II. světová válka · Čína a japonská válka v Asii
Jižní strategie a ropná krize
Ropa jako mez japonské válečné expanze
Japonsko vstupovalo do roku 1941 jako průmyslová a vojenská mocnost s výraznou strategickou slabinou. Domácí těžba ropy kryla jen malou část jeho potřeb. V roce 1940 země vytěžila přibližně 3,2 milionu barelů, což představovalo méně než 12 procent mírové spotřeby, a dovážela více než 37 milionů barelů. Válka v Číně přitom spotřebu dále zvyšovala. Japonské vedení proto považovalo přístup k ropě a dalším surovinám nejen za hospodářskou otázku, ale za podmínku pokračování svého imperiálního a vojenského programu.
Rozhodnutí postupovat na jih
Směr další expanze nebyl v Tokiu samozřejmý. Japonské strategické plánování dlouhodobě zvažovalo jak postup proti Sovětskému svazu, tak expanzi do jihovýchodní Asie. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 se otázka znovu otevřela, ale císařská konference 2. července potvrdila pokračování války v Číně a přípravu postupu na jih. Japonsko chtělo získat strategické základny a přístup k surovinám, především v prostoru Francouzské Indočíny, Malajska a Nizozemské východní Indie. Současně se ještě snažilo vyhnout okamžité válce se Spojenými státy. Jižní strategie tak nebyla náhlou reakcí na jedinou krizi, ale výsledkem postupného spojení čínské války, surovinové závislosti a širších imperiálních ambicí.
Jižní Indočína spouští hospodářský zlom
Rozhodující hospodářská krize přišla po japonském vstupu do jižní části Francouzské Indočíny v červenci 1941. Spojené státy 26. července zmrazily japonská aktiva a podřídily finanční a obchodní transakce licenční kontrole. Samotné zmrazení aktiv nebylo jednoduchým jednorázovým zákazem dovozu ropy, ale způsob, jakým Washington následně uplatňoval finanční a exportní omezení, vedl k faktickému zastavení amerických dodávek ropných produktů do Japonska. Britské a nizozemské úřady přijaly souběžná opatření a japonský přístup k zahraniční ropě se dramaticky zúžil. Tato nuance je důležitá, protože ropná krize vznikla kombinací několika koordinovaných hospodářských kroků, nikoli jediným formálně vyhlášeným americkým embargem.
Zásoby ropy měnily cenu času
Japonsko mělo vytvořené strategické zásoby, takže hospodářská opatření neznamenala okamžité vojenské ochromení. Americká armádní historická syntéza odhaduje japonské zásoby roku 1941 na přibližně 43 milionů barelů, což by za příznivých podmínek vystačilo nanejvýš asi na dva roky války a předpokládalo další zdroje uvnitř impéria. Čas však nyní pracoval proti Tokiu. Čím déle pokračovala válka v Číně a čím intenzivněji ozbrojené síly cvičily a připravovaly nové operace, tím více se zásoby zmenšovaly. Ropná pole Nizozemské východní Indie proto získala ještě větší strategickou přitažlivost. Jejich dobytí ale vyžadovalo rozsáhlou jižní ofenzivu a vytvářelo vysoké riziko války s Nizozemskem, Británií a Spojenými státy.
Pearl Harbor jako krytí jižní ofenzivy
Pokud mělo Japonsko násilně obsadit surovinové oblasti jihovýchodní Asie, muselo počítat s americkou vojenskou přítomností na Filipínách a s Tichomořskou flotilou založenou na Havaji. Admirál Jamamoto Isoroku proto prosazoval riskantní překvapivý útok na Pearl Harbor. Jeho cílem nebylo dobýt Havaj ani jedním úderem porazit Spojené státy v celé válce. Útok měl na začátku konfliktu těžce poškodit americké námořní síly a vytvořit čas, během něhož by Japonsko obsadilo Malajsko, Nizozemskou východní Indii, Filipíny a další strategické body. Námořní generální štáb plán definitivně schválil až na podzim 1941 a do operace bylo vyčleněno šest hlavních letadlových lodí.
Diplomacie a přípravy na válku běžely souběžně
Válka přesto nebyla po červencových hospodářských opatřeních automatická. Američtí a japonští diplomaté pokračovali v jednáních i během podzimu, zatímco japonské ozbrojené síly současně připravovaly útok. Rozpor se týkal především budoucnosti Číny a Indočíny, hospodářských omezení a podmínek návratu k normálním obchodním vztahům. Japonský návrh z 20. listopadu počítal mimo jiné s určitým ústupem v Indočíně výměnou za zmírnění amerických ekonomických opatření. Americký návrh předaný 26. listopadu požadoval stažení japonských sil z Číny a Indočíny a ukončení podpory režimů soupeřících s Čankajškovou vládou. Tokio tyto podmínky považovalo za neslučitelné se základními výsledky své dosavadní expanze. Washington je naopak předkládal jako základ širšího mírového uspořádání. Redukovat poslední týdny před Pearl Harborem na jednoduchý příběh o americkém „ultimátu“ proto zastírá skutečnost, že obě vlády ještě vyjednávaly, zatímco jejich základní strategické požadavky zůstávaly vzdálené.
Od čínské války ke globálnímu konfliktu
Ropná krize pomáhá vysvětlit načasování japonského rozhodnutí, nikoli celou jeho příčinu. Japonsko se nemuselo rozhodovat pouze mezi bezpodmínečnou kapitulací a válkou. Mohlo hledat kompromis a omezit část svých expanzivních cílů, jeho politické a vojenské vedení však takové ústupky považovalo za nepřijatelnou cenu. Současně Spojené státy už nebyly nezúčastněným pozorovatelem světové války. Materiálně podporovaly Británii a Čínu a v Atlantiku se jejich námořnictvo během roku 1941 dostalo do ozbrojených střetů s německými ponorkami, přesto Washington zůstával formálně mimo válku. Koncem listopadu vyplul japonský úderný svaz k Havaji, zatímco jižní armády dokončovaly přípravy útoků proti britským, americkým a nizozemským pozicím. Dne 7. prosince 1941 začala nová fáze konfliktu, jejíž první hodiny a důsledky tvoří následující část kurzu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.