II. světová válka · Protektorát a český odboj
Domácí odboj
Ilegální boj v podmínkách průmyslového protektorátu
Možnosti československého domácího odboje omezoval nejen policejní teror, ale také charakter prostředí, v němž působil. Hustě osídlené a průmyslově rozvinuté české země, propojené rozsáhlou dopravní sítí a kontrolované německým bezpečnostním aparátem, neposkytovaly stejné možnosti pro rozsáhlou partyzánskou válku jako horské oblasti Jugoslávie nebo některé části okupovaného Sovětského svazu. Popsané zpravodajské, podpůrné a spojovací činnosti proto měly zpočátku přednost před otevřeným ozbrojeným bojem. Významnou součástí plánů odbojových organizací byla také příprava budoucího ozbrojeného povstání, jehož uskutečnění předpokládalo příznivý vývoj mezinárodní vojenské situace. Ilegální činnost vyžadovala přísné utajení, protože odhalení jediného spolupracovníka mohlo ohrozit rozsáhlou síť dalších osob. Domácí odboj tak představoval dlouhodobý zápas o zachování organizačních struktur a schopnosti jednat navzdory nepřetržitému policejnímu tlaku.
Obrana národa, Politické ústředí a Petiční výbor Věrni zůstaneme
V prvních měsících okupace vznikly tři významné nekomunistické odbojové organizace, které se lišily svým složením, politickými představami i hlavními úkoly. Obrana národa sdružovala především bývalé československé důstojníky, vojáky a další spolupracovníky a pokoušela se vytvořit ilegální vojenskou strukturu schopnou zpravodajské činnosti, sabotáží a případného povstání. K jejím významným představitelům patřili generálové Josef Bílý a Sergej Ingr. Politické ústředí vyrůstalo z prostředí demokratických politiků a spolupracovníků bývalého československého prezidenta Edvarda Beneše, který působil v exilu, a soustředilo se zejména na politické a zpravodajské spojení se zahraničím. Petiční výbor Věrni zůstaneme, navazující na stejnojmenné demokratické prohlášení z roku 1938, sdružoval především levicově a demokraticky orientované osobnosti, intelektuály a představitele občanských organizací. Vedle ilegální činnosti se zabýval také představami o sociálních a politických reformách poválečné republiky. Tyto organizace nebyly totožné svými cíli, spojoval je však odpor proti okupaci a úsilí o obnovení Československa.
Ústřední vedení odboje domácího a program obnovy republiky
Potřeba koordinovat ilegální činnost vedla na jaře 1940 ke vzniku Ústředního vedení odboje domácího, známého pod zkratkou ÚVOD. Tento koordinační orgán spojoval představitele Obrany národa, Politického ústředí a Petičního výboru Věrni zůstaneme, aniž by odstranil všechny jejich organizační a politické rozdíly. Jeho úkolem bylo sjednocovat zpravodajskou činnost, udržovat spojení se zahraničním odbojem a připravovat společný postup proti okupantům. ÚVOD se současně zabýval poválečným uspořádáním Československa. V květnu 1941 byl schválen program Za svobodu. Do nové Československé republiky, na jehož přípravě se významně podíleli představitelé Petičního výboru Věrni zůstaneme. Program spojoval požadavek obnovení státní nezávislosti s představami demokratických a sociálních reforem. Ukazoval tak, že domácí odboj neusiloval pouze o odstranění německé okupace, ale také o podobu budoucího státu. Jeho představy přitom nemusely být ve všech ohledech totožné s politickými koncepcemi československého exilu.
Zpravodajská síť Tří králů a spojení s Londýnem
Jednou z nejvýznamnějších oblastí domácího odboje bylo získávání informací o německých vojenských přesunech, zbrojní výrobě, dopravě a politické situaci v protektorátu. Tyto zprávy mohly prostřednictvím kurýrů a tajných radiostanic využívat československé zpravodajské orgány v zahraničí i jejich spojenci. Důležitým cílem spojení byl Londýn, kde od roku 1940 sídlila československá exilová vláda. Výrazným příkladem zpravodajské činnosti byla skupina známá jako Tři králové, kterou tvořili Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Vyrůstala z prostředí Obrany národa a postupně vytvořila rozsáhlou síť spolupracovníků, kteří shromažďovali vojenské, hospodářské a politické informace. Skupina se věnovala rovněž sabotážím a diverzním akcím, včetně bombových útoků v Berlíně. Její činnost závisela na pomoci radiotelegrafistů, spojek a dalších osob, které zajišťovaly bezpečné předávání zpráv a ukrývání materiálu. Gestapo členy skupiny intenzivně pronásledovalo. Balabán byl zatčen v dubnu 1941 a později popraven, Mašín byl zadržen v květnu 1941 a Morávek zahynul při střetu s gestapem v březnu 1942. Jejich osudy ukazují mimořádný význam zpravodajského odporu i jeho vysoké personální ztráty.
Ilegální tisk, převaděči a civilní zázemí odbojových sítí
Domácí odpor se neomezoval na vojenské organizace a jejich velitele. Významnou úlohu hráli lidé, kteří tiskli a rozšiřovali ilegální časopisy, obstarávali falešné doklady, poskytovali úkryty pronásledovaným nebo pomáhali rodinám zatčených. Mezi nejznámější ilegální tiskoviny patřil časopis V boj, který přinášel protinacistické texty a informace nepodléhající německé cenzuře. Důležité byly také převaděčské sítě umožňující odchody ohrožených osob a budoucích příslušníků československých zahraničních jednotek. Zvláště v prvních měsících okupace představovaly významnou únikovou cestu přechody do Polska. V této činnosti se uplatňovaly i ženy, jejichž role bývá ve výkladu odboje někdy zastíněna známějšími vojenskými osobnostmi. Novinářka Milena Jesenská pomáhala organizovat odchody uprchlíků, zatímco Marie Pětrošová se podílela na jejich převádění přes beskydské pohraničí. Každý takový úkon mohl vést k zatčení, věznění nebo popravě. Fungování odboje proto záviselo na širokém okruhu spolupracovníků, jejichž jména často zůstávala méně známá než jména vedoucích představitelů.
Komunistický odboj a změna politické orientace po červnu 1941
Samostatnou součást domácí rezistence tvořily ilegální struktury Komunistické strany Československa, která byla zakázána již na konci roku 1938. Jejich vývoj výrazně ovlivňovala zahraniční politika Sovětského svazu a rozhodnutí Komunistické internacionály, mezinárodní organizace komunistických stran řízené z Moskvy. Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení v srpnu 1939 označovalo moskevské komunistické vedení evropskou válku převážně za imperialistický konflikt, tedy za soupeření mocností o nadvládu, nikoli především za boj proti nacismu. Tato linie omezovala možnosti společného postupu komunistického a nekomunistického odboje. Neznamenala však, že by všichni českoslovenští komunisté přestali působit v ilegalitě nebo že by jejich organizace nebyly vystaveny nacistickým represím. Zásadní změna nastala po německém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941. Komunistický odboj zesílil protinacistickou činnost, rozšiřoval ilegální tisk a navazoval kontakty s dalšími odbojovými skupinami. V roce 1941 vzniklo nové ilegální vedení KSČ spojené s Janem Zikou a rozvíjela se spolupráce s ÚVOD. Politické rozdíly však nezmizely. Zatímco nekomunistický odboj se převážně orientoval na londýnské vedení, komunisté udržovali vlastní vazby na moskevské centrum a sledovali také odlišné představy o poválečném uspořádání.
Gestapo, rozbití prvních organizací a podpora výsadkářů
Německé bezpečnostní orgány se snažily odbojové organizace rozbíjet od prvních měsíců okupace. Gestapo využívalo sledování, konfidenty, odhalené písemnosti, zachycenou komunikaci, zatýkání a mučení při výsleších. Závažnou slabinou některých ilegálních struktur byla jejich rozsáhlost a vzájemná propojenost, protože odhalení jedné části sítě mohlo přivést vyšetřovatele k dalším spolupracovníkům. Již v letech 1939 a 1940 utrpěla těžké ztráty Obrana národa a další skupiny. Popsaná vlna Heydrichových represí pak těžce zasáhla vedení nekomunistického i komunistického odboje. Přesto se podařilo zachovat některé kontakty a vytvořit nové organizační struktury. Od roku 1941 začaly na okupované území přicházet také československé výsadky organizované zahraničním odbojem. Jejich úspěch závisel na domácích spolupracovnících, kteří zajišťovali úkryty, falešné doklady, spojení a další nezbytné zázemí. Mimořádně důležitou roli sehrály tyto sítě při přípravě operace Anthropoid, útoku na Reinharda Heydricha, jehož uskutečnění v květnu 1942 vyvolalo další vlnu rozsáhlých nacistických represí.
Obnova odboje a rozmach partyzánské činnosti v letech 1944–1945
Ani rozsáhlé německé represe nedokázaly domácí odpor úplně odstranit. Po ztrátách z let 1941 a 1942 vznikaly nové organizace, které se snažily poučit z dřívějších zkušeností a přizpůsobit činnost změněné vojenské situaci. Významnou úlohu získala Rada tří, působící především na Českomoravské vrchovině, s jejímž vedením byli spojeni generál Vojtěch Luža, Josef Grňa a Josef Císař. Vedle ní se formovaly další ilegální organizace včetně mládežnického Předvoje. Od roku 1944 se zvyšoval význam výsadkových skupin ze západního i sovětského prostoru a postupně sílila partyzánská činnost. V horských oblastech Moravy působila mimo jiné 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, jejíž základy vznikly na Slovensku a která na podzim 1944 pronikla do Beskyd. Partyzáni prováděli sabotáže, přepadové akce a narušovali dopravní spojení, přičemž byli závislí na podpoře místních obyvatel. Rozsah těchto operací však zůstával omezený ve srovnání s velkými partyzánskými oblastmi východní a jihovýchodní Evropy. V závěru okupace se domácí odboj podílel také na přípravě a průběhu místních povstání, která vyvrcholila v květnu 1945.
Domácí odboj jako součást zápasu o obnovení Československa
Historický význam československého domácího odboje nelze posuzovat pouze podle počtu sabotážních akcí nebo německých vojenských ztrát. Odbojové organizace poskytovaly Spojencům informace, pomáhaly udržovat československou účast ve válce a vytvářely domácí oporu pro politické cíle exilu. Jejich činnost současně dokládala, že okupace nebyla přijímána všemi obyvateli jako legitimní a že snaha o obnovení státu měla podporu také na okupovaném území. Tato podpora však nebyla politicky jednotná a jednotlivé proudy odboje se lišily představami o poválečné republice i orientací na zahraniční spojence. Obnovení Československa nebylo přímým výsledkem domácích odbojových operací, ale souviselo především s porážkou nacistického Německa, spojeneckou politikou a československou zahraniční diplomacií. Domácí odpor přesto představoval důležitou součást tohoto širšího úsilí. Jeho prostřednictvím se propojovaly vojenské informace, občanská solidarita a politická kontinuita s působením Edvarda Beneše a československé exilové vlády. Právě londýnské vedení muselo tyto aktivity proměnit také v mezinárodní uznání československé státnosti a odmítnutí důsledků Mnichovské dohody ze září 1938, která Československu vnutila odstoupení pohraničních území Německu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.