II. světová válka · Okupace, kolaborace, odboj a masové násilí
Evropský odboj
Odboj jako mnohovrstevnatý odpor proti okupaci
Evropský odboj za druhé světové války neměl jednotnou podobu. Zahrnoval vydávání ilegálního tisku, shromažďování zpravodajských informací, ukrývání pronásledovaných, pomoc uprchlíkům, sabotáže i rozsáhlé ozbrojené operace. Jednotlivé formy odporu se lišily organizací, cíli a mírou rizika. Některé skupiny udržovaly spojení se spojeneckými vládami, jiné jednaly samostatně nebo sledovaly vlastní politický program. Účastníci přitom ohrožovali nejen sebe, ale často také své rodiny a místní obyvatelstvo. Německé okupační úřady a bezpečnostní složky používaly zatýkání, popravy a kolektivní tresty, které v některých oblastech vyústily ve vyvražďování celých komunit. Odboj proto představoval nejen vojenskou a politickou činnost, ale také rozhodování v podmínkách mimořádného osobního i společenského ohrožení.
Geografie, okupační režimy a možnosti ozbrojeného odporu
Podobu odboje určovaly geografické podmínky, charakter okupace, dostupnost zbraní, podpora obyvatelstva i vzdálenost od spojeneckých vojenských sil. V rozsáhlých lesních oblastech okupovaného Sovětského svazu nebo v horách Jugoslávie a Řecka mohly působit početné partyzánské jednotky, které přepadávaly posádky, ničily komunikace a někdy dočasně kontrolovaly celé oblasti. Ve značné části západní Evropy měly zpočátku větší význam ilegální organizace, zpravodajství a jednotlivé sabotážní akce. Toto rozlišení však nebylo absolutní. Ve Francii postupně sílil ozbrojený odpor a v Polsku vznikla rozsáhlá podzemní vojenská i civilní struktura. Intenzita odporu se navíc během války měnila podle vývoje fronty, německých represí a možností zahraniční pomoci. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi proto nelze vysvětlovat pouze ochotou jejich obyvatel bojovat.
Jugoslávští partyzáni a boj o osvobození i politickou moc
Jedno z nejvýznamnějších evropských partyzánských hnutí vzniklo v Jugoslávii po jejím napadení a rozdělení mocnostmi Osy v dubnu 1941. Komunisticky vedení partyzáni Josipa Broze Tita postupně vytvořili mnohonárodnostní vojenskou organizaci, která vedla rozsáhlé operace proti německým, italským a dalším okupačním či kolaborantským silám. Současně soupeřili s četnickým hnutím Dragoljuba Mihailoviće, původně spojeným s jugoslávskou exilovou vládou, která působila v zahraničí. Vztahy mezi těmito organizacemi přerostly v ozbrojený konflikt a některé četnické oddíly spolupracovaly s okupanty především v boji proti komunistům. Titovi partyzáni získávali rostoucí podporu Spojenců a postupně budovali vlastní politické instituce. Při osvobozování Jugoslávie sehráli zásadní vojenskou úlohu, přestože na některých operacích, zejména při osvobození Bělehradu v říjnu 1944, významně spolupracovala také sovětská Rudá armáda. Tito tak spojil boj proti okupaci s vytvořením základů poválečné komunistické moci.
Polská podzemní armáda a evropská síť odbojových organizací
Polský odboj představoval odlišný model. Jeho nejvýznamnější vojenskou organizací byla Zemská armáda, Armia Krajowa, podřízená polské exilové vládě v Londýně. Byla součástí širšího Polského podzemního státu, který vedle ozbrojených a zpravodajských aktivit udržoval také tajné školství, správní struktury a další civilní instituce. Na okupovaném polském území působily rovněž komunistické odbojové skupiny, jejichž politická orientace a vztah k Sovětskému svazu se od londýnského odboje zásadně lišily. Podobná organizační a ideologická rozmanitost existovala i v dalších zemích. Francouzský odboj zahrnoval řadu skupin, které se postupně koordinovaly se Svobodnou Francií, zatímco v Itálii po německé okupaci v září 1943 působily komunistické, socialistické, katolické i další protifašistické formace. Společný nepřítel tedy automaticky neznamenal shodu na budoucím politickém uspořádání.
Sabotáže, zpravodajství a vojenské hranice odboje
Odbojová hnutí většinou nedisponovala prostředky potřebnými k samostatné porážce pravidelných německých armád. Jejich význam spočíval především ve zpravodajské podpoře Spojenců, narušování železniční dopravy, ničení zásobovacích tras, útocích na okupační aparát a vázání německých bezpečnostních i vojenských sil. Účinnost těchto činností se mezi jednotlivými oblastmi výrazně lišila. Sabotáže mohly mít mimořádnou hodnotu při přípravě a podpoře spojeneckých operací, zatímco izolované útoky bez širší strategické návaznosti měly často omezený vojenský účinek. Zásadní význam měla také schopnost odboje předávat informace o pohybu jednotek a okupačních opatřeních. Ozbrojený odpor přitom vyvolával tvrdé německé represe, jejichž oběťmi se stávali i nezúčastnění civilisté. Například 10. června 1944 příslušníci Waffen-SS povraždili stovky obyvatel francouzské obce Oradour-sur-Glane. Vojenské výsledky odboje je proto nutné hodnotit současně s lidskými náklady a konkrétními okolnostmi jeho působení.
Politická legitimita odboje a rozdílné podmínky okupovaných zemí
Význam evropského odboje nelze vyjadřovat pouze počtem ozbrojených střetů nebo zničených německých jednotek. Odbojové organizace pomáhaly udržovat kontinuitu státnosti, posilovaly důvěryhodnost exilových představitelů a vytvářely politické autority, které se po osvobození ucházely o moc. Jejich poválečné postavení však záviselo také na postupu spojeneckých armád a na mezinárodním rozložení sil. Zvláště výrazné bylo spojení vojenského odporu s politickou revolucí v Jugoslávii a Albánii. V českých zemích naproti tomu husté osídlení, rozvinutá dopravní síť, účinnost německého bezpečnostního aparátu a omezené možnosti vytváření rozsáhlých bezpečných základen ztěžovaly dlouhodobou partyzánskou činnost. Velký význam proto měly ilegální sítě, zpravodajství a spojení s československým exilem, zatímco partyzánské aktivity zesílily zejména v závěru okupace. Menší rozsah otevřených bojů tak sám o sobě nevypovídá o menší odvaze nebo slabší vůli obyvatelstva vzdorovat.
Židovský odpor a povstání ve varšavském ghettu
Zvláštní postavení měl odpor Židů vystavených nacistické genocidní politice. Jejich možnosti omezovala izolace v ghettech, hlad, nedostatek zbraní, systematické deportace i skutečnost, že únik z německé kontroly často znemožňovalo nepřátelství části okolního obyvatelstva. Přesto vznikaly ilegální organizace, skupiny dokumentující nacistické zločiny, sítě pomáhající pronásledovaným i ozbrojené jednotky. Nejznámějším příkladem se stalo povstání ve varšavském ghettu na jaře 1943. Jeho průběh ukazuje, jak odlišné byly cíle a možnosti židovských bojovníků od běžných vojenských operací. Židovský odpor přitom nebyl omezen na ozbrojená povstání. Zahrnoval také ukrývání lidí, uchovávání svědectví, vzájemnou pomoc a snahu zachovat život i kulturní identitu v podmínkách cíleného pronásledování.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.