejtrvalejším poučením není jednoduchý příběh nevyhnutelného vítězství nebo porážky, nýbrž vědomí, že politická rozhodnutí mají konkrétní historické příčiny a mohou vést k důsledkům, které jejich aktéři nedokážou plně předvídat.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.