II. světová válka · Rok obratu
Kapitulace u Stalingradu
Obklíčená 6. armáda ztratila poslední naději na vyproštění
Na počátku ledna 1943 byla situace německých jednotek obklíčených u Stalingradu kritická. Prosincový pokus skupiny armád Don o obnovení pozemního spojení selhal a sovětské síly postupně upevňovaly vnější i vnitřní obkličovací frontu. Německá 6. armáda generála Friedricha Pauluse a další jednotky uvnitř kotle trpěly nedostatkem potravin, pohonných hmot, munice a zdravotnického materiálu. Mrazivé počasí, podvýživa a nemoci dále snižovaly jejich bojeschopnost. Sovětské velení nabídlo 8. ledna 1943 obklíčeným vojskům kapitulaci s příslibem zachování života a zajištění základní péče o zajatce. Nabídku předložili představitel Stavky Nikolaj Voronov a velitel Donského frontu Konstantin Rokossovskij. Hitler však odmítal povolit vzdání a požadoval pokračování odporu. Německé nejvyšší velení zároveň argumentovalo, že setrvání 6. armády v obklíčení váže sovětské síly a poskytuje čas k upevnění ostatních úseků fronty. Toto rozhodnutí prodlužovalo boj, ale nemohlo odstranit rostoucí materiální převahu Rudé armády ani katastrofální zásobovací situaci obklíčených jednotek.
Operace Prsten postupně zmenšovala stalingradský kotel
Dne 10. ledna 1943 zahájil sovětský Donský front operaci Kolco, česky Prsten, jejímž cílem bylo zničit zbývající německé uskupení ve stalingradském kotli. Útok začal rozsáhlou dělostřeleckou přípravou a pokračoval soustředěným postupem pěších a tankových jednotek proti německým obranným postavením. Sovětské velení postupovalo systematicky, využívalo převahy v dělostřelectvu a postupně omezovalo prostor, v němž se obklíčené jednotky mohly bránit. Němečtí vojáci na řadě míst kladli tvrdý odpor, ale jejich schopnost organizovaně manévrovat se rychle zmenšovala. Zásadní úder představovala ztráta letišť, která umožňovala přijímat zásoby a odvážet raněné. Dne 16. ledna padlo letiště Pitomnik a kolem 22. ledna ztratili Němci také Gumrak. Organizované přistávání transportních letadel v kotli tím prakticky skončilo, přestože omezené shozy zásob pokračovaly. Obklíčené jednotky se postupně stahovaly do zničeného Stalingradu, kde se jejich obrana rozpadala na menší, stále obtížněji spolupracující skupiny.
Hlad, nemoci a nedostatek munice rozložily bojeschopnost německých jednotek
V posledních lednových týdnech přestávala 6. armáda fungovat jako souvislá bojeschopná formace. Po ztrátě hlavních letišť už ani omezené shozy zásob nemohly zvrátit materiální rozvrat obklíčených jednotek. Vojáci dostávali stále menší potravinové příděly, trpěli omrzlinami, infekčními nemocemi a celkovým vyčerpáním. Zdravotnická zařízení byla přeplněná a chyběly jim léky, obvazový materiál i možnosti evakuace. Nedostatek paliva znemožňoval přesuny velké části techniky, zatímco omezené zásoby munice oslabovaly dělostřeleckou a protitankovou obranu. Přesto německé jednotky na některých úsecích pokračovaly v odporu, často v troskách budov a provizorních obranných postaveních. Sovětský postup přitom vyžadoval další tvrdé boje a přinášel útočníkům ztráty. Dne 26. ledna se sovětským jednotkám podařilo rozdělit zbývající německé síly na dvě hlavní izolované skupiny. Jižní část zahrnovala Paulusovo velitelství, zatímco na severu pokračovaly v odporu jednotky soustředěné zejména v prostoru stalingradských továren. Jakákoli možnost koordinovaného průlomu v této fázi již prakticky zanikla.
Paulusova kapitulace a konec bojů 2. února 1943
Dne 30. ledna 1943, v den desátého výročí Hitlerova nástupu k moci, byl Friedrich Paulus povýšen na polního maršála. Toto rozhodnutí mělo zjevný symbolický význam, protože žádný německý polní maršál do té doby nepadl do nepřátelského zajetí a Hitler očekával, že Paulus kapitulaci nepřipustí. Následujícího dne však sovětské jednotky pronikly k jeho velitelskému stanovišti ve sklepních prostorách obchodního domu v centru Stalingradu. Dne 31. ledna se Paulus a štáb jižního uskupení vzdali. Kapitulace však ještě neznamenala konec bojů v celém městě. Severní skupina pod velením generála Karla Streckera pokračovala v odporu v prostoru průmyslových závodů až do 2. února 1943, kdy rovněž složila zbraně. Tím skončila organizovaná obrana stalingradského kotle a německá 6. armáda přestala existovat jako bojeschopné uskupení. Závěrečné události zároveň ukázaly rozpor mezi Hitlerovým požadavkem odporu za každou cenu a skutečnými možnostmi vojáků, kteří byli vyčerpáni dlouhým obklíčením, hladem a pokračujícími sovětskými útoky.
Desetitisíce zajatců nepřežily následky bitvy a sovětské zajetí
Závěr stalingradské bitvy přinesl mimořádně vysoký počet zajatců. Podle běžně uváděného odhadu padlo během závěrečné fáze bojů do sovětského zajetí přibližně 91 tisíc příslušníků německých a spojeneckých jednotek. Tento údaj nelze zaměňovat s celkovým počtem vojáků obklíčených v listopadu 1942, protože desetitisíce mužů mezitím zahynuly, byly zajaty v dřívějších bojích nebo se je podařilo evakuovat letecky. Mnozí z těch, kteří složili zbraně na konci ledna a počátkem února, byli již těžce podvyživení, nemocní nebo zranění. Následovaly náročné přesuny do zajateckých táborů a pobyt v podmínkách, které byly často nedostatečné z hlediska zásobování, hygieny a zdravotní péče. Vysokou úmrtnost způsobovaly nemoci, podvýživa, vyčerpání a v některých případech také špatné zacházení. Podle Německého historického muzea se ze stalingradských zajatců vrátilo do Německa přibližně šest tisíc mužů, přičemž návraty probíhaly ještě dlouho po skončení války. Počty se v odborné literatuře mírně liší podle vymezení skupiny zajatců a jejich dalšího osudu. Stalingrad tak nebyl pouze zničující vojenskou porážkou, ale také dlouhodobou lidskou tragédií, jejíž následky pokračovaly po mnoho let.
Nacistická propaganda proměnila porážku v obraz hrdinské oběti
Kapitulace u Stalingradu představovala pro nacistický režim závažný politický a propagandistický problém. Německá veřejnost byla po předchozích vítězstvích zvyklá na zprávy o úspěších Wehrmachtu a úplné zničení velkého armádního uskupení narušovalo obraz německé vojenské převahy. Dne 3. února 1943 německý rozhlas oznámil konec bojů a oficiální propaganda představovala zánik 6. armády jako hrdinskou oběť v boji proti početnější sovětské armádě. Skutečnost, že desetitisíce německých vojáků přežily a padly do zajetí, přitom ustupovala do pozadí. Režim se snažil zamezit tomu, aby porážka vedla k oslabení ochoty obyvatelstva pokračovat ve válce. Dne 18. února vystoupil ministr propagandy Joseph Goebbels v berlínském Sportovním paláci s projevem vyzývajícím k takzvané totální válce, tedy k podřízení všech sil společnosti a hospodářství válečnému úsilí. Vystoupení před pečlivě vybraným publikem mělo mobilizovat společnost k ještě větším obětem a přeměnit vojenskou katastrofu v argument pro další válečné úsilí. Stalingrad však současně posílil pochybnosti části německého obyvatelstva o možnosti konečného vítězství a podlomil obraz Hitlera jako neomylného vojenského vůdce.
Stalingrad zásadně změnil strategickou rovnováhu na východní frontě
Porážka u Stalingradu představovala jeden z nejvýznamnějších strategických zlomů druhé světové války. Německo ztratilo celou 6. armádu jako organizovanou bojovou sílu, značné množství techniky a zkušených vojáků a zároveň utrpěly těžké ztráty také armády jeho spojenců. Německé velení bylo nuceno přehodnotit původní cíle letní ofenzivy roku 1942 a stáhnout jednotky z velké části severního Kavkazu, aby zabránilo jejich dalšímu ohrožení. Sovětské vítězství posílilo prestiž Rudé armády a ukázalo, že dokáže nejen zastavit německou ofenzivu, ale také rozsáhlým manévrem obklíčit a zničit silné nepřátelské uskupení. Tento úspěch však nebyl bez nákladů. Sovětské jednotky během celé stalingradské kampaně utrpěly mimořádně vysoké ztráty a rozsáhlé části města byly zničeny. Těžce postiženo bylo rovněž civilní obyvatelstvo, které čelilo bombardování, násilí, nedostatku potravin a dlouhodobým následkům bojů. Stalingrad proto nelze chápat pouze jako symbol vítězství, ale také jako jednu z nejničivějších bitev moderních dějin. Neznamenal však, že konečný výsledek války byl již v únoru 1943 vojensky nevyhnutelný.
Německá protiofenziva u Charkova ukázala, že válka ještě nebyla rozhodnuta
Bezprostřední vývoj po Stalingradu nevedl k nepřetržitému sovětskému postupu. Rudá armáda během zimy 1942–1943 osvobodila rozsáhlá území a postupovala západním směrem, ale její útočné jednotky se rovněž vzdalovaly od zásobovacích základen a utrpěly značné ztráty. Německé velení dokázalo této situace využít. Polní maršál Erich von Manstein soustředil v prostoru jižní Ukrajiny mobilní zálohy a v únoru a březnu 1943 provedl úspěšnou protiofenzivu proti vyčerpaným sovětským jednotkám. Němci znovu obsadili Charkov a stabilizovali část jižního úseku fronty. Tento výsledek prokázal, že Wehrmacht si navzdory stalingradské katastrofě stále zachovával značnou operační schopnost. Současně však nebyl schopen obnovit strategickou situaci z léta 1942 ani nahradit všechny utrpěné ztráty. Fronta se na jaře 1943 ustálila do podoby, v níž vznikl výrazný sovětský výběžek kolem Kurska. Německé velení začalo připravovat operaci Citadela, která měla výběžek obklíčit a zničit sovětské síly v jeho prostoru. Sovětské velení však německé přípravy rozpoznalo a začalo budovat rozsáhlou obranu. Výsledná bitva v červenci 1943 měla dále ovlivnit rozdělení strategické iniciativy na východní frontě.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.