II. světová válka · Británie a Atlantik
Bitva o Británii
Invaze přes Lamanšský průliv závisela na vyřazení Fighter Command
Po pádu Francie zůstala Británie hlavním evropským protivníkem Německa na západě. Hitlerova směrnice č. 16 z 16. července 1940 nařídila přípravy operace Seelöwe, plánovaného vylodění v Anglii. Jednou ze základních podmínek bylo oslabit britské letectvo natolik, aby nedokázalo vážně ohrozit přepravu invazních sil přes průliv. Směrnice č. 17 z 1. srpna proto uložila Luftwaffe porazit RAF a napadat její pozemní infrastrukturu i letecký průmysl. Vzdušná převaha byla pro německou invazi nezbytnou, nikoli sama o sobě postačující podmínkou. Překonat by bylo nutné také Royal Navy a mimořádně náročnou logistiku obojživelného útoku. V létě 1940 však o tom, zda se tyto problémy vůbec stanou aktuálními, rozhodoval především boj ve vzduchu.
Fighter Command bojovalo jako obranný systém, ne jako soubor slavných stíhaček
Britská obrana nestála pouze na výkonech Spitfirů a Hurricanů. Fighter Command pod velením Hugha Dowdinga spojovalo stíhací perutě s radarovou sítí Chain Home, Royal Observer Corps, telefonními linkami, filtračními místnostmi a sektorovými velitelskými centry. Informace o přibližujících se náletech tak bylo možné převést na rozkaz konkrétním perutím a vyslat je do vzduchu až tehdy, když byly potřeba. Největší tlak nesla 11. skupina vice-maršála letectva Keitha Parka, která chránila Londýn a jihovýchodní Anglii. Tento integrovaný systém umožňoval Britům hospodárněji využívat omezený počet pilotů a letounů. Radar byl jeho zásadní součástí, sám o sobě však bitvu nerozhodoval.
Kanalkampf měl Fighter Command vyčerpat ještě před hlavním útokem
V britském oficiálním vymezení trvala bitva o Británii od 10. července do 31. října 1940, její jednotlivé fáze však neměly ostré hranice. V červenci soustředila Luftwaffe značnou část denních útoků na konvoje v Lamanšském průlivu, přístavy, pobřežní zařízení a některá letiště. Takzvaný Kanalkampf měl poškodit britskou lodní dopravu a zároveň přimět Fighter Command ke vzdušným bojům, v nichž by se jeho síly postupně vyčerpaly. Luftwaffe získala po obsazení Francie a Nizozemska základny blízko britského pobřeží, ale boje zároveň ukázaly, že RAF není možné rychle zničit jednoduchým vynucením série stíhacích soubojů. Obě strany vstupovaly do rozhodující srpnové fáze s rostoucími ztrátami a únavou.
Adlerangriff přenesl hlavní tlak na letiště a infrastrukturu RAF
Dne 13. srpna zahájila Luftwaffe hlavní ofenzivu známou jako Adlerangriff. Německé nálety se ve velké míře zaměřily na letiště Fighter Command, jeho pozemní zařízení, radarové stanice a letecký průmysl. Zvláště těžké období přišlo na konci srpna a počátkem září, kdy byla letiště a sektorové stanice 11. skupiny opakovaně napadána a britské stíhací perutě trpěly vysokými ztrátami. Dne 18. srpna, později označovaného jako „nejtěžší den“ bitvy, proběhly rozsáhlé útoky proti několika letištím a dalším cílům. Fighter Command však nepřestalo fungovat. Německé velení navíc opakovaně nadhodnocovalo vlastní úspěchy a podceňovalo počet britských stíhaček, které zůstávaly bojeschopné.
Nad Británií pracovaly čas a vzdálenost ve prospěch obránců
Luftwaffe měla zkušené piloty a moderní letouny, ale nad jižní Anglií bojovala daleko od vlastních základen. Messerschmitt Bf 109 byl výkonnou stíhačkou, jeho omezená zásoba paliva však ponechávala pilotům nad cílovou oblastí jen krátký čas k boji a komplikovala doprovod bombardérů. Němečtí letci sestřelení nad Británií nebo britskými vodami byli navíc zpravidla zabiti či zajati, zatímco část britských pilotů sestřelených nad vlastním územím se mohla vrátit do služby. Fighter Command přesto čelilo vážnému nedostatku zkušených pilotů a jeho nejvíce zatížené perutě byly koncem srpna a začátkem září silně vyčerpané. Britský průmysl dokázal ztracené stíhačky nahrazovat snáze než čas potřebný k výcviku nových letců.
Přesun hlavních útoků na Londýn nebyl jednoduchou Hitlerovou chybou
Dne 7. září začala Luftwaffe rozsáhle bombardovat Londýn a těžiště denních operací se přesunulo od soustředěného tlaku na letiště Fighter Command k hlavnímu městu. Populární vyprávění někdy vysvětluje tento krok jako iracionální Hitlerovu pomstu za britské bombardování Berlína, která na poslední chvíli zachránila RAF. Skutečnost byla složitější. Na základě dříve popsaného nadhodnocení vlastních úspěchů očekávalo německé velení, že útoky na Londýn přinutí zbývající britské stíhačky vstoupit do rozhodující bitvy, v níž budou zničeny. Změna cíle skutečně poskytla části těžce zkoušené britské letištní sítě úlevu, nebyla však jediným důvodem německého neúspěchu a útoky na vojenské cíle úplně neskončily.
Patnácté září ukázalo, že Fighter Command zůstává bojeschopné
Dne 15. září vyslala Luftwaffe proti Londýnu dvě velké vlny náletů. Fighter Command proti nim dokázalo nasadit značné síly a německému velení poskytlo viditelný důkaz, že britské stíhací letectvo nebylo zničeno. Tento den se později stal oficiálním Battle of Britain Day, přestože o výsledku kampaně rozhodoval dlouhodobější proces a některé kritičtější boje proběhly už v srpnu a na začátku září. Dne 17. září Hitler odložil operaci Seelöwe na neurčito. Luftwaffe pokračovala v útocích i poté, ale Německu se nepodařilo získat požadovanou vzdušnou převahu nad jižní Anglií. Velké denní nálety postupně ustupovaly a těžiště bombardovací kampaně se přesouvalo k nočním útokům.
Britské přežití zachovalo západní základnu pro pokračování války
Bitva o Británii nezničila Luftwaffe ani nepřiblížila bezprostřední porážku Německa. Její strategický význam spočíval v tom, že Německo nedokázalo odstranit Británii z války ani vytvořit podmínky, které samo považovalo za nutné pro plánované vylodění. Britské ostrovy tak zůstaly základnou pro námořní blokádu, leteckou válku, pozdější příchod rozsáhlých amerických sil a nakonec invazi do západní Evropy v roce 1944. Následující část podrobněji rozebírá roli radaru v britské obraně.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.