II. světová válka · Okupace, kolaborace, odboj a masové násilí
Okupační režimy a nucená práce
Nerovná podoba nacistické nadvlády v Evropě
Německá okupace Dánska se zásadně lišila od okupace Polska nebo Běloruska. Nacistické Německo nevytvořilo jednotný model vlády nad dobytými územími. Podobu okupačního režimu určovaly strategické a hospodářské zájmy, bezpečnostní situace i nacistické rasové představy. Obyvatelé severní a části západní Evropy byli nacistickou ideologií zpravidla hodnoceni příznivěji než slovanské národy východní Evropy. Židé však byli vystaveni pronásledování bez ohledu na zemi, v níž žili. Zvláště v okupovaném Polsku a Sovětském svazu se německá nadvláda spojovala s plánovanou kolonizací, masovým vražděním, vyháněním obyvatel a systematickým vykořisťováním. Rozdíly mezi okupačními režimy proto nebyly pouze správní. Odrážely odlišné postavení jednotlivých společností v nacistických představách o budoucím uspořádání Evropy.
Od přímé anexe k vládě prostřednictvím místních institucí
Německo spravovalo podmaněná území prostřednictvím několika odlišných systémů. Části Polska, Československa a dalších států byly přímo připojeny k Říši. Na dalších územích vznikly vojenské správy, civilní říšské komisariáty nebo zvláštní správní útvary, například Generální gouvernement v okupovaném Polsku. Ve Francii působila od roku 1940 vláda ve Vichy, jejíž pravomoci byly postupně stále více omezovány. Dánsko si po okupaci v dubnu 1940 udrželo vlastní vládu a značnou míru vnitřní autonomie, ale v srpnu 1943 se dosavadní uspořádání zhroutilo a německá kontrola zesílila. Tyto rozdíly neznamenaly, že jednotlivá území stála mimo nacistický mocenský systém. Berlín přizpůsoboval správu místním podmínkám, aby zajistil vojenskou kontrolu, politickou poslušnost a využívání dostupných zdrojů.
Východní Evropa jako prostor kolonizace a masového násilí
Nejničivější podobu měla německá okupační politika ve značné části východní Evropy, zejména po napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Nacistické vedení zde neusilovalo pouze o vojenské vítězství a hospodářské využití dobytých oblastí. Jeho dlouhodobé představy zahrnovaly německé osídlování, rozsáhlé přesuny obyvatel a podřízení zbývající populace. Okupační jednotky, bezpečnostní aparát a další německé instituce se podílely na vraždění Židů, pronásledování politických a společenských elit, násilných odvodech pracovní síly a zabavování potravin. Hospodářská politika přispívala k hladu a vysoké úmrtnosti civilního obyvatelstva. Brutalita přitom nebyla pouhým důsledkem nekázně jednotlivých jednotek. Vycházela také z politických rozhodnutí, která podřizovala životy místních obyvatel německým válečným a rasovým cílům. Ani západní Evropa nebyla ušetřena poprav, deportací a represí, avšak rozsah i účel násilí se mezi jednotlivými oblastmi výrazně lišily.
Nucená práce jako součást německého válečného hospodářství
S postupující válkou se německé hospodářství stále více opíralo o pracovní sílu podrobených obyvatel. Mobilizace milionů německých mužů do armády a rostoucí požadavky zbrojního průmyslu vytvářely nedostatek pracovníků. Německé úřady proto využívaly zahraniční civilisty, válečné zajatce a vězně koncentračních táborů. Zpočátku se v některých zemích uplatňoval také nábor pracovníků na základě pracovních smluv, postupně však narůstaly povinné pracovní odvody, deportace a další formy donucení. Dne 21. března 1942 Hitler jmenoval Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení, čímž posílil centralizaci získávání pracovní síly. V srpnu 1944 pracovalo podle dobových německých evidencí v Říši více než 7,5 milionu zahraničních civilních pracovníků a válečných zajatců, převážně v podmínkách nucené práce. Miliony dalších lidí byly pracovně vykořisťovány na okupovaných územích. Nucená práce se tak stala jedním z pilířů pokračování německého válečného úsilí.
Rasová hierarchie určovala podmínky pracovního nasazení
Postavení nuceně nasazených pracovníků nebylo jednotné. Německé předpisy rozlišovaly mezi jednotlivými národnostními skupinami a stanovovaly rozdílné podmínky zaměstnání, ubytování, stravování i osobního pohybu. Zvláště tvrdému zacházení byli vystaveni polští pracovníci a civilisté deportovaní z okupovaných sovětských území, označovaní jako Ostarbeiter. Často žili v oddělených ubytovacích táborech, podléhali přísnému dozoru a za porušení pracovních pravidel jim hrozily tvrdé tresty. Vězni koncentračních táborů byli podrobeni ještě extrémnějším formám vykořisťování, při nichž mohly vyčerpání, podvýživa a násilí vést k úmrtí. Pracovní síla byla využívána v továrnách, zemědělství, dolech, stavebnictví i službách. Nucená práce nebyla skrytým jevem omezeným na vzdálené tábory. S jejími oběťmi přicházeli do každodenního styku zaměstnavatelé, úředníci i obyčejní obyvatelé Německa.
Okupovaná Evropa nesla část nákladů německé války
Vykořisťování okupovaných území se neomezovalo na pracovní sílu. Německé úřady získávaly potraviny, průmyslové výrobky, suroviny a dopravní kapacity prostřednictvím přímých konfiskací, povinných dodávek, finančních odvodů i obchodních mechanismů výhodných pro Říši. Okupované státy a společnosti tak nesly významnou část hospodářského zatížení německého válečného úsilí. Podoba exploatace se lišila podle místních podmínek. Zatímco v některých oblastech převládalo přímé násilné drancování, jinde Německo využívalo fungující podniky, bankovní systém a domácí správní instituce. Tento způsob získávání zdrojů pomáhal udržovat německou výrobu a zásobování, zároveň však poškozoval hospodářství podrobených zemí a zhoršoval životní podmínky jejich obyvatel. Nacistická válečná ekonomika proto nemůže být vysvětlena pouze výkonem německých továren. Byla závislá také na rozsáhlém přesunu práce a materiálních zdrojů z okupované Evropy.
Místní spolupráce a hranice okupační moci
Rozsah německé nadvlády byl příliš velký na to, aby ji okupační aparát dokázal vykonávat výhradně vlastními silami. Německé úřady proto v mnoha zemích využívaly domácí správní instituce, policii, hospodářské organizace i jednotlivce ochotné spolupracovat. Jejich jednání však mělo rozdílné motivy a důsledky. Někteří podporovali nacistické cíle z ideologického přesvědčení, podíleli se na pronásledování Židů nebo využívali okupaci k osobnímu prospěchu. Jiní přijímali omezenou spolupráci ze snahy zachovat fungování institucí, chránit část obyvatelstva nebo zmírnit německé zásahy. Takové jednání se odehrávalo v podmínkách výrazné mocenské nerovnosti, ale jednotlivé případy se lišily mírou dobrovolnosti, odpovědnosti i skutečným dopadem na oběti. Okupační správa tak vytvářela prostor nejen pro odpor, ale také pro kompromisy, přizpůsobení a vědomou účast na zločinech. Právě rozlišení těchto podob spolupráce je nezbytné pro pochopení kolaborace v jednotlivých evropských zemích.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.