II. světová válka · Protektorát a český odboj
Heydrichiáda, Lidice a Ležáky
Druhé stanné právo a nacistický teror po atentátu
Popsané pátrání po útočnících z operace Anthropoid bylo součástí širší vlny teroru, známé jako druhá heydrichiáda. Začala bezprostředně po útoku 27. května 1942 a za stanného práva zasáhla celý protektorát. Německé vedení usilovalo současně o dopadení útočníků a zastrašení celé české společnosti. Druhé stanné právo skončilo 3. července 1942, jeho důsledky však pokračovaly ještě mnoho měsíců. Podle soupisů využívaných Vojenským historickým ústavem bylo během tohoto období popraveno více než 1 400 lidí. Další tisíce osob byly zatčeny nebo deportovány. Represe zasáhly skutečné členy odboje, jejich příbuzné i civilisty bez jakéhokoli spojení s atentátem.
Falešná lidická stopa a rozhodnutí o kolektivní pomstě
Lidice, obec nedaleko Kladna s přibližně pěti sty obyvateli, se staly terčem nacistické odvety na základě mylně vyložených a následně účelově využitých informací. Na počátku vyšetřování stál dopis Václava Říhy adresovaný dělnici Anně Maruščákové, který se počátkem června 1942 dostal do rukou kladenského gestapa. Při výsleších se objevila zmínka o Josefu Horákovi, lidickém rodákovi sloužícím v československé zahraniční armádě ve Velké Británii. Z Lidic pocházel také další československý voják Josef Stříbrný. Gestapo začalo podezírat jejich rodiny ze spojení s atentátníky, přestože následné prohlídky a výslechy nepřinesly důkazy o účasti obyvatel obce na operaci Anthropoid. Německé vedení přesto rozhodlo o zničení Lidic jako odstrašujícím příkladu. Dne 9. června vydal Adolf Hitler příkaz k mimořádně tvrdé odvetě, která zahrnovala zastřelení mužů, deportaci žen, odebrání dětí a úplnou likvidaci obce. Lidice tedy nebyly zničeny proto, že by se zde skrývali atentátníci, ale na základě vykonstruovaného podezření a vědomého rozhodnutí nacistického vedení použít kolektivní teror.
Masakr 10. června 1942 a fyzické zničení Lidic
V noci z 9. na 10. června 1942 obklíčily Lidice německé bezpečnostní jednotky a zahájily systematickou likvidaci obce. Muži a chlapci starší patnácti let byli odděleni od žen a dětí. Na zahradě Horákova statku bylo 10. června zastřeleno 173 lidických mužů a dospívajících chlapců. Dalších 26 osob spojených především s rodinami Horákových a Stříbrných, včetně žen a mladistvých, bylo popraveno 16. června na střelnici v pražských Kobylisích. Ženy a děti byly odvezeny do Kladna, kde nacistické úřady rozhodovaly o jejich dalším osudu. Německé jednotky mezitím Lidice vyrabovaly, zapálily a následně přistoupily k úplnému odstranění budov. Zničeny byly obytné domy, kostel, škola i další stavby. Likvidace pokračovala odstraňováním trosek, úpravami terénu a snahou vymazat původní podobu obce. Nacisté tak neusilovali pouze o potrestání obyvatel, ale také o zničení samotného místa a jeho paměti. Rozsah připravených a postupně prováděných opatření ukazuje, že šlo o organizovaný státní zločin, nikoli o spontánní násilí jednotlivých příslušníků okupačních jednotek.
Lidické ženy a děti mezi koncentračními tábory a nucenou germanizací
Zvlášť tragický byl osud lidických žen a dětí. Po převozu do kladenského gymnázia byly děti násilně odděleny od matek. Většina žen byla následně deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byly vystaveny nucené práci, nedostatku potravin, nemocem a násilí. Některé pobyt v táboře nebo závěrečné pochody smrti nepřežily. Osud dětí určovala nacistická rasová selekce. Část byla vybrána k poněmčení a předána německým rodinám, nejmenší děti byly umístěny do ústavní péče. Z celkového počtu 105 lidických dětí jich bylo 82 zavražděno v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chełmno v okupovaném Polsku. Další děti zemřely za jiných okolností. Po válce se podařilo nalézt pouze 17 přeživších lidických dětí, včetně dvou narozených až po zničení obce. Do vlasti se vrátilo také 143 lidických žen. Celkem si nacistická likvidace Lidic a související pronásledování vyžádaly 340 životů jejich obyvatel. Přeživší se museli vyrovnat nejen se ztrátou svých blízkých, ale také se skutečností, že jejich původní domov přestal existovat.
Ležáky a spojení výsadku Silver A s domácím odbojem
Malá osada na Chrudimsku poskytovala zázemí členům ilegální organizace Čenda a spolupracovníkům výsadkové skupiny Silver A, vyslané z Velké Británie na konci prosince 1941. Výsadek tvořili Alfréd Bartoš, Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček, který obsluhoval vysílačku Libuše. Ta byla ukrývána mimo jiné ve strojovně nedalekého lomu Hluboká a později v ležáckém mlýně. Místní obyvatelé pomáhali s jejím ukrýváním, zásobováním a zajišťováním bezpečných podmínek pro vysílání. Po udání Karla Čurdy ze 16. června 1942 a následných výsleších se gestapo dostalo na stopu pardubické odbojové sítě. Následovala rozsáhlá zatýkací akce, která zasáhla také obyvatele Ležáků. Skutečné zapojení některých místních lidí do odboje však v žádném případě neopravňovalo německou okupační moc k vyvraždění jejich rodin a celé osady.
Vyhlazení Ležáků 24. června 1942 a osud třinácti dětí
Dne 24. června 1942 obklíčily Ležáky jednotky SS za účasti protektorátního četnictva. Obyvatelé byli shromážděni a odvezeni do pardubické Larischovy vily, známé jako Zámeček, kde sídlilo popraviště gestapa. Ještě téhož dne zde nacisté zastřelili 33 dospělých obyvatel Ležáků, z toho 18 žen a 15 mužů. Další osoby z osady a desítky spolupracovníků parašutistů byly popraveny v následujících dnech. Německé jednotky mezitím Ležáky vyrabovaly, zapálily jednotlivá stavení a později odstranily jejich zbytky. Třináct ležáckých dětí bylo deportováno do okupovaného Polska, kde podstoupily rasovou selekci. Dvě sestry, Marie a Jarmila Šťulíkovy, byly vybrány k poněmčení a předány do německého prostředí. Zbývajících jedenáct dětí bylo zavražděno v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Marie a Jarmila jako jediné z ležáckých dětí přežily válku. Likvidace Ležáků měla stejně jako zničení Lidic exemplární charakter. Nacisté jejím prostřednictvím trestali nejen skutečné účastníky ilegální činnosti, ale především demonstrovali, že podporu odboje mohou potrestat vyvražděním celých rodin a zničením jejich domovů.
Kobyliská střelnice, pardubický Zámeček a další popraviště heydrichiády
Nacistické represe po atentátu na Heydricha zasáhly mnohem širší okruh obyvatel než pouze Lidice a Ležáky. Jedním z hlavních popravišť se stala střelnice v pražských Kobylisích, kde bylo mezi 30. květnem a 3. červencem 1942 prokazatelně popraveno 539 osob. Mezi oběťmi byli příslušníci odboje, vojáci, politici, intelektuálové i lidé odsouzení za údajné schvalování atentátu. Dne 19. června byl popraven také bývalý předseda protektorátní vlády Alois Eliáš, vězněný již od září 1941. Další hromadné popravy se konaly na pardubickém Zámečku, v brněnských Kounicových kolejích a na dalších místech protektorátu. Represe zahrnovaly také deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů, včetně transportů židovských vězňů. Jejich pokračování po skončení stanného práva dokládají již popsané popravy příbuzných a spolupracovníků parašutistů v Mauthausenu.
Světový ohlas Lidic a diplomatické odmítnutí Mnichova
Zničení Lidic vyvolalo mimořádnou mezinárodní odezvu. Nacistická propaganda o likvidaci obce otevřeně informovala, protože ji chtěla využít k zastrašení obyvatel okupovaných území. V zahraničí však zprávy o vraždění civilistů a zničení celé vesnice posílily odpor proti nacistickému Německu. Jméno Lidice se stalo symbolem německého okupačního teroru a bylo přejímáno obcemi, ulicemi i veřejnými institucemi v různých zemích. Ve Velké Británii vznikla iniciativa Lidice Shall Live, která podporovala připomínání obětí a pozdější obnovu obce. Tento ohlas posiloval také diplomatické postavení československého exilu při již popsaném překonávání mnichovského uspořádání. Po britském srpnovém stanovisku následovalo 29. září 1942 prohlášení Francouzského národního výboru. Jak ukázal výklad exilové diplomacie, šlo o součást dlouhodobého Benešova úsilí, nikoli o automatický důsledek atentátu a represálií nebo definitivní rozhodnutí o všech poválečných hranicích Československa.
Odpovědnost za nacistické represálie a pokračování československého odboje
Heydrichiáda představuje jednu z nejzávažnějších kapitol nacistické okupace českých zemí. Ukazuje, jak mohl totalitní režim odpovědět na úspěšnou odbojovou operaci rozsáhlým kolektivním násilím proti lidem, kteří se na ní nepodíleli. Historické hodnocení musí rozlišovat mezi rozhodnutím československého odboje provést útok na významného představitele nacistického režimu a rozhodnutím německého vedení zavraždit tisíce skutečných i domnělých odpůrců. Za popravy, deportace a vyhlazení Lidic a Ležáků odpovídali jejich nacističtí organizátoři a vykonavatelé. Současně nelze přehlížet, že domácí odboj utrpěl těžké personální i organizační ztráty a jeho obnova vyžadovala nové postupy, kontakty a spolupracovníky. Navzdory represím československý odpor nezanikl. Jeho další vývoj byl stále těsněji spojen s postupem spojeneckých armád a s vojenskou činností československých jednotek v zahraničí. Českoslovenští letci bojovali v britském Královském letectvu, pozemní jednotky se účastnily bojů na Blízkém východě a v západní Evropě a od roku 1943 rostl význam československých jednotek na východní frontě. Právě jejich bojová činnost tvořila další důležitou součást zápasu o osvobození a obnovení Československa.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.