II. světová válka · Čína a japonská válka v Asii
Nacionalisté a komunisté
Křehké spojenectví proti společnému nepříteli
Čína nevstoupila do války proti Japonsku jako politicky jednotný stát. Nacionalisté Čankajška a komunisté Mao Ce-tunga proti sobě bojovali už od konce dvacátých let. Při sianském incidentu v prosinci 1936 vlastní velitelé zadrželi Čankajška, aby ho přiměli ke společnému postupu s komunisty proti Japonsku. Čankajšek poté zastavil hlavní tažení proti komunistům a po vypuknutí rozsáhlé čínsko-japonské války v létě 1937 vznikla druhá jednotná fronta. Nacionalisté a komunisté se zavázali bojovat proti Japonsku, ale zachovali si vlastní politické cíle, velitelské struktury a ozbrojené síly. Spolupráce proto od počátku existovala vedle hluboké vzájemné nedůvěry.
Nacionalisté na hlavních bojištích
Nacionalistická vláda byla mezinárodně uznávanou vládou Čínské republiky a její armády nesly hlavní tíhu velkých konvenčních operací proti Japonsku. Nacionalistické síly bojovaly v rozsáhlých kampaních u Šanghaje, Sü-čou, Wu-chanu, Čchang-ša a na dalších frontách. Japonsko většinu prvních velkých bitev vyhrálo a nacionalistická armáda utrpěla mimořádně těžké ztráty, přesto se jí podařilo zachovat organizovaný odpor a znemožnit Tokiu vynutit si čínskou kapitulaci. Právě tato schopnost pokračovat ve válce změnila konflikt z řady rychlých japonských vítězství ve vleklou válku vyčerpání.
Komunistické základny za japonskými liniemi
Komunistické ozbrojené síly byly v rámci jednotné fronty formálně začleněny do čínské armádní struktury jako Osmá pochodová armáda, později označovaná také jako 18. skupina armád, a Nová čtvrtá armáda. Jejich strategie se více opírala o pohyblivou a partyzánskou válku v okupovaných oblastech severní a střední Číny. Komunisté zde současně rozšiřovali síť základen, místní správy a politické mobilizace. Válka proti Japonsku tak pro Komunistickou stranu Číny nebyla pouze vojenským zápasem, ale také obdobím výrazného organizačního a politického růstu.
Jednotná fronta se rozpadá zevnitř
Společný boj proti Japonsku občanskou válku pouze utlumil, nikoli vyřešil. Mezi nacionalistickými a komunistickými jednotkami docházelo ke sporům o území, velení, zásobování i rozšiřování jednotlivých základen. Nejvážnější krizí se stal incident Nové čtvrté armády v lednu 1941, kdy nacionalistické síly napadly její část v jižním An-chueji a zajaly jejího velitele Jie Tchinga. Událost výrazně poškodila jednotnou frontu a vzájemné ozbrojené střety pokračovaly i později. Ani poté však obě strany nepřešly k plnohodnotné občanské válce, protože hlavním vnějším protivníkem nadále zůstávalo Japonsko.
Válečný stát ve vnitrozemí
Vedle vztahů s komunisty musela nacionalistická vláda řešit také udržení státního zázemí; jeho proměna začala už při dřívějším ústupu před japonskou ofenzivou. Tento ústup neznamenal rozpad nacionalistického státu. Vláda se usadila v Čchung-čchingu a do vnitrozemských provincií byly přesouvány úřady, školy, technické kapacity i část průmyslových podniků. Čchung-čching se zároveň stal cílem opakovaného japonského bombardování. Přesun hospodářského a správního centra umožnil pokračovat ve válce, ale nemohl nahradit ztrátu velké části bohatých pobřežních oblastí, přístavů a tradičních zdrojů státních příjmů.
Inflace, mobilizace a oslabování nacionalistické vlády
Dlouhá válka zatěžovala nacionalistický režim stále silněji. Ztráta daňově významných oblastí a celních příjmů nutila vládu hledat nové způsoby financování a rostoucí rozpočtové schodky kryla mimo jiné vydáváním peněz. Výsledkem byla stále vážnější inflace, která v závěru války přerostla v hlubokou měnovou krizi. K problémům se přidávaly nedostatky zásobování, nucené odvody, korupce a správní slabost. Tyto jevy přispívaly k erozi podpory režimu, nebyly však důkazem toho, že nacionalistický stát přestal fungovat. Navzdory mimořádnému tlaku dokázal vést válku až do japonské kapitulace.
Cena osmi let rozsáhlé války
Lidské ztráty Číny patřily k nejvyšším ze všech zemí zasažených druhou světovou válkou. Jejich přesné vyčíslení není možné, protože prameny jsou neúplné a jednotlivé odhady různě započítávají civilisty zemřelé při bojích, masakrech, bombardování, hladu a dalších nepřímých následcích války. The Cambridge History of China uvádí přibližně 15 až 20 milionů čínských mrtvých v přímém či nepřímém důsledku konfliktu. Výzkumný projekt Oxfordské univerzity vedený Ranou Mitterem pracuje přibližně s 15 miliony mrtvých. Rozpětí je proto vhodnější než jediná zdánlivě přesná cifra.
Vítězství nad Japonskem nezavřelo čínskou občanskou válku
Vytrvalost čínského odporu měla význam pro celou spojeneckou válku, protože Japonsko muselo na kontinentu udržovat rozsáhlé síly a nedokázalo čínské bojiště uzavřít politickým vítězstvím. Po roce 1941 se Čína stala jednou z hlavních spojeneckých mocností a získávala rostoucí americkou podporu. Válka však zároveň proměnila domácí poměr sil. Nacionalistický stát vyšel z konfliktu vojensky, hospodářsky a finančně vyčerpaný, zatímco komunisté výrazně rozšířili své základny a politickou organizaci. Výsledek občanské války po roce 1945 přesto nebyl předem určen pouze zkušeností z války s Japonskem. Japonská okupace mezitím vytvořila vlastní systém loutkových režimů, hospodářské kontroly a násilné správy, který bude tématem následující části.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.