II. světová válka · Osa přechází do obrany
Ostrovní válka v Pacifiku
Výběrové dobývání ostrovů mělo oslabit japonský obranný systém
Po vítězství v námořní bitvě u Midwaye v roce 1942 a v bojích o Guadalcanal v letech 1942–1943 přešli Spojenci k postupnému vytlačování Japonska z jeho rozsáhlých tichomořských držav. Pacifik tvořily tisíce ostrovů oddělených obrovskými vzdálenostmi, takže přímé dobývání každé opevněné základny by vyžadovalo neúměrné množství vojáků, lodí a zásob. Výběrový postup, označovaný jako island hopping, proto spojoval obsazování strategicky důležitých ostrovů s námořní a leteckou izolací vynechaných japonských posádek. Tato strategie nebyla jednotným plánem uplatňovaným všude stejným způsobem. V centrálním Pacifiku postupovaly americké síly pod vrchním velením admirála Chestera Nimitze, zatímco v jihozápadním Pacifiku vedl spojenecké operace generál Douglas MacArthur. Oba směry se vzájemně doplňovaly a postupně omezovaly japonskou schopnost udržovat spojení mezi rozptýlenými základnami.
Americká průmyslová a logistická převaha umožnila postup přes oceán
Schopnost Spojených států vést současně několik rozsáhlých tichomořských operací vycházela z rychle rostoucí průmyslové a dopravní kapacity. Americké loděnice dodávaly nové letadlové lodě, torpédoborce, transportní a vyloďovací plavidla, zatímco letecký průmysl zvyšoval výrobu bojových i dopravních letadel. Samotná početní převaha však nestačila. Každá nová operace vyžadovala rozsáhlé zásoby pohonných hmot, munice, potravin, náhradních dílů a zdravotnického materiálu, které bylo nutné dopravovat přes tisíce kilometrů oceánu. Spojenci proto budovali síť předsunutých námořních základen, skladů, letišť a opravárenských zařízení. Významnou úlohu získaly také specializované ženijní jednotky amerického námořnictva, známé jako Seabees, které dokázaly rychle obnovovat nebo budovat letiště, přístavní zařízení a další infrastrukturu. Postup přes Pacifik tak nebyl pouze sérií vojenských výsadků. Představoval soustavné rozšiřování logistické sítě, jež umožňovala přenášet americkou vojenskou sílu stále blíže k Japonsku.
Operace Galvanic zahájila americkou ofenzivu v centrálním Pacifiku
Prvním významným krokem nové americké ofenzivy v centrálním Pacifiku byla operace Galvanic, jejímž cílem bylo obsazení vybraných atolů v Gilbertových ostrovech. Spojenecké velení usilovalo především o získání letišť a základen, které by umožnily podporovat následné operace proti japonským pozicím na Marshallových ostrovech. Hlavními cíli se staly atoly Tarawa a Makin, proti nimž Američané zaútočili 20. listopadu 1943. Zatímco na Makinu se vylodily jednotky americké armády, útok na Tarawu připadl především 2. divizi námořní pěchoty pod velením generálmajora Juliana Smithe. Rozhodujícím cílem byl malý ostrov Betio na jihozápadním okraji atolu Tarawa, kde Japonci vybudovali letiště a rozsáhlá obranná postavení. Přestože Betio měřilo jen několik kilometrů na délku, jeho dobytí představovalo mimořádně náročný úkol. Japonská posádka vedená kontradmirálem Keidžim Šibazakim disponovala pobřežním dělostřelectvem, kulomety, bunkry a soustavou propojených palebných postavení. Americké velení předpokládalo, že silné letecké a námořní bombardování obranu podstatně oslabí, skutečný průběh vylodění však ukázal omezení tohoto předpokladu.
Korálové útesy a nízký příliv vystavily mariňáky ničivé palbě
Americké vylodění na Betiu začalo ráno 20. listopadu 1943 po leteckém a námořním bombardování. Přestože útok poškodil část japonských zařízení a narušil komunikaci mezi obránci, mnohá dobře vybudovaná palebná postavení zůstala funkční. Zásadní komplikaci představovaly korálové útesy obklopující ostrov a nižší hladina vody, než s jakou plánovači vylodění počítali. První útočné vlny dopravované pásovými obojživelnými transportéry LVT dokázaly překonat útes a přiblížit se k pobřeží, ale řada běžných vyloďovacích člunů uvázla v mělké vodě. Mnozí mariňáci proto museli opustit plavidla a postupovat stovky metrů k pláži pěšky, často ve vodě sahající až po hruď. Během tohoto přesunu byli vystaveni intenzivní kulometné, minometné a dělostřelecké palbě. Ani jednotky, které dosáhly břehu, neměly vyhráno. Pobřežní zdi, překážky a japonská obranná postavení jim ztěžovaly proniknutí do vnitrozemí. Americké předmostí zůstávalo během prvního dne úzké a jeho udržení bylo nejisté.
Dobytí Betia vyžadovalo čtyři dny intenzivních bojů
Během 20. listopadu utrpěly americké útočné jednotky mimořádně vysoké ztráty a na některých úsecích pobřeží jen obtížně udržovaly získaná postavení. Plukovník David Shoup, který velel mariňákům na břehu, musel organizovat další postup za značného zmatku, narušeného spojení a pokračující japonské palby. Situace se začala zlepšovat během následujících dnů, kdy se podařilo dopravit na ostrov další jednotky, tanky, munici a zdravotnický materiál. Američané postupně rozšiřovali předmostí, ničili jednotlivá opevněná postavení a pronikali podél letiště do východní části ostrova. Japonské jednotky kladly organizovaný odpor z betonových bunkrů, zákopů a dalších krytých stanovišť. V noci z 22. na 23. listopadu podnikli zbývající obránci několik protiútoků, které však nedokázaly americký postup zastavit. Dne 23. listopadu byl organizovaný japonský odpor na Betiu ukončen. Zajišťování dalších ostrovů atolu Tarawa pokračovalo ještě několik dnů. Dobytí tak malého území ukázalo, že samotná převaha v lodích, letadlech a počtu útočníků nezaručuje rychlé vítězství proti dobře připravené pobřežní obraně.
Vysoké ztráty na Tarawě vyvolaly otázky o přípravě výsadku
Americké vítězství na Tarawě bylo vykoupeno mimořádně vysokými ztrátami. Podle údajů amerického námořnictva padlo během bojů 1 009 příslušníků námořní pěchoty a dalších 2 101 utrpělo zranění. Japonská posádka byla téměř úplně zničena a do zajetí se dostal pouze malý počet japonských vojáků a nasazených dělníků. Rozsah amerických ztrát během několika dnů vyvolal ve Spojených státech silnou veřejnou reakci a otázky, zda bylo možné operaci lépe připravit. Z vojenského hlediska bylo dobytí Betia důležité pro pokračování ofenzivy proti Marshallovým ostrovům, ale kritika se soustředila na nedostatečné informace o přílivových podmínkách, omezenou účinnost předběžného bombardování a problémy s vyloďovacími prostředky. Historické hodnocení proto musí rozlišovat mezi strategickou hodnotou získané základny a konkrétním provedením operace. Tarawa nebyla důkazem, že výběrové dobývání ostrovů představuje snadnou nebo málo nákladnou strategii. Naopak ukázala, že obsazení jediného významného bodu může vyžadovat rozsáhlou operaci a přinést těžké lidské ztráty.
Zkušenosti z Tarawy změnily přípravu dalších obojživelných operací
Americké námořnictvo a námořní pěchota po dobytí Tarawy podrobně vyhodnocovaly průběh vylodění. Zvláštní pozornost věnovaly průzkumu pobřeží, přílivovým poměrům, korálovým útesům a rozmístění nepřátelských opevnění. Ukázalo se, že plánování výsadku musí vycházet z přesnějších hydrografických informací a že běžné vyloďovací čluny nelze spolehlivě využívat ve všech pobřežních podmínkách. Posílena byla proto úloha pásových obojživelných transportérů schopných překonávat mělké útesy a dopravovat vojáky přímo k pobřeží. Spojenecké velení zároveň přehodnotilo délku a účinnost přípravného námořního bombardování, koordinaci palebné podpory s pohybem výsadkových jednotek a organizaci spojení mezi loděmi a vojsky na břehu. Důležitým poznatkem byla také potřeba rychle dopravovat na obsazené pláže ženijní jednotky, těžké zbraně, zásoby a zdravotnické prostředky. Tyto zkušenosti ovlivnily přípravu následujících operací, zejména útoků na Marshallovy ostrovy v roce 1944. Neznamenaly však odstranění vysokých ztrát při dalších vyloděních, protože Japonci současně zdokonalovali vlastní obranné postupy.
Marshallovy a Mariánské ostrovy přiblížily Spojence k Japonsku
Po dobytí Gilbertových ostrovů pokračovala americká ofenziva směrem k Marshallovým ostrovům. Na přelomu ledna a února 1944 obsadily spojenecké jednotky důležité pozice na atolu Kwajalein a v únoru následovalo dobytí Eniwetoku. Americké velení přitom již důsledněji využívalo zkušeností získaných na Tarawě, zejména při průzkumu, bombardování obranných postavení a koordinaci výsadkových jednotek. Některé silné japonské základny, například na atolech Wotje a Maloelap, byly obejity a postupně izolovány. Další významný krok představovaly operace proti Mariánským ostrovům v létě 1944. Spojenci obsadili Saipan, Guam a Tinian, čímž získali strategicky mimořádně důležité základny v západní části Pacifiku. Z těchto ostrovů mohly americké dálkové bombardéry B-29 zahájit soustavnější letecké operace proti samotným japonským ostrovům. Postup přes Gilbertovy, Marshallovy a Mariánské ostrovy tak vytvořil řetězec základen, který postupně zmenšoval vzdálenost mezi hlavními americkými silami a Japonskem. Současně rostl tlak na japonské námořní komunikace a schopnost zásobovat izolované posádky.
Obejití Rabaulu ukázalo význam izolace nepřátelských základen
Výběrová strategie se výrazně projevila také v jihozápadním Pacifiku. Japonská základna Rabaul na ostrově Nová Británie představovala významné centrum námořních a leteckých operací a chránila rozsáhlé japonské pozice v oblasti Bismarckova souostroví a Šalomounových ostrovů. Přímé dobytí silně bráněné základny by však vyžadovalo velké pozemní síly a pravděpodobně přineslo vysoké ztráty. Spojenci se proto v rámci operace Cartwheel rozhodli Rabaul obejít, izolovat a postupně omezit jeho vojenskou využitelnost. Útoky letectva a námořních sil narušovaly provoz letišť, přístavních zařízení a zásobovacích tras, zatímco spojenecké jednotky obsazovaly okolní strategicky významné oblasti. Rabaul zůstal v japonských rukou až do konce války, ale jeho schopnost ovlivňovat širší průběh operací byla podstatně oslabena. Tento postup názorně ukázal rozdíl mezi fyzickým obsazením nepřátelského území a odstraněním jeho vojenského významu. Spojenecká strategie však neznamenala konec bojů ani utrpení na izolovaných ostrovech, kde japonské posádky a místní obyvatelstvo nadále čelily důsledkům války, nedostatku zásob a pokračujícím útokům.
Za postupujícími frontami zůstávala civilní společnost pod okupační nadvládou
Postup spojeneckých armád v Pacifiku i Evropě postupně oslaboval mocnosti Osy, ale neodstraňoval okamžitě důsledky jejich okupace. V rozsáhlých oblastech Asie a Evropy žily miliony civilistů pod vojenskými a okupačními správami, jejichž politika se výrazně lišila podle území, ideologie okupantů a jejich hospodářských i bezpečnostních cílů. Vedle přímého násilí a pronásledování obyvatelé čelili rekvizicím, nucené práci, nedostatku potravin, omezení osobních svobod a zásahům do každodenního života. Někteří lidé se zapojovali do organizovaného odporu, jiní spolupracovali s okupačními orgány z politického přesvědčení, osobního prospěchu nebo pod tlakem okolností. Velká část společnosti se především snažila zajistit přežití vlastní rodiny. Tyto postoje však nelze jednoduše postavit na stejnou úroveň ani jimi relativizovat vědomou účast na perzekuci a válečných zločinech. Zvláště nacistická okupace východní Evropy byla spojena s rasově motivovanou vyhlazovací politikou, masovými vraždami a rozsáhlým hospodářským vykořisťováním. Pochopení druhé světové války proto vyžaduje sledovat nejen pohyb frontových armád, ale také fungování okupačních režimů, různé podoby spolupráce a odporu i každodenní zkušenost civilního obyvatelstva.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.