II. světová válka · Osa přechází do obrany
Dněpr
Po Kursku přešla Rudá armáda k rozsáhlému postupu přes Ukrajinu
Sovětský postup k Dněpru stavěl obě armády před odlišné úkoly. Na německé straně řídila ústup skupina armád Jih pod velením polního maršála Ericha von Mansteina. Její jednotky přitom nadále dokázaly organizovat účinnou obranu a místní protiútoky. Sovětské velení se snažilo využít vyčerpání protivníka a zabránit mu v obnovení souvislé obranné linie. Postup přitom nebyl jednoduchým pronásledováním poražené armády. Německé jednotky opakovaně kladly odpor na vhodných terénních překážkách a sovětské síly musely překonávat rostoucí dopravní a zásobovací obtíže. Přesto bylo zřejmé, že se základní směr vývoje války na východě změnil. Wehrmacht postupně ztrácel území obsazená v předchozích dvou letech a Rudá armáda se přibližovala k důležitým hospodářským a dopravním oblastem střední Ukrajiny.
Sovětská válečná výroba a zkušenější velení podporovaly ofenzivu
Rostoucí schopnost Rudé armády vést rozsáhlé útočné operace souvisela s obnovou a rozšířením sovětské válečné výroby. Průmyslové závody přesunuté v roce 1941 do východních oblastí Sovětského svazu postupně stabilizovaly výrobu a dodávaly velké množství tanků, letadel, dělostřeleckých zbraní a munice. Hospodářský historik Mark Harrison doložil, že skutečný růst sovětské zbrojní produkce byl výrazně vyšší, než naznačovaly některé starší oficiální statistiky založené na peněžních hodnotách výroby. Významnou podporu představovaly také spojenecké dodávky v rámci programu Lend-Lease, zejména v oblasti automobilové dopravy, surovin, potravin a komunikačního vybavení. Materiální zdroje však samy o sobě vítězství nezajišťovaly. Sovětské velení postupně zdokonalovalo plánování rozsáhlých operací, součinnost pěchoty, tanků, dělostřelectva a ženijních jednotek i využívání mobilních záloh. Přetrvávaly značné nedostatky ve výcviku, zásobování a koordinaci, ale celková schopnost Rudé armády organizovat dlouhodobé ofenzivy byla podstatně vyšší než v prvním roce války.
Německý Východní val a ústupová taktika spálené země
Německé velení doufalo, že postup Rudé armády zastaví na rozsáhlé obranné soustavě označované jako Východní val, jejíž významnou součástí měl být Dněpr. Přirozené obranné výhody řeky však samy o sobě nestačily. Adolf Hitler nařídil během srpna 1943 přípravu obranných postavení, ale jejich výstavba postupovala nerovnoměrně a v mnoha oblastech nebyla před příchodem sovětských jednotek dokončena. Německý ústup navíc provázelo rozsáhlé ničení hospodářského zázemí. Okupační správa a vojenské jednotky odvážely zásoby, ničily dopravní infrastrukturu, průmyslová zařízení a další objekty, které by mohl využít protivník. Součástí německé politiky byly také nucené přesuny civilního obyvatelstva a odvádění pracovních sil. Tyto postupy prohlubovaly utrpení obyvatel Ukrajiny již těžce postižených nacistickou okupací. Dněpr měl Němcům poskytnout čas a prostor k obnově obrany, ale nedokončené opevnění a rychlost sovětského postupu zásadně omezovaly možnosti vytvořit nepřekročitelnou obrannou linii.
Překročení Dněpru vyžadovalo improvizaci a přineslo těžké ztráty
Sovětská ofenziva směrem k Dněpru začala na konci srpna 1943 a probíhala na frontě dlouhé přibližně 1 400 kilometrů. Sovětské velení usilovalo o rychlé dosažení řeky a vytvoření předmostí na jejím západním břehu dříve, než se Němcům podaří upevnit obranu. První významná předmostí vznikala ve druhé polovině září a do konce měsíce se sovětské jednotky uchytily na západním břehu na mnoha místech. Samotné překročení řeky však představovalo mimořádně obtížný úkol. Útočícím jednotkám často chyběly potřebné čluny, pontonové mosty a další ženijní prostředky, takže používaly improvizované vory, rybářské lodě a nejrůznější dostupné plavidla. Pěší jednotky dokázaly na některých místech vytvořit předmostí, ale jejich zásobování a doprava těžkých zbraní přes řeku postupovaly pomalu. Německé dělostřelectvo, letectvo a protiútoky navíc způsobovaly vysoké ztráty. Úspěch sovětských operací proto nelze posuzovat pouze podle počtu obsazených předmostí. Rozhodující bylo, zda se je podaří udržet, rozšířit a zabezpečit natolik, aby umožňovala pokračování rozsáhlé ofenzivy. Boje o Dněpr patřily k nejnákladnějším operacím Rudé armády roku 1943, přičemž celkové ztráty závisejí na vymezení jednotlivých operací a zahrnutých časových obdobích.
Od neúspěšných útoků z Bukrinu k průlomu z ljutěžského předmostí
Jedním z hlavních cílů sovětského postupu bylo osvobození Kyjeva, významného dopravního a správního centra Ukrajiny. Sovětský Voroněžský front generála Nikolaje Vatutina, od října přejmenovaný na 1. ukrajinský front, vytvořil během září předmostí na západním břehu Dněpru severně i jižně od města. Původní sovětský plán počítal s hlavním útokem z bukrinského předmostí jižně od Kyjeva, ale opakované říjnové pokusy o průlom selhaly. Německé jednotky zde využívaly členitého terénu a dobře připravené obrany, které výrazně omezovaly pohyb sovětských tankových sil. Sovětské velení proto změnilo plán a přesunulo hlavní úderné prostředky na ljutěžské předmostí severně od města. Součástí přesunu byla také 3. gardová tanková armáda generála Pavla Rybalkova. Přípravy probíhaly za použití maskovacích a klamných opatření, která měla skrýt změnu směru hlavního útoku. Dne 3. listopadu 1943 zahájily sovětské jednotky z ljutěžského předmostí novou ofenzivu. Tentokrát se jim podařilo prolomit německou obranu a postupovat směrem ke Kyjevu. Změna plánu ukázala schopnost sovětského velení reagovat na neúspěch původního záměru a soustředit rozhodující síly v příznivějším prostoru.
Osvobození Kyjeva 6. listopadu 1943 a československá účast
Dne 6. listopadu 1943 osvobodily jednotky 1. ukrajinského frontu Kyjev od německé okupace. Úspěchu předcházely několikadenní útoky, při nichž sovětské tankové a pěší jednotky pronikly německou obranou severozápadně od města a ohrozily jeho spojení s týlem. Významnou účast na bojích měla také 1. československá samostatná brigáda v SSSR, která operovala v sestavě sovětské 38. armády. Její vojáci zahájili útok 5. listopadu, pronikli do západních částí Kyjeva a následující den dosáhli východního okraje městské zástavby u Dněpru. Osvobození Kyjeva bylo důležitým vojenským i politickým vítězstvím, protože město představovalo hlavní centrum sovětské Ukrajiny a významný dopravní uzel. Návrat Rudé armády zároveň odhaloval rozsah nacistických zločinů. Německé okupační orgány se před ústupem pokoušely zahladit stopy masových vražd, mimo jiné v prostoru Babího Jaru, kde byli od roku 1941 vražděni Židé a další oběti nacistické perzekuce. Osvobození tak znamenalo konec německé okupační správy, ale město a jeho obyvatelstvo zůstávaly těžce poznamenány předchozím násilím, deportacemi a rozsáhlým ničením.
Německé protiútoky na pravobřežní Ukrajině oddálily další sovětský postup
Osvobozením Kyjeva boje o Dněpr neskončily. Sovětské jednotky pokračovaly v postupu západním a jihozápadním směrem a během listopadu získaly další významná města a dopravní uzly. Německé velení však stále disponovalo obrněnými zálohami, které dokázalo soustředit k protiútokům. V listopadu 1943 proto jednotky skupiny armád Jih zahájily protiofenzivu v prostoru Žytomyru a Korosteně, při níž se jim podařilo část ztraceného území znovu obsadit. Německé protiútoky způsobily sovětským silám značné ztráty a dočasně zpomalily jejich postup. Kyjev však zůstal v sovětských rukou a německé velení nedokázalo obnovit původní obrannou linii na Dněpru. Koncem prosince přešla Rudá armáda v kyjevském prostoru k další ofenzivě, která otevřela cestu k pokračování postupu na pravobřežní Ukrajině v roce 1944. Německé jednotky zároveň ztrácely pozice na dalších úsecích jižní fronty. Strategický význam dněperské kampaně proto spočíval nejen v překročení velké řeky, ale zejména v tom, že Wehrmacht nedokázal přeměnit Dněpr v trvalou překážku sovětského postupu. Rudá armáda tak získala rozsáhlé výchozí prostory pro další operace, přestože německý odpor zůstával značný.
Návrat sovětské moci na Ukrajinu předznamenával poválečné soupeření
Postup Rudé armády přes Ukrajinu měl současně vojenský, společenský a politický význam. Pro obyvatelstvo osvobozovaných oblastí představovalo vytlačení německých jednotek konec nacistické okupační správy, která byla spojena s masovým vražděním, nucenou prací, hospodářským vykořisťováním a rozsáhlým násilím. Neznamenalo však vznik nezávislé Ukrajiny ani automatický návrat k politické svobodě. Na osvobozených územích se obnovovala sovětská státní moc a s ní také instituce stalinského režimu. Současně postup na západ zvyšoval mezinárodní postavení Sovětského svazu a vytvářel předpoklady pro jeho budoucí vliv v dalších evropských zemích. V roce 1943 ještě nebylo konečné poválečné uspořádání střední a východní Evropy rozhodnuto. Záviselo na pokračování vojenských operací, politických poměrech v jednotlivých státech i jednáních mezi spojeneckými mocnostmi. Základní mocenská skutečnost však postupně vystupovala do popředí. Stát, jehož armáda určité území osvobodí a následně na něm udržuje vojenskou přítomnost, získává významné možnosti ovlivňovat jeho další politický vývoj. Sovětský postup z roku 1943 proto patřil k procesům, které později spoluutvářely rozdělení poválečné Evropy, aniž by toto rozdělení bylo již tehdy nevyhnutelným výsledkem.
Spojenecké vylodění na Sicílii mezitím otevřelo novou evropskou frontu
Zatímco se Rudá armáda během léta a podzimu 1943 připravovala na překročení Dněpru a postupovala přes Ukrajinu, západní Spojenci rozšiřovali své operace ve Středomoří. Po kapitulaci německých a italských sil v severní Africe v květnu 1943 se rozhodli zaútočit na Sicílii. Operace Husky začala 10. července rozsáhlým námořním a výsadkovým útokem amerických, britských a kanadských jednotek. Spojenecká ofenziva zvýšila vojenský i politický tlak na fašistickou Itálii, jejíž režim byl již předtím oslaben hospodářskými problémy, válečnými neúspěchy a ztrátou důvěry části vládnoucích elit. Dne 25. července 1943 král Viktor Emanuel III. odvolal Benita Mussoliniho z funkce předsedy vlády a nechal jej zatknout. Do čela nové vlády se postavil maršál Pietro Badoglio. Pád Mussoliniho však ještě neznamenal konec války v Itálii ani okamžité vystoupení země z konfliktu. Německé jednotky nadále představovaly významnou vojenskou sílu a připravovaly se na možnost italské kapitulace. Současné události na východní frontě a ve Středomoří tak ukazovaly, že mocnosti Osy musí čelit rostoucímu vojenskému tlaku na několika strategicky odlišných bojištích.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.