II. světová válka · Poválečný svět a kořeny nového konfliktu
Versailleský systém
Úvod I
Když 1. září 1939 německá armáda vtrhla do Polska, začala v Evropě válka, která se stala nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Její příčiny však sahají mnohem hlouběji. Abychom pochopili, proč druhá světová válka vypukla, musíme se vrátit o dvacet let zpět, do doby, kdy se Evropa právě vzpamatovávala z jiné katastrofy a její představitelé věřili, že vytvářejí základy trvalého míru.
Úvod II
První světová válka skončila v listopadu 1918 a zanechala za sebou miliony mrtvých, zničená hospodářství a rozpad čtyř velkých říší. Vítězné mocnosti stály před obtížným úkolem: vytvořit nové uspořádání Evropy, vyrovnat se s poraženými státy a zabránit opakování podobného konfliktu. Výsledkem byla soustava mírových smluv, z nichž nejvýznamnější se stala Versailleská smlouva, podepsaná 28. června 1919 s Německem. Součástí nového systému byla také Společnost národů, která měla pomáhat udržovat mír.
Mír z roku 1919 nebyl předem odsouzen k neúspěchu
O pouhých dvacet let později se však Evropa znovu ocitla ve válce. Neznamená to, že druhá světová válka byla nevyhnutelným důsledkem Versailleské smlouvy. K jejímu vypuknutí přispěla hospodářská krize, vzestup extremistických ideologií i rozhodnutí konkrétních politiků. Poválečné uspořádání však vytvořilo řadu napětí, která pozdější vývoj zásadně ovlivnila. Proto naše vyprávění nezačíná v roce 1939, ale v roce 1919 – ve chvíli, kdy se Evropa pokoušela zajistit, aby žádná další světová válka už nikdy nevypukla.
Německo přišlo o území, kolonie i část vojenské suverenity
Versailleská smlouva připravila Německo o všechna zámořská koloniální území a přibližně 13 procent jeho předválečného evropského území. Alsasko-Lotrinsko připadlo Francii, další oblasti Belgii, Polsku, Dánsku a Československu. Sársko bylo na patnáct let pod správou Společnosti národů a Porýní bylo demilitarizováno, Německo v něm nesmělo mít vojska ani vojenská opevnění. Německá pozemní armáda směla mít nejvýše 100 000 mužů, všeobecná branná povinnost byla zrušena a další ustanovení omezovala německé námořní a vojenské kapacity. Tato opatření měla omezit možnost Německa znovu ohrozit své sousedy, současně však v německé politice posilovala požadavek na revizi mírových podmínek.
Reparace nebyly totéž co jednoduché přiznání „viny za válku“
Článek 231 versailleské smlouvy stanovil odpovědnost Německa a jeho spojenců za ztráty a škody způsobené spojeneckým a přidruženým mocnostem v důsledku války a vytvořil právní základ pro reparační požadavky (požadavky na náhradu válečných škod). Často bývá označován jako „doložka o válečné vině“. Sama versailleská smlouva neurčila konečnou celkovou částku reparací, tu reparační komise stanovila až roku 1921 na 132 miliard zlatých marek. Reparace se v Německu staly jedním z nejsilnějších symbolů odmítání poválečného pořádku.
Nové státy neznamenaly konec národnostních sporů
Poválečné uspořádání obnovilo nezávislé Polsko, uznalo Československo a zásadně překreslilo hranice střední a východní Evropy. Tvůrci míru se snažili zohledňovat princip národního sebeurčení, tedy právo národů rozhodovat o svém politickém uspořádání. Hranice však nebylo možné vést tak, aby se všude přesně překrývaly s jazykovým a národnostním osídlením. Do rozhodování navíc vstupovaly hospodářské, strategické a historické argumenty. V nových či územně změněných státech proto zůstaly početné národnostní menšiny. Mírový systém se je pokoušel chránit zvláštními menšinovými smlouvami a mezinárodními závazky, ale otázka hranic a postavení menšin zůstala významným zdrojem meziválečných sporů.
Společnost národů měla chránit nový pořádek kolektivní bezpečností
Významnou novinkou poválečného systému byla Společnost národů, jejíž Pakt se stal součástí Versailleské smlouvy i dalších pařížských mírových smluv. Jejím cílem bylo podporovat mezinárodní spolupráci a bezpečnost prostřednictvím společných pravidel, řešení sporů a závazků členských států. Kolektivní bezpečnost vycházela z představy, že státy budou proti agresi postupovat společně. Od počátku však existoval zásadní rozpor mezi touto ambicí a ochotou jednotlivých mocností nést náklady jejího prosazování. Důležitým oslabením bylo také to, že Spojené státy Versailleskou smlouvu neratifikovaly a ke Společnosti národů nikdy nepřistoupily.
Od německého revizionismu k Hitlerovu mnohem radikálnějšímu programu
Odpor proti Versailles nebyl omezen na nacisty. Požadavek revize mírových podmínek měl v meziválečném Německu mnohem širší podporu a nacionalisté smlouvu líčili jako vnucený „diktát“. Hitler dokázal tento odpor využít, jeho cíle však dalece přesahovaly návrat k postavení Německa před rokem 1919. Nacistický program spojoval odstranění versailleských omezení s diktaturou, radikálním rasismem a antisemitismem, tedy nepřátelstvím vůči Židům, a s dobýváním „životního prostoru“ (Lebensraum) především ve východní Evropě. Revize Versailles proto pro nacisty nebyla konečným cílem, ale součástí širšího projektu rasové a mocenské přestavby Evropy.
Dvacátá léta ukázala, že evropská stabilizace byla možná
Než se však nacisté dostali k moci, prošel versailleský systém také obdobím částečné stabilizace. Ta nastala od poloviny dvacátých let po krizích prvních poválečných let. Dawesův plán roku 1924 upravil způsob splácení německých reparací, locarnské dohody z roku 1925 přispěly ke francouzsko-německému sblížení a v září 1926 bylo Německo přijato do Společnosti národů. Tento vývoj ukazuje, že další evropská válka nebyla nevyhnutelným pokračováním roku 1919. Stabilizace však byla křehká a závisela na politické spolupráci, hospodářské prosperitě a ochotě států respektovat dohodnutá pravidla.
Versailles vytvořil politické téma, nikoli nevyhnutelnou cestu k Hitlerovi
Pro Hitlerovo jmenování kancléřem a následné zničení německé demokracie byl rozhodující zejména vývoj po roce 1929: dopad světové hospodářské krize, rozklad parlamentního vládnutí, růst podpory nacistické strany, politické násilí a nakonec rozhodnutí prezidenta Paula von Hindenburga a konzervativních politiků, kteří se domnívali, že dokážou Hitlera po jeho jmenování kontrolovat. Nacistické převzetí moci tak vyplynulo z konkrétní hospodářské, politické a institucionální krize.
Výmarská republika vstupovala do rozhodující krize až po roce 1929
Německo navzdory porážce a územním ztrátám zůstávalo jednou z nejvýznamnějších evropských zemí a budoucnost poválečného pořádku proto úzce souvisela se stabilitou jeho demokratického režimu. Tento režim, označovaný jako Výmarská republika, přežil revoluční otřesy, politické násilí i hyperinflaci počátku dvacátých let a prokázal tak značnou odolnost. Jeho rozhodující krize však začala až po roce 1929. Právě zde začíná další etapa příběhu: krize výmarské demokracie a Hitlerův vzestup.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.