II. světová válka · Poválečný svět a kořeny nového konfliktu
Výmarská republika
Německá demokracie vznikla z porážky a revoluce
K pochopení krize výmarské demokracie je třeba se nejprve vrátit k jejím počátkům po první světové válce. Po pádu císařství v listopadu 1918 vznikla parlamentní republika a volby do ústavodárného Národního shromáždění 19. ledna 1919 byly prvními všeobecnými, rovnými, tajnými a přímými volbami na celoněmecké úrovni. Poprvé v nich mohly volit a být voleny také ženy. Výmarská ústava, účinná od srpna 1919, zakotvovala základní občanská práva a demokratické instituce. Republika zároveň prožila výrazný rozvoj filmu, divadla, architektury, výtvarného umění i dalších oblastí kultury. Její pozdější pád proto nelze vysvětlovat jednoduchým tvrzením, že Němci demokracii jako celek odmítali. Demokratický systém měl miliony voličů a politických zastánců, současně však čelil silným protivníkům a nakonec souběhu hospodářské, politické a institucionální krize.
Republiku od počátku provázely násilí a odpůrci demokracie
Nový režim převzal důsledky válečné porážky, revoluce a hlubokého společenského rozdělení. Na krajní levici usilovala Komunistická strana Německa o nahrazení parlamentní demokracie socialistickým systémem sovětského typu. Na nacionalistické a radikální pravici působily síly, které odmítaly republiku, Versailleskou smlouvu nebo obojí. V prvních poválečných letech Německo zažilo povstání, pokusy o převrat, politické vraždy a pouliční střety. Demokracie tedy nevstupovala do stabilního prostředí, zároveň však nebyla od počátku odsouzena k neúspěchu. Její instituce přežily nejprudší poválečné otřesy a dokázaly fungovat déle než desetiletí.
Hyperinflace roku 1923 podlomila důvěru, ale republiku nezničila
Jednou z nejtěžších ran byla hyperinflace, která vyvrcholila na podzim 1923. Prudké znehodnocování marky ničilo peněžní úspory, znehodnocovalo pevné příjmy a komplikovalo každodenní hospodářský život. Zvlášť těžce postihlo domácnosti závislé na úsporách a fixních příjmech. Stabilizace měny na konci roku 1923 však pomohla akutní krizi ukončit. V následujících letech zůstávala nacistická strana NSDAP, plným názvem Národně socialistická německá dělnická strana, mimo hlavní proud celoněmecké politiky. Zkušenost roku 1923 sama o sobě proto nevysvětluje pozdější masový vzestup nacismu.
Světová hospodářská krize změnila politické poměry
Zásadní zlom přišel po roce 1929. Německo bylo silně napojeno na zahraniční úvěry, zejména americké, a světová hospodářská krize jej proto zasáhla mimořádně tvrdě. Průmyslová výroba i zahraniční obchod prudce klesaly a počet registrovaných nezaměstnaných přesáhl na vrcholu krize roku 1932 šest milionů. Hospodářské strádání samo automaticky nevytvářelo nacistické voliče, ale rozšířilo sociální nejistotu a nedůvěru ve schopnost existujících vlád krizi zvládnout. Z této situace těžily především radikální strany odmítající výmarský politický systém, zejména NSDAP a Komunistická strana Německa (KPD).
Od roku 1930 slábl parlament ve prospěch prezidentských kabinetů
Hospodářská krize se propojila s krizí politickou. V březnu 1930 se rozpadla poslední vláda opírající se o stabilní parlamentní koalici a prezident Paul von Hindenburg jmenoval kancléřem Heinricha Brüninga. Jeho kabinet neměl vlastní většinu v Reichstagu, tedy říšském sněmu, a stále více využíval prezidentské nouzové pravomoci. Prezidentské kabinety byly vlády závislé především na důvěře říšského prezidenta, nikoli na pevné parlamentní většině. Za Brüninga a ještě výrazněji za jeho nástupců Franze von Papena a Kurta von Schleichera se tak politické rozhodování přesouvalo od parlamentu k prezidentovi a jeho okolí. Demokratické instituce tedy byly oslabovány už před Hitlerovým jmenováním kancléřem.
NSDAP proměnila krizi v masovou volební podporu
Nacisté nabízeli svůj radikální program jako východisko z krize a zdůrazňovali také odpor ke komunismu. Ve volebních kampaních zároveň přizpůsobovali sdělení různým skupinám voličů, slibovali hospodářské oživení, národní obnovu a silnou vládu a stavěli Hitlera do role vůdce schopného překonat politickou paralýzu. Jejich kampaně využívaly masová shromáždění, plakáty, film, zvukové nahrávky i Hitlerovy tehdy neobvyklé letecké cesty mezi volebními mítinky. Propagandu doprovázelo politické násilí, zejména ze strany SA, polovojenských úderných oddílů nacistické strany. Ve volbách v září 1930 získala NSDAP přibližně 18 procent hlasů a v červenci 1932 už 37,3 procenta, čímž se stala nejsilnější stranou Reichstagu. Ani tehdy však neměla parlamentní většinu.
V listopadu 1932 nacisté část podpory ztratili
Nacistický vzestup nebyl ani na konci roku 1932 přímočarým pochodem k moci. V listopadových volbách klesl podíl NSDAP přibližně na 33 procent a strana přišla asi o dva miliony hlasů, přesto zůstala nejsilnější politickou stranou Reichstagu. Hitler nadále odmítal vstoupit do vlády v podřízené roli a trval na kancléřském úřadu. V té chvíli tedy neměl volební většinu ani jistotu, že jeho podpora bude dále růst. O tom, zda získá přístup ke státní moci, rozhodovala vedle volebních výsledků stále více jednání v úzkém okruhu prezidenta Hindenburga a konzervativních politiků.
Konzervativní elity otevřely Hitlerovi cestu do kancléřství
Po pádu Schleicherovy vlády přesvědčovali konzervativní politici v čele s Franzem von Papenem prezidenta Hindenburga, že vláda s Hitlerem v čele může využít masovou podporu nacistů a současně zůstat pod kontrolou tradičních elit. Hindenburg, který Hitlerovo jmenování dříve odmítal, jej 30. ledna 1933 nakonec jmenoval říšským kancléřem. V nové vládě byli vedle Hitlera zpočátku pouze dva další nacisté, Wilhelm Frick a Hermann Göring. Většinu kabinetu tvořili konzervativci a nestraníci. Hitler tedy úřad kancléře nezískal vítězstvím s parlamentní většinou ani přímou volbou do této funkce, ale prezidentským jmenováním vzešlým z politických vyjednávání. Představa jeho konzervativních partnerů, že jej dokážou využít a omezit, se během několika týdnů ukázala jako zásadní omyl.
Hitlerovo jmenování ještě neznamenalo hotovou diktaturu
Dne 30. ledna 1933 stále platila výmarská ústava a Německo se ještě během jediného dne nestalo nacistickou diktaturou. Nová vláda však okamžitě získanou státní moc využívala proti politickým protivníkům. Po požáru Reichstagu v noci z 27. na 28. února prosadil Hitlerův kabinet u Hindenburga nařízení o ochraně národa a státu, známé jako nařízení po požáru Reichstagu. To na neurčito suspendovalo klíčová občanská práva, včetně svobody projevu, tisku a shromažďování, a umožnilo zatýkat odpůrce bez běžných právních záruk. Policie, SA a SS, nacistické ochranné oddíly původně určené k ochraně Hitlera a stranického vedení, následně vystupňovaly represe proti komunistům, sociálním demokratům a dalším odpůrcům režimu.
Ani poslední volby nedaly NSDAP absolutní většinu
Volby do Reichstagu 5. března 1933 už neprobíhaly za podmínek svobodné demokratické soutěže. Komunisté a sociální demokraté čelili zatýkání, násilí a omezení kampaně a vláda využívala státní prostředky ve svůj prospěch. Přesto NSDAP získala 43,9 procenta hlasů a sama absolutní většinu nedosáhla. Vládní většina vznikla teprve společně s konzervativní Německou národně lidovou stranou (DNVP). Tento výsledek zároveň ukazuje dvojí charakter Hitlerova vzestupu. Nacisté měli rozsáhlou skutečnou podporu části německé společnosti, ale diktatura nevznikla prostým rozhodnutím většiny voličů v jedněch svobodných volbách.
Zmocňovací zákon odstranil parlamentní překážku diktatury
Rozhodujícím krokem se stal 23. březen 1933, kdy Reichstag schválil zmocňovací zákon, oficiálně nazvaný Zákon k odstranění nouze národa a říše. Umožnil vládě přijímat zákony bez souhlasu parlamentu, a dokonce i v rozporu s částmi ústavy. Hlasování probíhalo v prostředí zastrašování. Všech 81 komunistických mandátů bylo vyřazeno a řada sociálnědemokratických poslanců byla zatčena nebo se musela skrývat. Budovu navíc obklopovaly jednotky SA a SS. Proti hlasovali přítomní poslanci Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), zatímco ostatní přítomné strany zákon podpořily. Zmocňovací zákon pak poskytl právní nástroj k další likvidaci parlamentní demokracie a k procesu Gleichschaltung, tedy podřízení institucí, spolkových zemí, politických organizací a společenského života nacistickému vedení. Do července 1933 se NSDAP stala jedinou legálně působící politickou stranou v Německu.
Pád Výmarské republiky měl více příčin a několik rozhodujících okamžiků
Hitlerův vzestup proto nelze popsat ani jako prosté volební vítězství, ani jako převrat uskutečněný bez společenské podpory. NSDAP získala během hospodářské a politické krize miliony hlasů a stala se nejsilnější stranou, nikdy však ve svobodných volbách nezískala nadpoloviční většinu. K Hitlerovu jmenování kancléřem vedla vedle tohoto volebního vzestupu také dlouhodobá eroze parlamentního vládnutí a rozhodnutí konzervativních elit kolem Hindenburga. K přeměně kancléřství v diktaturu pak nacisté využili existující nouzové pravomoci, kontrolu státního aparátu, násilí a zastrašování i následnou legislativu. Příběh Výmarské republiky tak ukazuje spíše postupný rozklad demokratických pojistek než jediný okamžik, v němž by Německo jedním hlasováním zvolilo diktaturu. Pro srovnání se nyní vrátíme k italskému fašismu, který se dostal k moci dříve a představoval pro Hitlera významnou inspiraci.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.