II. světová válka · Holokaust
Auschwitz a další skupiny obětí
Auschwitz jako komplex s několika funkcemi
Auschwitz spojoval několik funkcí: věznění v koncentračním táboře, nucenou práci pro průmyslové podniky a masové vraždění. Pro pochopení jeho pozdější role, včetně deportací z Maďarska, je třeba vrátit se k postupnému vzniku tohoto komplexu. Právě propojení různých funkcí a mimořádný rozsah vraždění učinily z Auschwitz jeden z hlavních symbolů Holocaustu. Zároveň je důležité nezaměňovat tento symbol za celý Holocaust, který probíhal na rozsáhlém území Evropy a mnoha různými metodami.
Od tábora pro polské vězně k rozsáhlému táborovému systému
Auschwitz I vznikl roku 1940 a zpočátku sloužil především k věznění Poláků, zejména politických vězňů. V říjnu 1941 začala výstavba druhého tábora v nedaleké Brzezince, německy Birkenau. Od jara 1942 fungoval Auschwitz-Birkenau současně jako koncentrační tábor a vyhlazovací centrum, do něhož byli deportováni Židé z mnoha částí Evropy. Na podzim 1942 vznikl také Monowitz, později označovaný jako Auschwitz III, který ubytovával vězně nasazované mimo jiné na stavbě závodu koncernu IG Farben. Mezi lety 1941 a 1944 vytvořila SS v okolí téměř padesát pobočných táborů.
Birkenau, selekce a vraždění deportovaných
Od roku 1942 přijížděly do Auschwitz-Birkenau transporty Židů z okupovaných i spojeneckých evropských zemí. Po příjezdu prováděla SS selekce, při nichž byla část deportovaných určena k nucené práci, zatímco většina ostatních byla posílána přímo do plynových komor. Mnozí zavraždění proto nikdy nebyli evidováni jako táboroví vězni. Auschwitz-Birkenau se tím stal největším jednotlivým nacistickým vyhlazovacím centrem a zároveň zůstal součástí systému koncentračních táborů.
Rozsah deportací a počet obětí Auschwitz
Do komplexu Auschwitz bylo deportováno nejméně 1,3 milionu lidí a přibližně 1,1 milionu z nich bylo zavražděno. Asi jeden milion obětí tvořili Židé. Zahynulo zde také přibližně 70 000 až 75 000 Poláků, kolem 21 000 Romů a Sintů, více než 14 000 sovětských válečných zajatců a 10 000 až 15 000 příslušníků dalších skupin a národností. Tato čísla jsou výsledkem poválečného historického výzkumu založeného na transportních seznamech, táborových dokumentech a dalších pramenech, protože velká část lidí zavražděných bezprostředně po příjezdu nebyla do vězeňské evidence vůbec zapsána.
Holocaust a genocida evropských Romů
Nacistické násilí zasáhlo mnoho skupin, jejich osudy však nelze sloučit do jediné nerozlišené kategorie. Holocaust označuje systematické, státem organizované pronásledování a zavraždění šesti milionů evropských Židů nacistickým Německem a jeho spojenci a spolupracovníky. Romové a Sintové byli rovněž pronásledováni na rasovém základě a nacistické Německo spolu se spojenci a spolupracovníky proti nim během války uskutečňovalo genocidu. Přesný počet romských obětí není znám. Současný výzkum uvádí nejméně 250 000 zavražděných a některé odhady dosahují přibližně 500 000.
Odlišné mechanismy nacistického pronásledování
Další skupiny nacistický režim pronásledoval a vraždil podle odlišných ideologických a správních mechanismů. Lidé s mentálním či tělesným postižením se stali oběťmi programu označovaného eufemisticky jako „eutanazie“, který si podle historických odhadů vyžádal asi 250 000 životů. Sovětští váleční zajatci byli vystaveni hromadným popravám, systematickému hladovění, nemocem a mimořádně brutálním podmínkám. Politické odpůrce režim věznil a zabíjel jako nepřátele diktatury. Svědkové Jehovovi byli perzekvováni mimo jiné pro odmítání vojenské služby a přísahy věrnosti Hitlerovi. Nacistická kampaň proti mužské homosexualitě vedla k desítkám tisíc zatčení a tisíce mužů skončily v koncentračních táborech. Rozlišovat tyto politiky neznamená porovnávat hodnotu utrpení jejich obětí, ale přesněji vysvětlovat cíle a fungování nacistického teroru.
Od evropské genocidy k dlouhé válce v Číně
Holocaust se odehrával uvnitř globální války, jejíž chronologie nezačínala všude stejně. Zatímco nacistické Německo rozšiřovalo genocidní politiku v Evropě, Čína už od roku 1937 vedla rozsáhlou válku proti Japonsku. Japonská armáda dokázala obsadit významná města a dopravní uzly, čínský odpor však nezlomila a konflikt dlouhodobě vázal značné vojenské zdroje. Přesun k válce v Číně proto rozšiřuje pohled od evropského vyhlazování k druhému velkému prostoru světového konfliktu, který se později propojil s válkou v Pacifiku.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.