II. světová válka · Protektorát a český odboj
Londýnský exil
Edvard Beneš a zápas o právní kontinuitu Československa
Po Mnichovské dohodě a německé okupaci českých zemí stál československý zahraniční odboj před zásadním problémem. Musel přesvědčit spojenecké mocnosti, že Československo nepřestalo právně existovat a že jeho legitimní představitelé mohou pokračovat v činnosti v zahraničí. Edvard Beneš, který 5. října 1938 abdikoval na prezidentský úřad a odešel do exilu, považoval svou abdikaci za vynucenou okolnostmi mnichovské krize. Po okupaci 15. března 1939 zahájil diplomatické úsilí o obnovení republiky a odmítnutí důsledků německé expanze. Jeho postavení však zpočátku nebylo mezinárodně jednoznačné. Británie a Francie nadále musely řešit vlastní odpovědnost za Mnichovskou dohodu a mezi československými emigranty existovaly rozdílné představy o politickém vedení i budoucí podobě státu. Významnými představiteli zahraničního odboje byli vedle Beneše například Štefan Osuský a Milan Hodža, kteří s ním v některých otázkách nesouhlasili. Vytvoření jednotné a mezinárodně uznané reprezentace proto vyžadovalo dlouhá diplomatická a politická jednání.
Od pařížského národního výboru k londýnské exilové vládě
Prvním významným krokem k vytvoření československé zahraniční reprezentace byl vznik Československého národního výboru v Paříži 17. října 1939. Francie jej uznala jako orgán zastupující Čechy a Slováky a podílející se na organizaci československého vojska v zahraničí. Výbor však ještě neměl postavení plnohodnotné exilové vlády. Zásadní změnu přinesla německá porážka Francie v červnu 1940, po níž se hlavním centrem československé zahraniční akce stal Londýn. Dne 21. července 1940 uznala britská vláda československou prozatímní vládu a následujícího dne Beneš jmenoval vládu vedenou lidoveckým politikem Janem Šrámkem. Ministrem zahraničních věcí se stal Jan Masaryk. Součástí prozatímního státního zřízení byl rovněž úřad prezidenta republiky a Státní rada, která plnila především poradní a částečně kontrolní funkci, nemohla však plně nahradit volený parlament. Vzhledem k nemožnosti vykonávat zákonodárnou moc běžným způsobem se právní kontinuita státu zajišťovala také prostřednictvím prezidentských dekretů. Londýnské vedení tak postupně získávalo institucionální podobu vlády státu, jehož území zůstávalo pod cizí kontrolou.
Postupné mezinárodní uznání československé státnosti
Diplomatické postavení londýnského exilu se upevňovalo postupně a jednotlivé spojenecké mocnosti nepřistupovaly k jeho uznání stejným způsobem ani ve stejnou dobu. Britské uznání z července 1940 se vztahovalo na prozatímní vládu a ponechávalo otevřené některé zásadní otázky, zejména konečné postavení Československa a jeho hranice. Významný posun nastal 18. července 1941, kdy britská vláda uznala prezidenta a československou vládu v postavení odpovídajícím ostatním spojeneckým státním představitelům. Téhož dne navázal obnovené oficiální vztahy s československou vládou také Sovětský svaz, který byl od června 1941 ve válce s Německem. Spojené státy americké postupně rovněž přijaly československou exilovou reprezentaci a v říjnu 1942 výslovně potvrdily plný a definitivní charakter svého uznání. Tyto kroky posílily možnost československé vlády uzavírat mezinárodní dohody, zastupovat stát v diplomatických jednáních a vystupovat jako součást protihitlerovské koalice. Uznání exilové vlády však samo o sobě ještě neřešilo všechny otázky budoucího územního a politického uspořádání republiky.
Československá zahraniční armáda jako vojenská i diplomatická síla
Významným nástrojem československé exilové politiky se stala účast vlastních vojenských jednotek ve spojeneckém válečném úsilí. Jejich formování začalo již roku 1939 v Polsku a ve Francii, kde českoslovenští dobrovolníci usilovali o obnovení ozbrojených sil rozbité republiky. Po porážce Francie v červnu 1940 se část vojáků podařilo evakuovat do Velké Británie. Zde pokračovala výstavba pozemních jednotek a českoslovenští letci byli začleňováni do britského Královského letectva. Důležitým právním základem se stala československo-britská dohoda o československé branné moci z 25. října 1940. Českoslovenští vojáci působili rovněž na Blízkém východě a po německém útoku na Sovětský svaz se postupně vytvářely také československé vojenské jednotky na východní frontě. Jejich bojová činnost měla nejen vojenskou hodnotu, ale poskytovala exilové vládě důležitý diplomatický argument. Dokládala, že českoslovenští občané aktivně přispívají k porážce nacistického Německa a že londýnská reprezentace není pouze politickou skupinou bez vlastního zázemí. O konkrétních bojových výsledcích jednotlivých jednotek však rozhodovaly také jejich velikost, vybavení a začlenění do širších spojeneckých operací.
Londýnské vysílání, zpravodajství a spojení s okupovanou vlastí
Londýnské exilové vedení potřebovalo udržovat kontakt s obyvatelstvem okupovaných českých zemí i s organizacemi domácího odboje. Významným prostředkem se stalo české a slovenské vysílání britské rozhlasové stanice BBC, které začalo pravidelně fungovat v září 1939. Vedle pořadů připravovaných britskou rozhlasovou institucí vznikaly také relace zajišťované československými vládními představiteli. Prostřednictvím rozhlasu promlouvali k posluchačům například Edvard Beneš, Jan Masaryk a další osobnosti zahraničního odboje. Vysílání poskytovalo informace o průběhu války, zpochybňovalo nacistickou propagandu a pomáhalo udržovat vědomí československé státní kontinuity. Pro přímé řízení ilegální činnosti však byly potřebné také tajné radiostanice, kurýři a zpravodajské spojky. Ty umožňovaly předávání informací o německých jednotkách, průmyslu a bezpečnostních opatřeních. Spojení bylo obtížné a nebezpečné, protože německé bezpečnostní orgány využívaly rádiové zaměřování, odposlechy a zatýkání spolupracovníků. Exil proto postupně rozvíjel také program zvláštních výsadkových operací, které měly obnovovat spojení s domácím odbojem a plnit konkrétní zpravodajské či bojové úkoly.
Odmítnutí Mnichovské dohody a otázka československých hranic
Jedním z hlavních diplomatických cílů Edvarda Beneše bylo překonání Mnichovské dohody a obnovení Československa v jeho předmnichovském územním rozsahu. Tento požadavek nebyl zpočátku samozřejmou součástí spojenecké politiky, protože Británie a Francie se v září 1938 na územních změnách samy podílely. Zásadní posun nastal v roce 1942. Sovětská diplomacie podpořila odmítnutí Mnichovské dohody a 5. srpna 1942 britský ministr zahraničí Anthony Eden oznámil, že britská vláda se vzhledem k německému porušení dohody nepovažuje za vázanou závazky z ní vyplývajícími. Toto stanovisko však nebylo totožné s bezvýhradným prohlášením dohody za neplatnou od samého počátku a Británie si ponechávala prostor pro poválečné rozhodování o hranicích. Francouzský národní výbor vedený Charlesem de Gaullem v září 1942 odmítl Mnichovskou dohodu jako neplatnou od počátku, což později potvrdila také francouzská prozatímní vláda. Diplomatické úspěchy exilu výrazně přiblížily obnovu republiky, ale konečné řešení hranic nadále záviselo na výsledku války a poválečných jednáních. Odmítnutí Mnichova tedy představovalo postupný diplomatický proces, nikoli jediné rozhodnutí, které by automaticky obnovilo předválečný stát.
Smlouva se Sovětským svazem a proměna poválečné bezpečnostní politiky
Benešova zahraniční politika vycházela ze zkušenosti Mnichova a z přesvědčení, že obnovené Československo musí získat účinnější bezpečnostní záruky než před rokem 1938. Vedle spolupráce s Británií a dalšími západními Spojenci proto postupně přikládal rostoucí význam vztahům se Sovětským svazem, jehož armáda měla rozhodující podíl na pozemních bojích proti Německu ve východní Evropě. Dne 12. prosince 1943 byla v Moskvě podepsána československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Za Československo ji podepsal velvyslanec Zdeněk Fierlinger a za Sovětský svaz Vjačeslav Molotov. Smlouva předpokládala spolupráci proti nacistickému Německu, vzájemnou pomoc při případném obnovení německé agrese a poválečné politické vztahy založené také na zásadě nevměšování do vnitřních záležitostí. Beneš v ní spatřoval prostředek k zajištění československé bezpečnosti a určité rovnováhy mezi západními mocnostmi a Moskvou. Toto očekávání však naráželo na mocenské ambice Sovětského svazu a odlišné představy československých komunistů o poválečném uspořádání. Smlouva sama o sobě nezpůsobila pozdější nastolení komunistické diktatury, stala se však významnou součástí politického sbližování, které v souběhu s vojenským vývojem posilovalo sovětský vliv na poválečné Československo.
Obnova republiky a rozhodnutí zasáhnout proti Reinhardu Heydrichovi
Československá exilová politika postupně dosáhla mezinárodního uznání vlády, vytvořila ozbrojené síly a získala podporu Spojenců pro obnovení samostatného státu. Poválečné Československo však nemělo být prostým návratem k poměrům před zářím 1938. Válečné zkušenosti změnily představy o bezpečnosti, postavení národnostních menšin, hospodářské politice i vztazích mezi Čechy a Slováky. Významnou roli při obnově státnosti měly vedle exilové diplomacie a vojenské účasti také domácí odboj a konečná porážka nacistického Německa. Pro pochopení propojení diplomacie a odbojových operací se vraťme do roku 1941, kdy londýnské vedení usilovalo o operace, které by prokázaly schopnost zasáhnout významné představitele okupační moci. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 a zesílení nacistického teroru připravilo československé vojenské zpravodajství ve spolupráci s britskými partnery zvláštní výsadkovou operaci Anthropoid. Operace měla mimořádný vojenský, politický i symbolický význam a její uskutečnění ukázalo těsné propojení československého zahraničního a domácího odboje.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.