II. světová válka · Pád západní Evropy
Pád Francie, Vichy a Svobodná Francie
Druhá německá ofenziva zlomila novou francouzskou frontu
Během německé ofenzivy Fall Rot kladla francouzská armáda na řadě míst tvrdý odpor, ale s omezenými zálohami nedokázala udržet dlouhou frontu. Německé jednotky rychle pronikaly do vnitrozemí a francouzská vláda ustupovala nejprve z Paříže do Tours a poté do Bordeaux. Paříž byla prohlášena za otevřené město, aby se předešlo jejímu zničení. Postup zároveň proměnil vojenskou porážku v bezprostřední vládní krizi.
Pétain a de Gaulle nabídli dvě rozdílné odpovědi na porážku
Uvnitř francouzské vlády se střetly názory na další vedení války. Předseda vlády Paul Reynaud patřil k zastáncům pokračování odporu, případně ze severní Afriky, zatímco vrchní velitel Maxime Weygand a maršál Philippe Pétain prosazovali příměří. Reynaud 16. června rezignoval a prezident Albert Lebrun jmenoval Pétaina jeho nástupcem. Následujícího dne Pétain veřejně oznámil, že usiluje o ukončení bojů. Charles de Gaulle, který krátce předtím působil jako státní podtajemník pro národní obranu a válku, odletěl 17. června do Londýna. Ve svém rozhlasovém projevu 18. června odmítl chápat porážku francouzských armád jako konec války a vyzval vojáky, techniky a další Francouze k pokračování boje po boku Británie.
Příměří rozdělilo metropolitní Francii na několik režimů okupace
Francouzsko-německé příměří bylo podepsáno 22. června 1940 v Compiègne a dohoda s Itálií následovala 24. června. Boje skončily 25. června. Německo obsadilo severní a západní část země včetně Paříže a celého pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku. Jižní část metropolitní Francie zůstala do listopadu 1942 mimo přímou německou okupaci a od července ji vláda sídlící ve Vichy spravovala pod podmínkami příměří. Francouzská administrativa působila v omezené míře i v okupované zóně a vláda si zachovala kontrolu nad většinou koloniálního impéria a nad francouzskou flotilou, přestože ozbrojené síly byly drasticky omezeny. Tento stav nebyl rovnocenným mírem. Francie zůstávala poraženou zemí pod silným německým vojenským, politickým a hospodářským tlakem.
Vichy nahradilo republiku autoritářským „Francouzským státem“
Příměří samo ještě nevytvořilo nový politický režim. Rozhodující změna přišla 10. července 1940 ve Vichy, kde se Poslanecká sněmovna a Senát sešly jako Národní shromáždění. Z přítomných parlamentářů hlasovalo 569 pro ústavní zmocnění vlády pod Pétainovou autoritou a 80 proti. Pétain následujícího dne vydal ústavní akty, jimiž soustředil rozhodující zákonodárnou a výkonnou moc ve svých rukou jako „hlava Francouzského státu“. Parlament byl fakticky vyřazen z politického života a demokratická Třetí republika ustoupila autoritářskému režimu. Vichy současně prosazovalo vlastní program „národní revoluce“, který odmítal republikánský parlamentarismus a zdůrazňoval autoritu, hierarchii, rodinu a konzervativně pojatý společenský řád.
Vichy mělo vlastní autoritářský projekt a zvolilo politiku spolupráce
Režim ve Vichy nelze popsat pouze jako německou okupační administrativu. Jeho svobodu rozhodování zásadně omezovala vojenská porážka a přítomnost německé moci, zároveň však francouzské vedení přijímalo vlastní represivní a diskriminační opatření. Již 3. října 1940 vydalo první statut Židů, který je na rasovém základě vylučoval z řady veřejných funkcí a povolání. Tato opatření nebyla jednoduše diktována jednotlivým německým rozkazem a později se rozšířila do rozsáhlejší perzekuce, internací a spoluúčasti francouzských úřadů na deportacích. Po setkání Pétaina s Hitlerem v Montoire 24. října Pétain veřejně oznámil, že vstupuje na cestu spolupráce s Německem. Kolaborace tak byla také politikou Francouzského státu, jejíž podoba a intenzita se během okupace měnily.
Svobodná Francie začínala jako malé hnutí bez kontroly nad většinou impéria
De Gaullova výzva z Londýna okamžitě nevytvořila alternativní francouzský stát s masovou podporou. Britská vláda jej 28. června uznala jako vůdce Francouzů, kteří chtěli pokračovat ve válce, ale většina francouzských vojenských velitelů a koloniálních představitelů zpočátku přijala autoritu Pétainovy vlády. Na konci července měly síly Svobodné Francie přibližně sedm tisíc příslušníků. Zlom přineslo postupné připojování zámořských území. V srpnu 1940 se k de Gaullovi přidaly Čad, Kamerun a většina Francouzské rovníkové Afriky, později také Gabon a některá území v Tichomoří. Brazzaville se tak stalo důležitou politickou a vojenskou základnou hnutí, které už nebylo pouze skupinou exulantů v Londýně.
Mers el-Kébir ukázal hloubku roztržky mezi Británií a Vichy
Francouzská porážka vytvořila také bezprostřední námořní krizi. Britské vedení se obávalo, že silná francouzská flotila by se přes ujištění francouzských velitelů mohla nakonec dostat pod německou nebo italskou kontrolu. Dne 3. července 1940 proto britská Force H předložila francouzské eskadře v alžírském Mers el-Kébir několik možností, které měly zabránit využití lodí Osou. Po neúspěchu jednání Britové zahájili palbu a zabili přibližně 1 300 francouzských námořníků. Útok prudce zhoršil vztahy mezi Londýnem a Vichy a de Gaullovi komplikoval snahu přesvědčovat další Francouze, aby se připojili k Británii. Současně ukázal, že Churchillova vláda je i po pádu Francie připravena přijímat velmi tvrdá rozhodnutí, aby zabránila dalšímu zhoršení strategické rovnováhy.
Pád Francie změnil evropskou válku, ale nevysvětluje sám příčiny porážky
Po příměří získalo Německo kontrolu nad rozsáhlým pobřežím od Norska po francouzský Atlantik a později zde vybudovalo důležité základny pro námořní a leteckou válku proti Británii. Londýn zároveň přišel o svého nejvýznamnějšího západoevropského spojence a musel počítat s možností přímého německého útoku. Francie se mezitím nestala politicky jednotným prostorem. Vedle německé okupace existoval autoritářský Francouzský stát ve Vichy, sílící Svobodná Francie v zahraničí a postupně vznikající domácí odboj. Rychlost vojenského zhroucení přitom později podpořila mýtus, že Francie prohrála proto, že její vojáci nechtěli bojovat. Takové vysvětlení zaměňuje důsledky kampaně za její příčiny. Pro pochopení porážky je nutné vrátit se k operačnímu plánování, systému velení, rozmístění záloh a německému využití průlomu z května 1940.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.