II. světová válka · Osa přechází do obrany
Kapitulace Itálie a italská fronta
Příměří z Cassibile proměnilo dosavadní spojence v protivníky
Po veřejném oznámení příměří z Cassibile začala německá operace Achse měnit vojenskou kontrolu nad Itálií i nad územími s italskými posádkami. Na samotném poloostrově německé jednotky rychle obsadily velkou část severní a střední Itálie. Zásah se však neomezil na italské území: německé síly odzbrojovaly také italské posádky v okupovaných oblastech Balkánu a na dalších územích. Odlišné reakce italských vojáků, od kapitulace přes odpor až po připojení k protiněmeckému odboji, dále prohlubovaly rozpad dosavadního spojenectví. Král Viktor Emanuel III. a vláda Pietra Badoglia opustili Řím a uchýlili se do jižní Itálie. Německé obsazení severu a středu země a odchod vlády na jih tak předznamenaly další politické rozdělení Itálie.
Mussoliniho osvobození a vznik Italské sociální republiky rozdělily zemi
Dne 12. září 1943 osvobodilo německé komando Benita Mussoliniho z internace v horském hotelu na Gran Sassu. Hitler následně využil bývalého diktátora k obnovení fašistické vlády v oblastech kontrolovaných německou armádou. Dne 23. září byla vyhlášena Italská sociální republika, známá také jako republika Salò podle severoitalského města, v němž sídlila část jejích úřadů. Nový režim měl vlastní správu a ozbrojené síly, ale jeho existence závisela na německé vojenské podpoře. Na jihu mezitím pokračovala královská vláda Pietra Badoglia, která 13. října 1943 vyhlásila válku Německu. Spojenci přijali Itálii jako spolubojující stát, nikoli však jako rovnoprávnou vítěznou mocnost. Německé úřady současně odvezly do své mocenské oblasti statisíce odzbrojených italských vojáků, označovaných jako italští vojenští internovaní, z nichž mnozí byli nasazeni na nucené práce. Itálie tak byla rozdělena nejen vojenskou frontou, ale také soupeřícími vládami a rozdílnými postoji jejích obyvatel k pokračující válce.
Vylodění u Salerna otevřelo dlouhou pozemní kampaň
Souběžně s jednáním o příměří a následným rozpadem italsko-německého spojenectví začala také spojenecká invaze na italskou pevninu. Dne 3. září 1943 britská 8. armáda generála Bernarda Montgomeryho překročila Messinskou úžinu a vylodila se v Kalábrii. Hlavní námořní výsadek následoval 9. září u Salerna jižně od Neapole, kde se v rámci operace Avalanche vylodila americká 5. armáda generála Marka Clarka, zahrnující americké i britské jednotky. Ve stejný den přistály britské síly také u Taranta. Zatímco odpor v Kalábrii byl omezenější, u Salerna narazili Spojenci na silnou německou obranu. Německá 10. armáda dokázala rychle soustředit obrněné a motorizované jednotky a její protiútoky vážně ohrozily spojenecké předmostí. Obráncům pomohla námořní dělostřelecká palba, letecká podpora a postupné vyloďování dalších posil. Do druhé poloviny září se podařilo předmostí zabezpečit a německé síly začaly ustupovat na sever. Dne 1. října vstoupili Spojenci do Neapole, kde již před jejich příchodem proběhlo protiněmecké povstání. Úspěšné vylodění však nevedlo k rychlému zhroucení německé obrany.
Kesselringova obrana využívala hory, řeky a úzké komunikační trasy
Italský poloostrov poskytoval obráncům mimořádně příznivé geografické podmínky. Apeninské pohoří rozdělovalo postupové směry, říční údolí tvořila přirozené překážky a omezený počet kvalitních silnic komplikoval přesuny těžké techniky i zásob. Německý polní maršál Albert Kesselring se rozhodl těchto podmínek využít k postupné obraně střední Itálie. Německé jednotky budovaly soustavu obranných postavení, která měla zpomalovat spojenecký postup a způsobovat útočníkům co nejvyšší ztráty. Zvláštní význam získala Gustavova linie, táhnoucí se přes poloostrov jižně od Říma. Její západní část využívala řeky Garigliano a Rapido, horské masivy a důležité přístupy do údolí Liri. Spojenecké velení očekávalo, že italská fronta přiměje Německo vázat značné síly, které by jinak mohlo nasadit na východě nebo při obraně západní Evropy. Tento strategický přínos však provázely vysoké náklady. Zimní počasí, rozbahněný terén a účinná německá obrana opakovaně zpomalovaly útoky, takže postup Spojenců stále více připomínal vyčerpávající poziční válku.
Čtyři bitvy o Monte Cassino ukázaly cenu německé poziční obrany
Od ledna do května 1944 se spojenecké jednotky opakovaně pokoušely prolomit Gustavovu linii v prostoru města Cassino a přilehlého horského masivu. Jeho ovládnutí mělo otevřít cestu do údolí Liri a umožnit pokračování postupu na Řím. Němečtí obránci využívali minová pole, opevněná stanoviště, dělostřelectvo a obtížný terén, který výrazně omezoval nasazení spojeneckých tanků. Jedním z nejkontroverznějších rozhodnutí kampaně se stalo bombardování historického benediktinského kláštera Monte Cassino dne 15. února 1944. Spojenci se obávali jeho vojenského využití, ale samotný klášter v době bombardování nebyl obsazen německými jednotkami. Útok zničil významnou kulturní památku a usmrtil civilisty, kteří v ní hledali útočiště. Němečtí výsadkáři následně využili trosky jako obranná postavení. Rozhodující průlom přišel až při rozsáhlé spojenecké ofenzivě zahájené 11. května. Dne 18. května obsadil jednotkami opuštěné klášterní návrší 2. polský sbor generála Władysława Anderse. Vítězství bylo výsledkem soustředěného úsilí polských, britských, francouzských, amerických a dalších spojeneckých jednotek, které postupně prolomily německou obranu na širší frontě.
Vylodění u Anzia mělo obejít Gustavovu linii, ale uvázlo v obranných bojích
Souběžně s prvními útoky u Cassina v lednu 1944 se spojenecké velení pokusilo obejít Gustavovu linii obojživelným výsadkem do německého týlu. Dne 22. ledna 1944 se americké a britské jednotky pod velením generálmajora Johna Lucase vylodily u Anzia a Nettuna jižně od Říma. Operace Shingle měla ohrozit německé komunikace, donutit Kesselringa stáhnout jednotky z Gustavovy linie a případně umožnit rychlejší postup k italskému hlavnímu městu. Počáteční vylodění narazilo na omezený odpor, ale spojenecké velení postupovalo opatrně a soustředilo se především na zabezpečení předmostí. Němci dokázali rychle přesunout zálohy a vytvořit kolem výsadkového prostoru souvislou obranu. V únoru následovaly silné německé protiútoky, které však Spojenci odrazili za cenu značných ztrát. Předmostí poté zůstalo několik měsíců prakticky uzavřené. Tuto situaci nelze vysvětlovat pouze opatrností amerických velitelů, protože významnou roli sehrála také rychlost německé reakce a omezené spojenecké možnosti okamžitě rozvinout výsadek do hlubokého průlomu. Až květnová ofenziva proti Gustavově linii vytvořila podmínky pro spojenecký výpad z Anzia.
Osvobození Říma předcházelo vylodění v Normandii o dva dny
V květnu 1944 zahájili Spojenci operaci Diadem, která koordinovala útoky proti Gustavově linii s připravovaným průlomem z předmostí u Anzia. Německá obrana se postupně rozpadala a spojenecké jednotky pronikaly do údolí Liri i k dalším komunikacím vedoucím na sever. Dne 23. května zahájily jednotky u Anzia průlom a krátce nato se spojily s vojsky postupujícími od jihu. Spojenecké velení tak získalo možnost ohrozit ústupové trasy německé 10. armády. Americký generál Mark Clark však upřednostnil postup na Řím, což přispělo k tomu, že významná část ustupujících německých sil unikla úplnému obklíčení. Dne 4. června 1944 vstoupily jednotky americké 5. armády do Říma, prvního hlavního města některé z původních mocností Osy osvobozeného západními Spojenci. O dva dny později začalo spojenecké vylodění v Normandii, které rychle převzalo hlavní pozornost i prioritu při rozdělování vojenských prostředků. Osvobození Říma bylo významným politickým a vojenským úspěchem, ale německá armáda v Itálii zůstávala schopná další organizované obrany.
Gótská linie prodloužila boje v severní Itálii až do jara 1945
Po ztrátě Říma německé jednotky ustupovaly přes střední Itálii a postupně vytvářely další obranná postavení. Jejich nejvýznamnější součástí se stala Gótská linie v severních Apeninách, která měla chránit přístup do strategicky důležité Pádské nížiny. Spojenci zahájili proti této obraně na konci srpna 1944 další rozsáhlou ofenzivu, ale německé jednotky dokázaly opět využít hornatý terén a zhoršující se počasí. Přestože byla obrana na některých místech prolomena, nepodařilo se dosáhnout rychlého zhroucení celé německé fronty. Spojenecké jednotky navíc musely část zkušených formací uvolnit pro operace ve Francii a jejich postup komplikoval nedostatek prostředků i obtížné zásobování. V zimě 1944–1945 se fronta znovu stabilizovala a rozhodující ofenziva byla obnovena až na jaře. V dubnu 1945 zahájily americká 5. a britská 8. armáda rozsáhlý útok, který postupně prolomil zbývající německou obranu a otevřel cestu do Pádské nížiny. Německé jednotky ztrácely schopnost koordinovaného odporu a spojenecký postup se výrazně zrychlil. Dne 29. dubna byla v Casertě podepsána kapitulace německých sil v Itálii, která vstoupila v platnost 2. května 1945.
Německá okupace, italský odboj a občanská válka probíhaly současně
Italská fronta měla vedle bojů pravidelných armád také výrazný vnitropolitický a společenský rozměr. V oblastech ovládaných Německem se rozvíjelo protifašistické odbojové hnutí, v němž působili komunisté, socialisté, katolíci, liberálové i další skupiny. Partyzáni napadali německé komunikace, prováděli sabotáže, získávali zpravodajské informace a v závěru války se podíleli na osvobozování severoitalských měst. Proti nim zasahovaly německé bezpečnostní síly a ozbrojené jednotky Mussoliniho Italské sociální republiky. Okupace byla spojena s popravami rukojmích, masakry civilistů, deportacemi Židů a nucenými pracemi. Jedním z nejznámějších zločinů se stala vražda 335 lidí v Ardeatinských jeskyních u Říma dne 24. března 1944, provedená německými bezpečnostními složkami jako odveta za partyzánský útok. Konflikt proto zahrnoval nejen válku proti německé okupaci, ale také násilný střet mezi italskými fašisty a jejich domácími odpůrci. Na konci dubna 1945 vyhlásily odbojové organizace v severní Itálii všeobecné povstání, které přispělo k převzetí kontroly nad řadou měst ještě před příchodem spojeneckých jednotek. Mussolini byl 28. dubna zajatými partyzány popraven. Italská zkušenost tak ukazuje, že vojenská kapitulace a změna vlády nemusí znamenat bezprostřední ukončení násilí ani vytvoření jednotné politické autority.
Italská fronta vázala německé síly, zatímco v Pacifiku Spojenci volili jiné cíle
Italská kampaň skončila vítězstvím Spojenců, ale její průběh ukázal omezení strategie postupného dobývání silně bráněného území. Západní Spojenci vyřadili Itálii z původního spojenectví s Německem, získali důležité základny ve Středomoří a přinutili Wehrmacht dlouhodobě vázat značné pozemní i letecké síly na jižní evropské frontě. Současně však téměř dvouletý postup poloostrovem spotřeboval rozsáhlé zdroje a přinesl mimořádně vysoké ztráty. Italská fronta neměla stejnou strategickou váhu jako východní fronta nebo pozdější spojenecká invaze do severozápadní Francie, její význam však spočíval v soustavném oslabování německých možností vést válku na více bojištích. Odlišné geografické podmínky vedly americké velení v Pacifiku k jiné operační strategii. Namísto přímého dobývání každé silně opevněné japonské základny se Spojenci stále častěji snažili vybrané nepřátelské pozice obejít, izolovat a zbavit vojenského významu. Získaná letiště a přístavy umožňovala pokračovat v postupu přes rozsáhlé oceánské vzdálenosti. Tato strategie však neodstraňovala potřebu náročných výsadkových operací. Boje o atol Tarawa – korálové souostroví obklopující lagunu – v listopadu 1943 ukázaly, jak vysokou cenu může mít obsazení i velmi malého ostrova, pokud jej obránce dokáže účinně opevnit.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.