II. světová válka · Japonský úder do Pacifiku
Bataan a zajatci
Kapitulace Bataanu otevřela cestu k tragédii válečných zajatců
Utrpení válečných zajatců zvlášť výrazně ukázal osud obránců filipínského poloostrova Bataan. Kapitulace však neznamenala konec jejich utrpení. Japonské jednotky zahájily rozsáhlý přesun zajatců z poloostrova do vnitrozemských táborů, který se kvůli násilí, nedostatečnému zásobování a vysokému počtu mrtvých zapsal do dějin jako Bataanský pochod smrti. Událost se stala jedním z nejznámějších případů válečných zločinů spáchaných na spojeneckých zajatcích v Tichomoří.
Bataanský pochod smrti: hlad, násilí a vyčerpání
Přesuny zajatců začaly bezprostředně po kapitulaci, především 10. a 11. dubna 1942. Jednotlivé skupiny musely v tropickém vedru urazit desítky kilometrů z Bataanu do San Fernanda, odkud následovala přeprava přeplněnými železničními vagony do Capasu a další pěší pochod do tábora Camp O'Donnell. Zajatci byli již před odchodem vyčerpaní boji, hladem a nemocemi. Během přesunu dostávali nedostatečné množství vody a potravin a často jim nebyla poskytnuta ani základní zdravotní péče. Japonští strážní mnohé zajatce bili, bodali bajonety nebo zastřelili, zejména pokud nedokázali držet krok. Někteří filipínští civilisté se pokoušeli procházejícím vojákům pomáhat, přestože tím riskovali vlastní bezpečnost. Přesný počet obětí pochodu není spolehlivě doložen a historické odhady se výrazně liší. Jisté je, že během přesunů zemřely tisíce amerických a především filipínských zajatců.
Camp O'Donnell a pokračující úmrtnost po skončení pochodu
Příchod do zajateckého tábora Camp O'Donnell neznamenal pro přeživší výrazné zlepšení podmínek. Původně vojenské zařízení nebylo připraveno na desetitisíce vyčerpaných mužů a trpělo kritickým nedostatkem pitné vody, hygienického vybavení, potravin a zdravotnického materiálu. Mezi zajatci se šířila úplavice, malárie a další nemoci, jejichž následky zhoršovala podvýživa. Podle údajů americké Národní parkové služby zemřelo během přibližně tří měsíců v táboře více než 1 500 amerických zajatců. Ztráty mezi filipínskými vězni byly ještě podstatně vyšší. Část přeživších Američanů byla později přesunuta do dalších zařízení, zejména do tábora Cabanatuan, kde rovněž pokračovala vysoká úmrtnost. Japonské zacházení se zajatci tak nelze omezovat pouze na samotný pochod, protože smrtící podmínky přetrvávaly i po jeho skončení.
Vojenská disciplína a pohrdání kapitulací podporovaly brutalitu
Kruté zacházení se zajatci souviselo s několika navzájem propojenými faktory. Japonská císařská armáda vyžadovala mimořádně tvrdou disciplínu a zdůrazňovala povinnost bojovat i za krajně nepříznivých okolností. Kapitulace byla v tomto prostředí často považována za ztrátu osobní i vojenské cti, což podporovalo pohrdání nepřátelskými vojáky, kteří složili zbraně. Vlastní japonští vojáci navíc běžně podléhali tělesným trestům a násilí nadřízených. K utrpení zajatců na Bataanu přispěla také nedostatečná logistická příprava na převzetí mimořádně vysokého počtu lidí. Tyto okolnosti pomáhají vysvětlit prostředí, v němž zločiny vznikaly, ale nijak neospravedlňují úmyslné vraždy ani odpírání základních životních potřeb. Rozhodující odpovědnost nesli konkrétní pachatelé a velitelé odpovědní za zacházení se zajatci, nikoli japonská společnost jako celek.
Nucené práce a zajatecké transporty v japonské říši
Bataan nebyl izolovaným případem. V dalších oblastech okupované Asie drželo Japonsko desetitisíce britských, australských, nizozemských, amerických a dalších spojeneckých vojáků v podmínkách poznamenaných hladem, nemocemi, násilím a nucenou prací. Zajatci byli nasazováni při budování silnic, letišť, přístavů a dalších vojenských zařízení. Mimořádně tragickým příkladem se stala železnice mezi Thajskem a Barmou, budovaná především v letech 1942–1943. Při její výstavbě zemřelo přibližně 12 tisíc spojeneckých válečných zajatců a mnohem větší počet asijských civilních pracovníků, kteří byli k práci přinuceni nebo získáni za zavádějících podmínek. Zajatci byli rovněž převáženi na lodích do dalších částí japonské říše. Tyto transporty často probíhaly v přeplněných nákladových prostorech bez dostatečného větrání, vody a hygieny. Další tisíce lidí zahynuly při potopení transportních lodí spojeneckými ponorkami a letadly, jejichž posádky zpravidla nevěděly, že plavidla převážejí válečné zajatce.
Ochrana válečných zajatců a rozdílné systémy válečného násilí
Zacházení s válečnými zajatci podléhalo již před druhou světovou válkou pravidlům mezinárodního válečného práva. Japonsko sice neratifikovalo Ženevskou úmluvu o válečných zajatcích z roku 1929, tedy formálně nepotvrdilo svůj souhlas být jí vázáno, bylo však vázáno dalšími závazky a obyčejovými pravidly války. Tato pravidla vycházela z ustálené praxe států přijímané jako právně závazná a zakazovala mimo jiné vraždění zajatců a nelidské zacházení. Bataanský pochod smrti proto nelze omlouvat tvrzením, že japonské ozbrojené síly nebyly touto konkrétní úmluvou smluvně vázány. Srovnání s nacistickým zacházením se sovětskými zajatci ukazuje některé společné důsledky odlišných systémů násilí. V německém zajetí zemřelo přibližně 3,3 milionu sovětských vojáků, přičemž jejich pronásledování bylo úzce propojeno s nacistickým rasismem a protižidovskou i protibolševickou ideologií, tedy nepřátelstvím vůči Židům a sovětskému komunismu. Japonská brutalita vycházela z jiného politického a vojenského prostředí. V obou případech však státní a vojenské instituce umožnily rozsáhlé porušování základních práv osob, které již nebyly schopny pokračovat v boji.
Poválečné procesy a odpovědnost japonských velitelů
Po japonské kapitulaci v roce 1945 se zacházení s válečnými zajatci stalo jedním z předmětů spojeneckého vyšetřování válečných zločinů. Vedle Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ v Tokiu probíhaly také četné procesy před vojenskými soudy jednotlivých spojeneckých států. Za zločiny spojené s filipínským tažením byl souzen mimo jiné generál Masaharu Homma, velitel japonských sil, které dobyly Bataan. Americký vojenský tribunál jej v roce 1946 uznal vinným z odpovědnosti za zvěrstva spáchaná jednotkami pod jeho velením a odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 3. dubna 1946. Hommův případ současně otevřel právně důležitou otázku velitelské odpovědnosti, zejména rozsahu povinnosti velitele předcházet zločinům podřízených a trestat jejich pachatele. Poválečné procesy nepokryly všechny spáchané zločiny, přispěly však k dalšímu rozvoji zásady, že za válečné zločiny mohou nést odpovědnost nejen jejich přímí vykonavatelé, ale za stanovených podmínek také příslušní velitelé.
Korálové moře přineslo první omezení japonské námořní expanze
Od poválečného vyšetřování se vraťme k vojenskému vývoji na jaře 1942. Zatímco na Filipínách pokračovalo utrpení zajatců a padl také Corregidor, japonské námořnictvo se pokoušelo rozšířit své pozice v jihozápadním Pacifiku. Jeho bezprostředním cílem bylo obsadit Port Moresby na Nové Guineji a posílit tak kontrolu nad přístupy k Austrálii a spojeneckými námořními komunikacemi. Americké námořnictvo však získalo zpravodajské informace o připravované operaci a vyslalo do oblasti letadlové lodě Lexington a Yorktown. Ve dnech 4.–8. května 1942 se odehrála bitva v Korálovém moři, první námořní střet, při němž se hlavní hladinové síly protivníků navzájem přímo nespatřily a rozhodující údery vedla palubní letadla. Američané přišli o letadlovou loď Lexington, ale japonská invazní operace proti Port Moresby byla odvolána. Bitva tak ukázala, že japonský postup nemusí pokračovat bez vážnějšího odporu, a předznamenala další velké střetnutí letadlových lodí u Midway.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.