II. světová válka · Čechoslováci v zahraničí a slovenská zkušenost
Letci RAF
Českoslovenští letci na cestě z okupované vlasti do Velké Británie
Po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 odešly stovky příslušníků bývalého československého vojenského letectva do zahraničí, aby mohly pokračovat v boji proti nacistickému Německu. Mnozí překročili hranice do Polska, odkud následně odcestovali do Francie. Někteří se zapojili také do polského letectva a účastnili se obranných bojů v září 1939. Ve Francii zpočátku naráželi na právní a organizační překážky, protože v mírových podmínkách nemohli automaticky vstoupit do pravidelných francouzských ozbrojených sil. Po vypuknutí války se však postupně zapojovali do francouzského letectva a na jaře 1940 bojovali proti německé invazi. Porážka Francie v červnu 1940 znamenala další nucený přesun. Část československých letců se evakuovala přes francouzské přístavy, jiní se do Velké Británie dostali přes severní Afriku nebo dalšími cestami. Zkušenosti získané v předchozích bojích byly pro britské Královské letectvo, Royal Air Force (RAF), mimořádně cenné. Československým vojákům se tak otevřela možnost pokračovat ve válce po boku Británie, přestože jejich vlastní stát zůstával pod německou kontrolou.
Vznik čtyř československých perutí v britském Královském letectvu
Během léta 1940 začalo britské velení vytvářet jednotky složené převážně z československých letců. První z nich byla 310. československá stíhací peruť, založená v červenci 1940 na letišti Duxford. Ještě téhož měsíce vznikla 311. československá bombardovací peruť na základně Honington. Dne 5. září 1940 následovalo ustavení 312. československé stíhací perutě a 10. května 1941 vznikla na letišti Catterick 313. československá stíhací peruť. Československé jednotky byly organizační součástí RAF a podléhaly britskému operačnímu velení. Jejich právní postavení dále upravila československo-britská vojenská dohoda z 25. října 1940. Přestože si uchovávaly národní označení a československé velitelské zastoupení, jejich výcvik, výzbroj, zásobování a bojové nasazení byly začleněny do britského leteckého systému. Mnozí českoslovenští letci navíc sloužili přímo u britských nebo polských perutí. Čtyři národní perutě proto představovaly nejviditelnější, nikoli však jedinou část československé letecké účasti ve válce.
Bitva o Británii a první československá letecká vítězství
Ještě před dokončením výstavby všech čtyř československých perutí se jejich letci zapojili do obrany Británie. První významnou bojovou zkouškou československých letců v RAF se stala bitva o Británii v létě a na podzim 1940. Československá 310. stíhací peruť, vyzbrojená letouny Hawker Hurricane, poprvé zasáhla do boje 26. srpna 1940. Její piloti se následně účastnili obranných operací proti německým bombardovacím a stíhacím svazům. Do závěrečné fáze bitvy se zapojila také 312. peruť, jejímž hlavním úkolem byla obrana oblasti Liverpoolu. Vedle obou národních jednotek bojovali českoslovenští stíhači i v britských a polských perutích. Podle evidence RAF Museum se bitvy účastnilo 88 československých pilotů. Mezi nejúspěšnější patřil Josef František, který létal u polské 303. perutě a dosáhl 17 úředně uznaných sestřelů. Dne 8. října 1940 zahynul při letecké nehodě. Českoslovenští letci tvořili pouze menší část celkových sil RAF, přesto jejich zkušenosti a bojová činnost představovaly významný příspěvek k britské obraně.
Stíhací perutě v bojích nad okupovanou Evropou
Po skončení bitvy o Británii se úkoly československých stíhacích perutí postupně měnily. Obrana britského vzdušného prostoru zůstávala důležitá, stále větší význam však získávaly útočné a doprovodné operace nad okupovanou Evropou. Piloti chránili bombardovací svazy, hlídkovali nad Lamanšským průlivem a účastnili se leteckých soubojů s německými stíhači. Vedle původních Hurricanů začaly jednotky používat modernější letouny Supermarine Spitfire, jejichž jednotlivé verze umožňovaly plnit stále náročnější úkoly. V roce 1942 se českoslovenští stíhači zapojili například do leteckého krytí spojeneckého nájezdu na Dieppe. Téhož roku vzniklo československé stíhací křídlo, které usnadňovalo společné nasazení více perutí. Jeho prvním velitelem se stal Alois Vašátko, zkušený stíhací pilot, který však 23. června 1942 zahynul při srážce s německým letounem během vzdušného boje. Českoslovenští piloti působili také v dalších britských jednotkách včetně nočního stíhacího letectva, kde se uplatňovaly odlišné taktiky a technické prostředky. Rozsah jejich činnosti tak výrazně překračoval obranu Británie v roce 1940 a postupně se stal součástí spojeneckého úsilí o získání vzdušné převahy nad západní Evropou.
311. bombardovací peruť a válka proti německé námořní dopravě
Odlišné úkoly plnila 311. československá bombardovací peruť, která vznikla 29. července 1940 a byla nejprve zařazena do Velitelství bombardovacího letectva RAF, Bomber Command. Její osádky létaly na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington. První bojový let uskutečnily v noci z 10. na 11. září 1940 proti železničnímu seřaďovacímu nádraží v Bruselu. Následovaly nálety na vojenské, průmyslové a dopravní cíle v okupované Evropě a Německu. Nebezpečí představovala německá protivzdušná obrana, noční stíhači i technické závady a nepříznivé počasí. Vysoké ztráty a omezené možnosti doplňování československých osádek vedly v roce 1942 k převedení perutě pod Velitelství pobřežního letectva, Coastal Command. Jejím hlavním úkolem se stal dálkový průzkum Atlantiku, vyhledávání německých ponorek a útoky proti nepřátelským plavidlům. Od roku 1943 používala čtyřmotorové letouny Consolidated B-24 Liberator, které poskytovaly výrazně větší dolet. Jedním z jejích nejznámějších úspěchů bylo potopení německé obchodní lodě Alsterufer 27. prosince 1943. Posádka Liberatoru vedená Oldřichem Doležalem tehdy zasáhla plavidlo převážející strategicky důležitý náklad wolframu z Dálného východu. Činnost 311. perutě tak přispívala nejen k letecké válce, ale také k ochraně spojenecké námořní dopravy a omezování německého zásobování.
Československé perutě při vylodění v Normandii
Významnou společnou operací československých leteckých jednotek byla podpora spojeneckého vylodění v Normandii 6. června 1944. Do přípravy a provedení operace Overlord se různými způsoby zapojily všechny čtyři československé perutě RAF. Stíhací jednotky 310, 312 a 313 tvořily 134. československé stíhací křídlo, začleněné do britské 2. taktické letecké armády. Pod velením Tomáše Vybírala prováděly s letouny Spitfire ochranu invazních sil, doprovodné lety a další bojové úkoly nad Normandií a Lamanšským průlivem. Jejich činnost pomáhala omezovat možnost německého letectva zasahovat proti vyloďujícím se jednotkám a spojeneckému zásobování. Současně působila 311. peruť v rámci Coastal Command, kde její Liberatory zajišťovaly námořní průzkum a ochranu přístupových tras proti německým ponorkám a hladinovým plavidlům. Do invazních operací se zapojili rovněž jednotliví českoslovenští letci sloužící u britských jednotek. Již v časných ranních hodinách 6. června například Josef Stránský a František Bouda podnikli na letounu Mosquito bojový let proti cíli v Normandii. Československá účast proto zahrnovala jak přímou podporu pozemních vojsk, tak ochranu námořních komunikací nezbytných pro udržení spojeneckého předmostí.
Mechanici, navigátoři a československé ženy v pomocných leteckých službách
Československou účast v RAF nelze ztotožňovat pouze se stíhacími piloty a bombardovacími osádkami. Provoz každé perutě závisel na práci leteckých mechaniků, zbrojířů, radiotelegrafistů, navigátorů, meteorologů, zdravotníků a administrativních pracovníků. Bez jejich každodenní činnosti by nebylo možné udržovat letouny v provozuschopném stavu ani organizovat složité bojové operace. Podle údajů Royal Air Force Museum působilo během války v RAF a souvisejících pomocných službách téměř 2 500 československých mužů a žen. Součástí tohoto širšího personálního zázemí byly také dobrovolnice ve Women's Auxiliary Air Force (WAAF), britských ženských pomocných leteckých silách. V nich sloužilo více než 160 žen pocházejících z bývalého Československa nebo žen provdaných za československé vojáky. Pracovaly například v administrativě, spojovacích a technických službách, meteorologii, zdravotnictví nebo při obsluze radiolokační techniky. Přestože se neúčastnily bojových letů jako pilotky RAF, jejich práce představovala důležitou součást fungování letectva. Připomínání těchto profesí zároveň ukazuje, že moderní vzdušná válka nebyla výkonem jednotlivých letců, ale výsledkem součinnosti rozsáhlého a odborně specializovaného personálu.
Bojové ztráty a politický význam československého letectva
Českoslovenští letci působili v RAF téměř pět let a jejich služba byla spojena s vysokými ztrátami. Nebezpečí představovaly nejen přímé souboje s nepřítelem, ale také námořní průzkumné lety, noční bombardování, nehody při výcviku a technické poruchy. Stovky československých příslušníků britského letectva zahynuly nebo byly prohlášeny za nezvěstné. Mnozí další utrpěli zranění nebo se po sestřelení dostali do německého zajetí. Přes relativně omezený početní stav československých perutí měla jejich činnost nezanedbatelný vojenský význam. Její širší politická hodnota spočívala v tom, že československá exilová reprezentace mohla prokázat pokračující ozbrojenou účast svého státu ve spojenecké válce. Vojenské výsledky letců poskytovaly prezidentovi v exilu Edvardu Benešovi a československé exilové vládě sídlící v Londýně důležitou oporu při úsilí o mezinárodní uznání a obnovu Československa. Jejich přínos však nelze vytrhovat z celkového rámce spojeneckého válečného úsilí. České a slovenské posádky bojovaly jako součást rozsáhlé britské organizace, jejíž operační možnosti vycházely ze společného systému výcviku, průmyslové výroby, logistiky a velení.
Návrat do vlasti, komunistická perzekuce a další složky zahraniční armády
Po porážce nacistického Německa se českoslovenští letci postupně vraceli do osvobozené vlasti a podíleli se na obnově vojenského letectva. Jejich válečné zkušenosti představovaly významný odborný přínos, poválečné politické změny však zásadně ovlivnily další osudy mnoha z nich. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli bývalí příslušníci západních ozbrojených sil stále častěji považováni za politicky nespolehlivé. Část letců byla propuštěna z armády, sledována, vězněna nebo donucena k novému odchodu do exilu. Mezi nejznámější oběti represí patřili generál Karel Janoušek, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii, a stíhací pilot Josef Bryks, který roku 1957 zemřel během věznění v komunistickém Československu. Plnějšího veřejného uznání a rehabilitace se mnozí bývalí letci dočkali až po roce 1989. Jejich válečná služba přesto zůstala důležitou součástí československého zahraničního odporu. Letectvo však nebylo jeho jedinou složkou. Paralelně se formovaly pozemní jednotky, které prošly boji ve Francii, na Blízkém východě a později v západní Evropě. Jejich cesta vyvrcholila mimo jiné účastí československé obrněné brigády na obléhání německé posádky u Dunkerku v letech 1944–1945.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.