II. světová válka · Poválečný svět a kořeny nového konfliktu
Fašistická Itálie
Italský fašismus předcházel Hitlerovu nástupu
Když se Adolf Hitler v lednu 1933 stal německým kancléřem, Benito Mussolini stál v čele italské vlády už více než deset let. Italský fašismus tak představoval starší příklad diktatury založené na násilném nacionalismu, potlačování politických odpůrců, kultu vůdce a snaze mobilizovat společnost ve jménu státu a národa. Mussoliniho úspěch inspiroval i Hitlera, oba režimy však nebyly totožné. Nacismus od počátku přikládal zásadnější význam biologicky chápané rase a antisemitismu. Ve třicátých letech se přesto Itálie a Německo postupně sblížily v odporu k evropskému uspořádání, které omezovalo jejich expanzivní ambice.
Poválečná frustrace posílila radikální nacionalismus
Itálie vyšla z první světové války jako vítězná mocnost, avšak nacionalisté rozšířili představu o „zmrzačeném vítězství“, podle níž země nedostala vše, co si za účast ve válce zasloužila. Tento pocit křivdy se spojil s hospodářskými obtížemi, sociálními konflikty a krizí liberálního politického systému. Během takzvaného rudého dvouletí v letech 1919–1920 probíhaly rozsáhlé stávky, obsazování továren a konflikty na venkově. Strach části středních a majetných vrstev ze socialistické revoluce následně pomohl vytvořit prostor pro fašistické oddíly, které napadaly socialistické organizace, odbory a místní politické odpůrce. Vzestup fašismu tedy nevysvětluje jediná příčina, ale souběh poválečné radikalizace, politického násilí, oslabení liberálních institucí a podpory, kterou Mussolini postupně získával mezi částí tradičních elit.
Od pochodu na Řím k diktatuře
Pochod na Řím v říjnu 1922, fašistická demonstrace síly spojená s mobilizací ozbrojených oddílů, nebyl okamžitým převzetím veškeré moci fašisty. Když premiér Luigi Facta žádal vyhlášení výjimečného stavu, král Viktor Emanuel III. jeho návrh odmítl a pověřil Mussoliniho sestavením vlády. Mussolini se tak stal předsedou koaličního kabinetu v rámci stále existující monarchie. Teprve v dalších letech režim postupně odstranil demokratické pojistky. Po politické krizi vyvolané únosem a vraždou socialistického poslance Giacoma Matteottiho v roce 1924 Mussolini na počátku roku 1925 otevřeně nastoupil cestu k diktatuře. Do roku 1926 byly opoziční strany potlačeny, svoboda tisku zásadně omezena a stát získal rozsáhlé nástroje k policejnímu pronásledování odpůrců. Současně režim budoval kult Mussoliniho jako Duceho, tedy vůdce, i když monarchie a některé další instituce si zachovaly omezenou míru autonomie.
Válka v Etiopii odhalila slabost kolektivní bezpečnosti
Mussoliniho zahraniční politika spojovala snahu o postavení velmoci s představou nového italského impéria ve Středomoří a Africe. V říjnu 1935 Itálie napadla Etiopii a do května 1936 její hlavní odpor vojensky zlomila. Italské síly během války používaly také chemické zbraně a koloniální válku provázelo rozsáhlé násilí proti etiopskému obyvatelstvu. Společnost národů označila Itálii za agresora a zavedla hospodářské sankce, ty však nebyly dostatečně účinné, aby invazi zastavily. Etiopská krize proto vážně poškodila důvěryhodnost systému kolektivní bezpečnosti a současně zhoršila vztahy Říma s Británií a Francií. Nebyla jedinou příčinou pozdějšího spojenectví s Německem, výrazně však přispěla ke změně italské zahraničněpolitické orientace.
Od obrany Rakouska k ose Řím–Berlín
Sblížení Mussoliniho s Hitlerem nebylo předem dané, jak ukazuje návrat do doby před etiopskou válkou. Po neúspěšném nacistickém převratu v Rakousku v červenci 1934, při němž byl zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss, vyslal Mussolini jednotky k rakouské hranici a dal najevo, že tehdy německé ovládnutí Rakouska odmítá. Poměr sil se však během následujících let změnil. Etiopská krize oslabila vztahy Itálie se západními mocnostmi a společná podpora povstaleckých sil generála Francisca Franca ve španělské občanské válce prohloubila italsko-německou spolupráci. Na podzim 1936 se začalo používat označení osa Řím–Berlín. V roce 1937 Itálie přistoupila k Paktu proti Kominterně, dohodě namířené proti Komunistické internacionále, mezinárodní organizaci komunistických stran. Roku 1938 už Mussolini nebránil německému připojení Rakouska. Dne 22. května 1939 završily oba režimy politické a vojenské sbližování podpisem německo-italského Paktu přátelství a spojenectví, známého jako Ocelový pakt.
Italský fašismus a německý nacismus nelze směšovat
Podobnost obou diktatur nesmí vést k představě méně násilného či ideologicky neutrálního italského fašismu. Mussoliniho režim rozvíjel vlastní koloniální rasismus a jeho války v Africe provázelo systematické násilí vůči místnímu obyvatelstvu. Antisemitismus však v prvních letech fašistické vlády neplnil stejně ústřední ideologickou roli jako v nacismu. Zásadní obrat přišel v roce 1938, kdy fašistická Itálie přijala soubor rasových zákonů, které definovaly Židy podle rasových kritérií a vylučovaly je ze školství, státní služby, armády a dalších oblastí veřejného života. Za druhé světové války nacistický rasismus přerostl v rasovou a vyhlazovací válku a v systematickou genocidu evropských Židů.
Hospodářská krize změnila podmínky evropské politiky
Pro pochopení dalšího vzestupu extremistických hnutí je třeba se v chronologii vrátit k roku 1929. Velká hospodářská krize italský fašismus nevytvořila, protože Mussolini už několik let vládl jako diktátor. V jiných evropských zemích však prudký hospodářský propad, nezaměstnanost a sociální nejistota oslabovaly důvěru v zavedené politické strany a v některých podmínkách zvyšovaly podporu protisystémových hnutí. Výzkum ukazuje, že tento vztah nebyl automatický a závisel také na síle demokratických institucí, zkušenosti s parlamentní vládou a důsledcích první světové války.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.