II. světová válka · Okupace, kolaborace, odboj a masové násilí
Židovský odpor
Židovský odpor v podmínkách systematického vyhlazování
Ozbrojené i neozbrojené formy židovského odporu vyvracejí představu, že se evropští Židé během holocaustu nebránili. Pro pochopení jejich rozhodování je však nutné zohlednit podmínky nacistického pronásledování. Nacistické úřady často záměrně zastíraly skutečný účel deportací a odpor potlačovaly také kolektivními tresty. Ozbrojený boj vyžadoval vedle obtížně dostupných zbraní organizační zázemí a možnost úniku. Odpor proto nabýval i jiných podob, například vydávání ilegálního tisku. Někteří lidé se pokoušeli uprchnout a připojit k partyzánům, jiní ukrývali děti nebo obstarávali potraviny. Tyto činnosti neměly stejný účel ani vojenský význam, společně však ukazují, že odpor nelze ztotožňovat pouze s otevřeným bojem. Nepřítomnost ozbrojeného povstání navíc sama o sobě neznamenala souhlas ani pasivitu.
Varšavské ghetto a deportace do vyhlazovacího tábora Treblinka
Varšavské ghetto, zřízené německými okupačními úřady na podzim 1940 a uzavřené v listopadu téhož roku, se stalo největším ghettem v okupované Evropě. V období nejvyššího zalidnění v něm žilo přes 400 000 Židů, kteří byli vystaveni extrémnímu přelidnění, nedostatku potravin, nemocem a vysoké úmrtnosti. Zásadní zlom nastal 22. července 1942, kdy německé SS a policejní jednotky zahájily rozsáhlé deportace. Do 21. září bylo přibližně 265 000 lidí odvezeno do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byla naprostá většina zavražděna krátce po příjezdu. Další tisíce obyvatel zahynuly přímo v ghettu během deportační akce. Po jejím skončení zůstalo ve Varšavě přibližně 55 000 až 60 000 Židů. Zprávy o masovém vraždění, které se postupně dostávaly zpět do ghetta, zásadně ovlivnily rozhodování jeho obyvatel. Mnozí začali chápat, že další deportace nepředstavují přesídlení za prací, ale bezprostřední ohrožení života.
Ringelblumův archiv a odpor proti vymazání židovské paměti
Vedle příprav ozbrojeného odporu probíhal ve varšavském ghettu mimořádně významný zápas o zachování svědectví. Podobně důležité byly tajné vzdělávání, kulturní činnost, náboženský život a vzájemná pomoc. Ne každou snahu o přežití lze automaticky označit za vědomý politický odpor, organizované uchovávání zakazované kultury a svědectví však představovalo záměrnou obranu proti nacistické snaze zničit nejen židovské obyvatelstvo, ale také paměť na jeho existenci.
Židovské bojové organizace a první střety v lednu 1943
Po masových deportacích roku 1942 zesílily ve varšavském ghettu přípravy na ozbrojený odpor. Významnou roli převzala Židovská bojová organizace, polsky Żydowska Organizacja Bojowa (ŻOB), která sdružovala především členy několika židovských politických a mládežnických hnutí. Jejím velitelem se stal Mordechaj Anielewicz. Samostatně působil také Židovský vojenský svaz, Żydowski Związek Wojskowy (ŻZW), spojený zejména s revizionistickým sionismem, nacionalistickým proudem hnutí usilujícího o vytvoření židovského státu v Palestině. Obě organizace spolupracovaly při přípravách obrany, přestože se institucionálně nesjednotily. Zbraní měly velmi málo a jejich získávání záviselo na pašování, vlastních improvizovaných prostředcích i omezené pomoci zvenčí. K prvnímu výraznějšímu ozbrojenému střetu došlo v lednu 1943, kdy židovští bojovníci napadli německé jednotky provádějící další deportace. Německá akce po několika dnech skončila, přestože bylo odvezeno přibližně 5 000 lidí. Zkušenost povzbudila odbojové organizace k budování bunkrů, shromažďování výzbroje a přípravě na očekávanou likvidaci ghetta.
Povstání 19. dubna 1943 a německá likvidace ghetta
Dne 19. dubna 1943, v předvečer židovského svátku Pesach, vstoupily německé jednotky SS a policie do varšavského ghetta s cílem dokončit jeho likvidaci. Narazily však na připravený ozbrojený odpor. Přibližně 700 židovských bojovníků, vybavených především pistolemi, granáty a malým počtem dalších střelných zbraní, útočilo ze skrytých postavení a využívalo propojené úkryty. První německý postup byl odražen, ale obránci neměli prostředky k dlouhodobému vedení otevřeného boje. Německé jednotky pod velením Jürgena Stroopa proto přešly k systematickému vypalování a ničení jednotlivých budov, aby obyvatele přinutily opustit bunkry a úkryty. Významnou součástí odporu bylo také jednání civilistů, kteří odmítali nastoupit k deportacím a ukrývali se v podzemních prostorách. Organizovaný boj postupně slábl, jednotlivé skupiny však pokračovaly v odporu a ukrývání téměř měsíc. Povstání nebylo pokusem o dobytí města ani o dosažení konvenčního vojenského vítězství. Jeho účastníci se snažili zabránit deportacím, vytvořit možnost úniku a postavit se nacistickému vyhlazování.
Potlačení povstání a tragický osud jeho účastníků
Dne 8. května 1943 německé jednotky obsadily velitelský bunkr Židovské bojové organizace na ulici Miła 18. Zahynul zde Mordechaj Anielewicz a řada dalších členů odbojového vedení. Dne 16. května oznámil Jürgen Stroop ukončení likvidační operace a nechal symbolicky zničit varšavskou Velkou synagogu. Neznamenalo to však okamžitý konec veškerého odporu, protože jednotlivci se v troskách ghetta ukrývali i nadále. Během potlačování povstání zemřelo nejméně 7 000 Židů, ať už v boji, při německých represích nebo v úkrytech. Přibližně dalších 7 000 bylo deportováno do Treblinky a zavražděno. Asi 42 000 zajatých obyvatel bylo odvezeno do koncentračního tábora Majdanek a dalších táborů v lublinské oblasti. Velká část těchto deportovaných byla později zavražděna, mimo jiné během masových poprav v listopadu 1943. Několika bojovníkům a civilistům se podařilo uniknout. Povstání skončilo vojenskou porážkou, ale představovalo největší ozbrojené židovské povstání během druhé světové války.
Židovská povstání v Białystoku, Treblince, Sobiboru a Auschwitz-Birkenau
Varšavské povstání nebylo ojedinělým projevem ozbrojeného židovského odporu. V srpnu 1943 vypuklo povstání také v ghettu v Białystoku, kde se bojovníci pokusili prorazit německé obklíčení a uniknout k partyzánům. Ozbrojený odpor vznikal dokonce uvnitř vyhlazovacích táborů, kde byly možnosti přípravy a získání zbraní ještě omezenější. Dne 7. října 1944 povstali také židovští vězni takzvaného Sonderkommanda v Auschwitz-Birkenau, pracovní skupiny nucené odklízet a spalovat těla zavražděných, a poškodili krematorium IV. Všechny tyto akce probíhaly v podmínkách mimořádné nerovnosti sil. Jejich účastníci usilovali především o únik, narušení vražedného systému a možnost zachránit alespoň část pronásledovaných.
Historický význam odporu bez vyhlídky na vojenské vítězství
Židovský odpor během holocaustu nelze hodnotit podle stejných měřítek jako činnost pravidelných armád nebo rozsáhlých partyzánských jednotek. Nacistická genocidní politika usilovala o systematické zavraždění evropských Židů a její oběti měly jen krajně omezené možnosti organizace, komunikace a získávání prostředků k obraně. V některých případech znamenal odpor ozbrojený střet, v jiných záchranu jednotlivce, útěk, ukrývání pronásledovaných nebo vědomé uchování důkazů o zločinech. Rozhodnutí bojovat nebylo jedinou morálně hodnotnou reakcí a přeživší ani zavražděné nelze rozdělovat na statečné a pasivní podle toho, zda použili zbraň. Povstání ve varšavském ghettu získalo mimořádný symbolický význam právě proto, že jeho účastníci vědomě vzdorovali přesile a pokračujícímu vyhlazování. Stejně důležité je však připomínat ty, kteří pomáhali druhým přežít nebo zachovávali svědectví o zanikajících komunitách. Dějiny židovského odporu tak ukazují rozmanitost lidského jednání tváří v tvář genocidnímu násilí, nikoli jednoduchý příběh hrdinství proti údajné nečinnosti.
Od genocidy evropských Židů k dalším nacistickým masovým zločinům
Nacistická politika masového vraždění se však neomezovala pouze na židovské obyvatelstvo. Mimořádně rozsáhlé zločiny byly páchány také proti sovětským válečným zajatcům, jejichž osud úzce souvisel s nacistickým pojetím války proti Sovětskému svazu jako rasového a ideologického konfliktu. Z přibližně 5,7 milionu sovětských vojáků zajatých německými silami zahynulo asi 3,3 milionu, tedy přibližně 57 procent. Umírali v důsledku úmyslného hladovění, katastrofálních podmínek zajetí, nemocí, nucené práce i přímých poprav. Také tento vývoj ukazuje, že nacistické masové násilí nebylo jen důsledkem vojenských operací, ale výsledkem politických a ideologických rozhodnutí. Pochopení rozdílů i souvislostí mezi holocaustem, pronásledováním dalších skupin obyvatelstva a zacházením s válečnými zajatci je nezbytné pro úplný obraz německé okupační a vyhlazovací politiky.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.