II. světová válka · Okupace, kolaborace, odboj a masové násilí
Kolaborace
Kolaborace mezi přesvědčením, přizpůsobením a donucením
Po druhé světové válce vznikal v mnoha evropských zemích obraz společnosti rozdělené na odbojáře a kolaboranty. Skutečné chování obyvatel za okupace však bylo podstatně rozmanitější. Rozmanitost motivů se promítala do různých podob jednání. Historici proto rozlišují mezi vědomou politickou kolaborací, aktivní účastí na represích, hospodářskou spoluprací a různými formami každodenního přizpůsobení. Hranice mezi nimi nebyly vždy jednoznačné a stejné jednání mohlo mít různé motivace. Pochopení těchto rozdílů však neznamená popření osobní odpovědnosti. Pro historické posouzení je rozhodující nejen důvod spolupráce, ale také míra dobrovolnosti, konkrétní činy a jejich důsledky.
Domácí instituce jako opora německé okupační správy
Institucionální spolupráce s okupanty zapojovala místní úředníky, policisty, železničáře, podnikatele a politické představitele. Některé instituce pokračovaly ve své předválečné činnosti pod německým dohledem, zatímco jinde vznikaly nové organizace přímo podporující nacistické cíle. Zvláštní postavení měly evropské státy spojené s Německem, jejichž vlády si zachovávaly vlastní správní aparát a v některých případech samostatně uskutečňovaly diskriminační a represivní politiku. Místní spolupráce umožňovala okupantům vybírat daně, zajišťovat dodávky, organizovat pracovní nasazení a kontrolovat obyvatelstvo s menšími nároky na německé síly. Samotné pokračování veřejné správy však ještě neprokazuje ideologickou kolaboraci každého jejího zaměstnance. Odpovědnost jednotlivých institucí a osob závisela na jejich skutečných pravomocích, rozhodnutích a podílu na okupačních opatřeních.
Vichistická Francie a dobrovolná účast na pronásledování
Výrazným příkladem státní kolaborace byla Francie po porážce v červnu 1940. Již v říjnu 1940 přijal vlastní protižidovský statut, který vylučoval Židy z veřejného života a omezoval jejich zaměstnání. Francouzské úřady se následně podílely na zabavování židovského majetku, internacích, zatýkání a deportacích. Při rozsáhlé razii v Paříži v červenci 1942, známé jako Vel d’Hiv, francouzská policie zatkla více než 13 000 Židů včetně dětí. Většina deportovaných byla později zavražděna ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Případ Vichy ukazuje, že domácí politické vedení mohlo nacistickou perzekuci nejen vykonávat, ale v některých oblastech ji také samo iniciovat.
Místní pomocníci při deportacích a masovém vraždění
Na okupovaných územích východní Evropy měla kolaborace často bezprostřední souvislost s masovým násilím. Německé bezpečnostní jednotky využívaly místní pomocné policejní útvary, které se podílely na identifikaci a zatýkání Židů, střežení ghett, deportacích i hromadných popravách. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině se někteří místní obyvatelé účastnili protižidovských pogromů a vražd také z vlastní iniciativy. Motivace zahrnovaly antisemitismus, antikomunismus, nacionalistické cíle, materiální prospěch i snahu získat postavení v nových mocenských poměrech. Rozsah a povaha spolupráce se však výrazně lišily podle místa, období a jednotlivých organizací. Nelze proto přisuzovat kolektivní vinu celým národům ani přehlížet místní odpor a pomoc pronásledovaným. Zásadní odpovědnost za plánování a uskutečňování holocaustu neslo nacistické Německo, ale účast domácích spolupracovníků významně usnadňovala jeho provedení.
Hospodářská spolupráce a každodenní rozhodování za okupace
Kolaborace se neprojevovala pouze v politice a policejních represích. Některé podniky přijímaly německé zakázky, podílely se na zbrojní výrobě nebo využívaly pracovní sílu získanou donucením. Hospodářská spolupráce přitom mohla vycházet ze snahy o zisk, z administrativních příkazů i z obavy před uzavřením podniku a ztrátou pracovních míst. Podobně složité bylo postavení zaměstnanců veřejné správy, kteří zajišťovali běžné služby, ale současně mohli vykonávat opatření sloužící okupantům. Rozhodující rozdíl spočíval mezi nezbytným fungováním společnosti v podmínkách cizí nadvlády a aktivním napomáháním nacistické politice. Ani tento rozdíl však nelze stanovit pouze podle pracovní pozice nebo formální příslušnosti k instituci. Historické hodnocení musí zkoumat konkrétní možnosti jednání, míru nátlaku, osobní iniciativu a především důsledky pro pronásledované a vykořisťované obyvatelstvo.
Poválečné účtování s kolaborací a jeho rozpory
Osvobození evropských zemí otevřelo otázku odpovědnosti těch, kteří s okupanty spolupracovali. V řadě států probíhaly soudní procesy, administrativní čistky a odstraňování osob spojených s okupačními režimy z veřejných funkcí. Vedle zákonných postupů docházelo také k mimosoudním popravám, ponižování a násilným odvetám proti skutečným i domnělým kolaborantům. Ve Francii byli po válce odsouzeni významní představitelé vichistického režimu. Pierre Laval byl v říjnu 1945 popraven, zatímco trest smrti vynesený nad Philippem Pétainem byl změněn na doživotní vězení. Poválečné očisty současně odrážely domácí politické konflikty a snahu obnovit legitimitu státních institucí. Některé osoby odpovědné za závažné činy unikly potrestání, zatímco jiní lidé čelili postihům za méně závažné formy spolupráce. Pozdější historický výzkum proto začal podrobněji zkoumat nejen jednotlivé viníky, ale také fungování institucí, společenské postoje a rozdíl mezi poválečnou veřejnou pamětí a skutečným průběhem okupace.
Mezi spoluprací a odporem neexistovala jednoduchá hranice
Zkušenost okupované Evropy ukazuje, že postoje obyvatel nebylo možné vždy rozdělit do dvou neměnných kategorií. Někteří lidé během války své jednání změnili, jiní současně udržovali pracovní či úřední vztahy s okupační mocí a podporovali její odpůrce. Okupační násilí nebylo odpovědností anonymní společnosti jako celku, ale konkrétních politických vedení, institucí a jednotlivců, jejichž rozhodnutí měla rozdílnou váhu. Podobně rozmanitá byla také hnutí odporu. Spojovala monarchisty, liberály, nacionalisty, socialisty, komunisty i lidi bez předchozí politické angažovanosti. Společný boj proti okupantům však nemusel znamenat shodu na poválečném uspořádání. V některých zemích se tak odpor proti německé nadvládě prolínal se soupeřením o budoucí podobu státu. Pochopení této rozmanitosti otevírá cestu k dějinám evropského odboje, jeho organizací, cílů a omezení.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.