II. světová válka · Británie a Atlantik
Bitva o Atlantik
Atlantik byl britskou zásobovací tepnou po celou válku
Bitva o Atlantik nebyla jediným střetnutím ani souvislou námořní bitvou v tradičním smyslu. Začala už v září 1939 a pokračovala až do posledních dnů války v Evropě. Jejím předmětem byla ochrana transatlantické obchodní dopravy, na jejímž zachování byla Británie existenčně závislá. Německo se ji pokoušelo přerušit především ponorkami, ale také hladinovými loděmi a letadly; později šlo rovněž o bezpečný přesun amerických vojáků a jejich vybavení do Evropy.
Dönitzovy smečky hledaly slabá místa v systému konvojů
Německý velitel ponorkových sil Karl Dönitz prosazoval skupinové útoky, později známé jako taktika vlčích smeček. Ponorky rozvinuté do hlídkových linií vyhledávaly konvoje a po jejich nalezení přivolávaly další čluny. Útoky často přicházely v noci a z hladiny, kde byly tehdejší ponorky rychlejší než pod vodou. Spojenci odpovídali systémem konvojů chráněných torpédoborci, korvetami a dalšími eskortními plavidly. Konvoj nebyl pouze pasivním shlukem lodí. Soustředil obchodní plavidla do prostoru, který mohla omezená eskorta bránit. Slabinou prvních válečných let byl nedostatek doprovodných lodí a letadel, zejména v rozsáhlých oblastech středního Atlantiku mimo dosah pozemního letectva. Významnou část rostoucího eskortního zatížení postupně převzalo také kanadské námořnictvo.
Vstup Spojených států otevřel ponorkám nové období úspěchů
Po vstupu Spojených států do války v prosinci 1941 přesunul Dönitz část ponorek k americkému pobřeží. Operace Paukenschlag zahájená v lednu 1942 odhalila vážné nedostatky americké protiponorkové obrany. Obchodní lodě zpočátku často pluly jednotlivě, pobřežní osvětlení je v noci mohlo siluetovat proti pevnině a nebylo dost eskortních lodí ani hlídkových letadel. Ponorky proto dosahovaly mimořádných úspěchů podél východního pobřeží, později v Mexickém zálivu a Karibiku. Jakmile Spojené státy rozšířily konvojový systém, letecké hlídky a eskortu, jednoduché příležitosti začaly mizet. Rok 1942 však ukázal, že Atlantik nelze zabezpečit pouze výrobou většího množství obchodních lodí. Bylo nutné vytvořit účinný systém jejich ochrany.
Spojenecká převaha vznikla propojením lodí, letadel a nových senzorů
Od roku 1942 a zejména v roce 1943 se protiponorkový boj měnil v rozsáhlý technicko-organizační systém. Escorty využívaly sonar ASDIC k vyhledávání ponořených ponorek a vysokofrekvenční zaměřování HF/DF, přezdívané Huff-Duff, pomáhalo určovat polohu člunů podle jejich rádiového vysílání. Letecký radar ASV umožňoval vyhledávat ponorky na hladině a kombinace radaru s Leighovým světlometem zvyšovala nebezpečí nočních leteckých útoků. Velmi dálkové Liberatory postupně zmenšovaly mezeru v leteckém krytí uprostřed Atlantiku a eskortní letadlové lodě přiváděly letouny i tam, kam pozemní letectvo nedosáhlo. Samostatné podpůrné skupiny navíc nemusely zůstávat těsně u jediného konvoje a mohly ponorky aktivně pronásledovat. Žádná z těchto novinek sama o sobě bitvu nerozhodla. Jejich účinek spočíval v kombinaci.
Zpravodajství pomáhalo konvoje odklánět, ale nebylo vševědoucí
Důležitou součástí spojenecké obrany bylo rádiové zpravodajství. Německé ponorky musely často komunikovat s Dönitzovým velitelstvím, což umožňovalo využívat analýzu provozu, rádiové zaměřování a v některých obdobích také dešifrované zprávy Enigmy. Britští kryptologové v Bletchley Parku navázali mimo jiné na zásadní předválečné výsledky Mariana Rejewského, Jerzyho Różyckého a Henryka Zygalského, které Poláci v červenci 1939 předali Britům a Francouzům. Čtení námořní Enigmy však nebylo nepřetržité. Změny německých šifrovacích postupů dokázaly vytvořit dlouhé výpadky a v roce 1942 způsobila čtyřrotorová ponorková Enigma vážnou krizi spojenecké kryptanalýzy. Zpravodajství proto mohlo konvojům pomoci vyhnout se některým hlídkovým liniím nebo zaměřit protiponorkové síly, nemohlo však nahradit eskortní lodě, letadla a účinnou taktiku.
Jaro 1943 přivedlo Atlantik nejprve ke krizi a potom k obratu
Ještě v březnu 1943 nebylo spojenecké vítězství jisté. Ponorky způsobily severoatlantickým konvojům velmi těžké ztráty a německé velení soustředilo do oceánu velký počet člunů. Obrat přišel během následujících týdnů. V bitvě o konvoj ONS 5 na přelomu dubna a května sice U-boaty potopily řadu obchodních lodí, ale samy utrpěly citelné ztráty. V květnu se situace pro německé ponorky změnila v katastrofu, protože dříve popsané technické a organizační prostředky začaly působit současně se zkušenějšími eskortami. Dne 24. května Dönitz po neúnosných ztrátách odvolal hlavní ponorkové skupiny ze severoatlantických konvojových tras. Pozdější označení „černý květen“ proto vystihuje skutečný strategický zlom, nikoli definitivní konec ponorkové války.
Ponorková válka pokračovala, ale už nedokázala přerušit spojenecký tok sil
Německé ponorky po květnu 1943 nezmizely. Kriegsmarine zaváděla nové akustické torpédo, radarové výstražné přijímače a později šnorchl, který umožňoval dobíjet baterie pod hladinou. Spojenci na každou inovaci hledali vlastní technickou a taktickou odpověď. U-boaty nadále potápěly lodě až do konce války a jejich posádky utrpěly mimořádně vysoké ztráty. Strategická situace se však změnila. Německo už nedokázalo severoatlantickou dopravu ohrozit v rozsahu, který by mohl izolovat Británii nebo zastavit přesun amerických sil do Evropy. Spojenecká převaha v průmyslové výrobě navíc umožňovala nahrazovat lodě, eskorty i letadla tempem, s nímž se německá ponorková flotila stále obtížněji vyrovnávala.
Vítězství v Atlantiku umožnilo vést válku v globálním měřítku
Význam Atlantiku přesahoval samotné přežití Británie. Díky otevřeným námořním trasám mohla země plnit dříve zmíněnou roli západní základny Spojenců. Atlantická doprava také souvisela se zásobováním arktických konvojů do Sovětského svazu, i když sovětský Lend-Lease přicházel rovněž pacifickou a perskou cestou. Bitva o Atlantik proto ukazuje válku jako soutěž logistických systémů. Tanky a letadla neměly strategickou hodnotu, pokud nebylo možné dopravit stroje, palivo, munici a vojáky tam, kde je spojenci potřebovali. Jedním z prostředků, které tuto logistickou převahu násobily, bylo zpravodajství. Právě způsob, jakým se zachycené německé zprávy měnily v použitelnou informaci označovanou jako Ultra, je tématem následující části.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.