II. světová válka · Osa přechází do obrany
Sicílie a pád Mussoliniho
Po vítězství v severní Africe se Spojenci rozhodli zaútočit na Sicílii
Kapitulace německých a italských sil v Tunisku 13. května 1943 otevřela západním Spojencům možnost pokračovat v ofenzivě ve Středomoří. Americké a britské velení však nemělo jednotný názor na další strategický postup. Zatímco američtí představitelé zdůrazňovali potřebu připravit invazi do severozápadní Francie, britské vedení prosazovalo pokračování středomořských operací. Na konferenci v Casablance v lednu 1943 se Spojenci dohodli na přípravě útoku proti Sicílii, který měl zabezpečit námořní komunikace ve středním Středomoří, oslabit Itálii a přimět Německo k rozptýlení vojenských sil. Případné vyřazení Itálie z války představovalo významný politický cíl, nebylo však zaručeným výsledkem operace. Spojenecké velení zároveň získávalo příležitost rozvíjet zkušenosti s rozsáhlými obojživelnými operacemi, tedy útoky z moře na pobřeží. Tyto zkušenosti budou důležité při dalších vyloděních. Útok na Sicílii tak nebyl přímou cestou k Berlínu, ale součástí širší strategie postupného oslabování mocností Osy.
Operace Husky zahájila rozsáhlé spojenecké vylodění 10. července 1943
V noci z 9. na 10. července 1943 zahájili Spojenci operaci Husky, jednu z největších obojživelných operací dosavadního průběhu války. Celkové velení vykonával americký generál Dwight D. Eisenhower a pozemní síly tvořila 15. skupina armád britského generála Harolda Alexandera. Americká 7. armáda generála George Pattona se vylodila na jižním pobřeží Sicílie, zatímco britská 8. armáda generála Bernarda Montgomeryho, zahrnující také kanadské jednotky, zaútočila na jihovýchodě ostrova. Vylodění podporovaly rozsáhlé námořní a letecké síly a během prvních dnů bylo na ostrov dopraveno více než 150 tisíc spojeneckých vojáků. Silný vítr a rozbouřené moře komplikovaly vyloďování i výsadkové operace, ale současně přispěly k momentu překvapení. Německé a italské jednotky se na některých místech pokusily o protiútoky, zejména v prostoru Gely, ale nedokázaly spojenecká předmostí zlikvidovat. Úspěšné vylodění vytvořilo podmínky pro postup do vnitrozemí a současně prokázalo význam koordinace pozemních, námořních a leteckých sil.
Postup na Palermo a Messinu narazil na houževnatou německou obranu
Po zajištění předmostí začaly spojenecké jednotky postupovat do vnitrozemí Sicílie. Pattonova 7. armáda postupovala především západním a severním směrem a 22. července obsadila Palermo, hlavní město ostrova. Montgomeryho 8. armáda se mezitím pokoušela proniknout podél východního pobřeží k Messině, ale narazila na silný německý odpor v prostoru Catanie a Etny. Obránci využívali hornatého terénu, omezené silniční sítě a dobře připravených postavení, což spojenecký postup výrazně zpomalovalo. Bojeschopnost italských jednotek byla rozdílná. Zatímco některé útvary kladly odpor, jiné se rychle rozpadaly nebo hromadně kapitulovaly. Německé jednotky naproti tomu dokázaly organizovat účinné ústupové boje a postupně soustřeďovaly obranu v severovýchodní části ostrova. Tvrdé střety pokračovaly během srpna například v prostoru Troiny. Sicilská kampaň tak ukázala, že úspěšné vylodění samo o sobě nezaručuje rychlé ovládnutí rozsáhlého území, zejména pokud obránce dokáže využívat příznivé geografické podmínky a udržovat organizovaný odpor.
Vojenské porážky a hospodářská krize podlomily Mussoliniho autoritu
Již v červenci, ještě před koncem bojů na Sicílii, urychlilo spojenecké vylodění politickou krizi, která se v Itálii prohlubovala delší dobu. Mussoliniho režim vládl od roku 1922 a jeho legitimita byla úzce spojena s představou národní obnovy, vojenské síly a velmocenského postavení. Válka však přinesla opakované neúspěchy v Řecku, severní Africe i na východní frontě. Italské ozbrojené síly byly stále více závislé na německé podpoře, zatímco hospodářství trpělo nedostatkem surovin, potravin a dopravních kapacit. Spojenecké bombardování italských měst dále zvyšovalo nespokojenost obyvatelstva. Zvlášť významný politický dopad měl nálet na Řím 19. července 1943, který způsobil rozsáhlé škody a vysoké civilní ztráty. Část vojenských představitelů, monarchistických elit i samotných fašistických funkcionářů postupně dospívala k závěru, že pokračování války pod Mussoliniho vedením ohrožuje samotnou existenci italského státu a monarchie. Pád diktátora proto nebyl pouhou bezprostřední reakcí na vylodění na Sicílii, ale výsledkem dlouhodobého oslabování režimu, které spojenecká ofenziva přivedla k rozhodujícímu vyústění.
Velká fašistická rada otevřela cestu k Mussoliniho sesazení
V noci z 24. na 25. července 1943 se v Římě sešla Velká fašistická rada, nejvyšší stranický orgán režimu, který se od začátku války nesešel v plném složení. Dino Grandi, jeden z významných fašistických představitelů, předložil návrh požadující obnovení ústavních pravomocí krále a odpovědnosti státních institucí za vedení války. Návrh fakticky zpochybňoval Mussoliniho postavení a při hlasování získal podporu většiny členů rady. Samotné rozhodnutí však Mussoliniho automaticky nezbavovalo funkce předsedy vlády. Rozhodující krok učinil následujícího dne král Viktor Emanuel III., který diktátora přijal, oznámil mu jeho odvolání a pověřil sestavením nové vlády maršála Pietra Badoglia. Mussolini byl po odchodu z královského sídla zatčen příslušníky karabiníků. Pád režimního vůdce tak neprovedla lidová revoluce ani spojenecká armáda, ale kombinace vzpoury části fašistických elit a zásahu monarchie, jejíž instituce přežily dvě desetiletí diktatury. Mussoliniho osobní moc se zhroutila v okamžiku, kdy ztratil podporu rozhodujících představitelů státu.
Badogliova vláda odstranila Mussoliniho, ale okamžitě neopustila válku
Jmenování maršála Pietra Badoglia 25. července 1943 neznamenalo okamžité obnovení parlamentní demokracie ani vystoupení Itálie z války. Nová vláda měla převážně vojenský a konzervativní charakter a její představitelé se snažili udržet veřejný pořádek, zachovat monarchii a zabránit nekontrolovanému rozpadu ozbrojených sil. Badoglio veřejně oznámil, že Itálie bude v boji pokračovat a zůstane věrná dosavadním závazkům vůči Německu. Současně však jeho vláda začala hledat možnost odděleného příměří se západními Spojenci. Tento rozpor vycházel ze složité vojenské situace. Německé jednotky již působily na italském území a Berlín měl prostředky k rychlému obsazení strategicky významných oblastí. Hitler navíc pád Mussoliniho považoval za varování před možným odchodem Itálie z války a připravoval odpovídající vojenská opatření. Badogliova vláda se proto pokoušela získat čas a vyjednat podmínky kapitulace, aniž by předčasně vyvolala německý zásah. Pád Mussoliniho tak odstranil hlavního představitele fašistického režimu, ale otevřel novou krizi, v níž se střetávaly zájmy monarchie, armády, protifašistických sil, Německa a západních Spojenců.
Evakuace přes Messinskou úžinu zachránila významnou část německých sil
Zatímco v Římě probíhala politická krize, německé velení na Sicílii pokračovalo v organizovaném odporu a připravovalo postupné stažení svých jednotek na Apeninský poloostrov. Rozhodujícím evakuačním prostorem se stala Messinská úžina oddělující Sicílii od Kalábrie. Němci zde vybudovali silnou protiletadlovou obranu a využívali dostupné přepravní prostředky k převážení vojáků, techniky a zásob. Hlavní evakuační operace probíhala v srpnu 1943 a umožnila stáhnout desítky tisíc německých vojáků i značnou část jejich vybavení. Přes úžinu se podařilo evakuovat také velký počet příslušníků italských ozbrojených sil. Spojenecké letectvo a námořnictvo nedokázaly přesuny zcela přerušit. Dne 17. srpna vstoupily americké jednotky do Messiny a sicilská kampaň skončila spojeneckým vítězstvím. Výsledek měl však důležité omezení. Spojenci ovládli celý ostrov a odstranili základny Osy ve středním Středomoří, ale nedokázali zničit všechny německé jednotky, které se na Sicílii bránily. Jejich úspěšné stažení přispělo k posílení německé obrany pevninské Itálie a předznamenalo obtížnost následujícího spojeneckého postupu.
Sicilská kampaň změnila politickou situaci, ale nevyřadila Německo z války
Spojenecké vítězství na Sicílii mělo vojenský význam, ale jeho nejrychlejším strategickým důsledkem byl politický otřes uvnitř Osy. Itálie se během několika týdnů dostala od pozice německého spojence k hledání samostatného příměří se západními mocnostmi. Mussoliniho sesazení zároveň ukázalo podstatný rozdíl mezi institucionální podobou italského fašismu a německého nacismu. V Itálii si monarchie a část tradičních státních elit zachovaly možnost zasáhnout proti předsedovi vlády, přestože s jeho diktaturou dlouhodobě spolupracovaly. V nacistickém Německu naproti tomu Hitlerova osobní moc a podřízení státních institucí režimu podobné řešení výrazně ztěžovaly. Sicilská kampaň současně poskytla Spojencům zkušenosti s námořními výsadky, dopravou těžkého vybavení, leteckou podporou a koordinací rozsáhlých mnohonárodních sil. Nešlo však o bezvýhradný úspěch. Boje odhalily přetrvávající problémy v součinnosti jednotlivých složek i schopnost německých jednotek účinně ustupovat a znovu vytvářet obranná postavení. Pád Mussoliniho proto neznamenal konec války ve Středomoří, ale její přechod do nové, vojensky i politicky složitější fáze.
Příměří z Cassibile připravilo cestu k německé okupaci Itálie
Po Mussoliniho sesazení pokračovala Badogliova vláda v tajných jednáních se západními Spojenci, která vyústila v podpis příměří 3. září 1943 v sicilském Cassibile. Dohodu podepsali generál Giuseppe Castellano za Itálii a generál Walter Bedell Smith za spojenecké velení. Její existence však zůstala několik dalších dnů utajena, aby bylo možné sladit oznámení kapitulace s připravovanými spojeneckými operacemi na italské pevnině. Dne 8. září generál Dwight D. Eisenhower veřejně oznámil příměří a Badoglio následně informoval italské obyvatelstvo a ozbrojené síly. Německé velení okamžitě zahájilo již připravenou operaci Achse, jejímž cílem bylo odzbrojit italské jednotky a převzít kontrolu nad klíčovými oblastmi země. Nedostatečně připravené italské ozbrojené síly se ocitly ve zmatku a jejich reakce sahaly od odporu proti Němcům přes kapitulaci až po pokračování spolupráce s nimi. Itálie se tak během několika dnů proměnila z německého spojence v prostor německé okupace, spojenecké ofenzivy a postupně také ozbrojeného odporu proti fašismu. Následující italská kampaň proto neměla podobu jednoduchého vojenského postupu na sever, ale dlouhé války, v níž se spojily boje pravidelných armád, politický rozvrat a násilí mezi samotnými Italy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.