II. světová válka · Osa přechází do obrany
Kursk
Kursk nebyl jedinou tankovou bitvou, ale rozsáhlou letní kampaní
Bitva u Kurska bývá často označována za největší tankovou bitvu v dějinách. Toto zjednodušení však zastírá skutečný rozsah a povahu bojů. Nešlo o jediné střetnutí obrněných jednotek, ale o rozsáhlou sérii pozemních a leteckých operací, která probíhala v létě 1943 na značné části sovětsko-německé fronty. Německá ofenziva s krycím názvem Citadela začala 5. července a jejím cílem bylo obklíčit sovětské jednotky v kurském výběžku. Po zastavení německého postupu následovaly sovětské protiofenzivy v prostoru Orla, Bělgorodu a Charkova. V širším sovětském vymezení proto kurská bitva trvala až do 23. srpna 1943. Zahrnovala boje pěchoty, tankových jednotek, dělostřelectva i letectva, při nichž obě strany utrpěly mimořádně vysoké ztráty. Její historický význam nespočívá v problematických rekordech, ale v neúspěchu poslední velké německé strategické ofenzivy na východní frontě a v následném přechodu Rudé armády k rozsáhlým útočným operacím.
Operace Citadela měla obklíčit sovětské síly v kurském výběžku
Po německém protiútoku u Charkova v březnu 1943 se fronta ustálila do podoby výrazného sovětského výběžku kolem Kurska. Jeho severní a jižní okraj představovaly pro německé velení příležitost k oboustrannému útoku, který měl obklíčit a zničit značné sovětské síly. Operaci Citadela měla ze severu provést 9. armáda generálplukovníka Waltera Modela, zatímco z jihu měla postupovat 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha podporovaná armádním uskupením Kempf. Německé velení očekávalo, že zničení sovětských jednotek zkrátí frontu, oslabí Rudou armádu a umožní obnovit německou operační iniciativu. Přípravy však provázely opakované odklady. Jejich příčinou byly mimo jiné nedostatečná připravenost jednotek, požadavky na doplnění techniky a očekávání nových obrněných vozidel, zejména tanků Panther. Odklady poskytly Němcům čas k posílení úderných formací, ale současně umožnily Sovětům důkladně připravit obranu. Operace tak začínala v situaci, kdy obě strany znaly strategický význam kurského výběžku a soustředily zde značné vojenské prostředky.
Sovětská obrana spojovala hluboká opevnění s připravenými zálohami
Sovětské nejvyšší velení získalo na jaře 1943 zpravodajské informace o připravované německé ofenzivě a správně určilo její hlavní směry. Po diskusích o možnosti vlastního preventivního útoku se rozhodlo nejprve přejít do obrany, vyčerpat německé úderné síly a následně zahájit protiofenzivu. V kurském výběžku proto vznikl rozsáhlý obranný systém tvořený několika navazujícími pásmy zákopů, minových polí, protitankových příkopů, palebných postavení a opevněných opěrných bodů. Sovětské jednotky se soustředily zejména na obranu pravděpodobných směrů německého tankového postupu. Severní část výběžku bránil Centrální front Konstantina Rokossovského a jižní Voroněžský front Nikolaje Vatutina. Za nimi byly rozmístěny významné zálohy, včetně sil Stepního vojenského okruhu, který se během bitvy stal Stepním frontem. Sovětská obrana nebyla pouze pasivní překážkou, ale součástí širšího operačního plánu. Měla zpomalit a oslabit útočníka, zachovat dostatek vlastních sil a vytvořit podmínky pro následné údery na německá uskupení.
Německý postup na severu uvázl, na jihu pronikl hlouběji
Německá ofenziva začala 5. července 1943 soustředěnými útoky ze severního a jižního okraje kurského výběžku. Na severu narazila Modelova 9. armáda na připravenou sovětskou obranu, jejíž minová pole, protitanková postavení a dělostřelecká palba výrazně zpomalovaly postup německých jednotek. Tvrdé boje probíhaly zejména v prostoru Ponyri a Olchovatky. Německé síly zde dosáhly pouze omezených územních zisků a jejich postup se během několika dnů prakticky zastavil. Na jižním úseku byla situace odlišná. Jednotky Hothovy 4. tankové armády, včetně II. tankového sboru SS, dokázaly proniknout hlouběji do sovětských obranných pásem a postupovaly směrem k Obojanu a Prochorovce. Německé obrněné formace využívaly součinnosti tanků, pěchoty, dělostřelectva a letectva, ale musely čelit opakovaným sovětským protiútokům a rostoucím ztrátám. Nové německé tanky Panther navíc v počátečních dnech trpěly značnými technickými problémy. Rozdílný průběh bojů na obou křídlech ukázal, že sovětská obrana nebyla všude stejně účinná, současně však německé velení nedokázalo vytvořit podmínky pro plánované spojení obou útočných proudů.
Prochorovka nebyla drtivým sovětským taktickým vítězstvím
Dne 12. července 1943 se v prostoru Prochorovky odehrálo jedno z nejznámějších obrněných střetnutí druhé světové války. Sovětská 5. gardová tanková armáda generálporučíka Pavla Rotmistrova zaútočila proti německému II. tankovému sboru SS s cílem zastavit jeho postup a zničit část jeho obrněných sil. Tradiční sovětské líčení představovalo bitvu jako střet až dvou tisíc tanků, v němž německé jednotky utrpěly drtivou porážku. Výzkum německých a sovětských archivů však tento obraz zásadně korigoval. Podle vymezení bojiště se počty nasazených obrněných vozidel liší, ale populární údaje o tisících současně bojujících tanků jsou přehnané. Sovětské jednotky při útoku utrpěly mimořádně vysoké ztráty, zatímco německé ztráty byly podstatně nižší, než uváděly poválečné sovětské zprávy. Moderní výzkum tak hodnotí samotný sovětský protiútok jako taktický neúspěch, přestože Němci nedokázali dosáhnout rozhodujícího operačního průlomu směrem ke Kursku. Boje v jižní části výběžku navíc pokračovaly i po 12. červenci. Prochorovku proto nelze pokládat za jediný okamžik, který rozhodl celou kurskou kampaň.
Sovětská protiofenziva u Orla přispěla k ukončení operace Citadela
Ve stejný den, kdy probíhaly boje u Prochorovky, zahájila Rudá armáda rozsáhlou operaci Kutuzov proti německému výběžku v prostoru Orla. Ofenziva zahájená 12. července ohrožovala postavení německé 2. tankové armády a vytvářela tlak na severní křídlo celé skupiny armád Střed. Německé velení proto muselo přesouvat zálohy, které původně potřebovalo pro pokračování útoku na Kursk. Dalším faktorem bylo spojenecké vylodění na Sicílii 10. července, které zvyšovalo požadavky na německé síly ve Středomoří. Hitler během následujících dnů rozhodl o ukončení operace Citadela, přičemž na jižním úseku ještě krátce pokračovaly omezené útočné akce. Přesná váha jednotlivých důvodů ukončení ofenzivy zůstává předmětem odborné debaty. Nelze však přijmout jednoduché vysvětlení, že Němci ustoupili výhradně kvůli porážce u Prochorovky nebo pouze kvůli vylodění na Sicílii. Rozhodující bylo, že plánované obklíčení sovětských sil selhalo, německé úderné jednotky se postupně vyčerpávaly a nové sovětské ofenzivy ohrožovaly další části fronty.
Operace Kutuzov a Rumjancev přenesly iniciativu na Rudou armádu
Zastavení německé ofenzivy neznamenalo konec bojů v kurské oblasti. Sovětské jednotky postupovaly za cenu vysokých ztrát proti německé obraně a 5. srpna 1943 obsadily Orel. Současně začala 3. srpna na jižním úseku fronty operace Rumjancev, vedená proti německým silám v prostoru Bělgorodu a Charkova. Sovětská vojska obsadila Bělgorod rovněž 5. srpna a po dalších obtížných bojích získala 23. srpna Charkov. Německé jednotky nadále dokázaly organizovat účinné obranné akce a místní protiútoky, které Sovětům způsobovaly značné ztráty. Přesto již nedokázaly obnovit předchozí postavení ani získat zpět dlouhodobou strategickou iniciativu. Sovětská vítězství u Orla, Bělgorodu a Charkova završila širší kurskou kampaň a vytvořila předpoklady pro další postup Rudé armády na západ.
Strategický význam Kurska nespočívá v počtu zničených tanků
Kurská kampaň ukázala, že Rudá armáda dokáže připravit hlubokou obranu, soustředěným odporem oslabit německou ofenzivu a následně přejít do rozsáhlých útočných operací. Tento výsledek byl důležitější než jednotlivá tvrzení o počtech zničených tanků. Historické statistiky navíc vyžadují opatrné zacházení. Údaje se liší podle toho, zda zahrnují pouze operaci Citadela, nebo také následné sovětské ofenzivy, a podle rozlišování mezi definitivně zničenými, poškozenými a později opravenými vozidly. Nelze proto bez dalšího srovnávat čísla vztahující se k různým obdobím a kategoriím ztrát. Německé jednotky u Kurska opakovaně prokázaly vysokou taktickou účinnost a způsobily Sovětům mimořádně vysoké ztráty, ale nedokázaly splnit hlavní operační cíl. Sovětské velení naopak prokázalo schopnost propojit obranu s předem připravenou protiofenzivou. Výsledek představoval další významný krok v dlouhodobé proměně poměru sil na východní frontě. Nebyl však okamžikem, kdy by Wehrmacht přestal být nebezpečným protivníkem nebo kdy by se konečný výsledek války stal nezávislým na dalších vojenských rozhodnutích.
Po Kursku se hlavním cílem sovětského postupu stal Dněpr
Po srpnových vítězstvích se sovětská ofenziva rozšířila na značnou část jižního úseku východní fronty. Německé velení muselo postupně ustupovat z rozsáhlých oblastí levobřežní Ukrajiny, tedy území východně od Dněpru, a hledalo novou obrannou linii, která by umožnila zastavit nebo alespoň zpomalit postup Rudé armády. Přirozenou překážku představoval Dněpr, jedna z největších evropských řek, jejíž široké koryto, příkré břehy a omezený počet vhodných přechodů vytvářely náročné podmínky pro útočníka. Německé velení zamýšlelo řeku využít jako důležitou součást nového obranného postavení, ale rychlý sovětský postup komplikoval včasné vybudování souvislé a dostatečně silné obrany. Rudá armáda naopak usilovala o překročení Dněpru dříve, než se Němcům podaří upevnit postavení na jeho západním břehu. Následující fáze války tak přinesla rozsáhlé bojové operace, v nichž o úspěchu rozhodovala nejen početní a materiální převaha, ale také schopnost zajistit říční přechody, dopravovat zásoby a udržet proti německým protiútokům předmostí – opěrné prostory obsazené na protějším břehu řeky.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.