II. světová válka · Čechoslováci v zahraničí a slovenská zkušenost
Pozemní jednotky na Západě
Formování československé divize ve francouzském Agde
Po přehledu osudů letců se výklad vrací k počátkům československého pozemního vojska v zahraničí. Po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 začali českoslovenští vojáci a dobrovolníci odcházet do zahraničí s cílem pokračovat v ozbrojeném boji za obnovení republiky. Mnozí zamířili přes Polsko nebo balkánské státy do Francie, která byla před válkou významným československým spojencem. Zpočátku však francouzské úřady umožňovaly jejich vojenskou službu především prostřednictvím Cizinecké legie. Situace se změnila po vypuknutí války v září 1939 a uzavření československo-francouzské vojenské dohody 2. října téhož roku. V jihofrancouzském městě Agde se začaly soustřeďovat jednotky složené z uprchlíků z okupované vlasti, československých krajanů žijících ve Francii i bývalých dobrovolníků ze španělské občanské války. Dne 15. ledna 1940 vznikla 1. československá divize pod velením generála Rudolfa Viesta, která na konci května evidovala přibližně 11 500 mužů. Její skutečnou bojovou připravenost však omezoval nedostatek výzbroje, techniky i času na výcvik. Českoslovenští vojáci tak budovali ozbrojené síly státu, jehož území bylo rozděleno mezi nacistickou Německou říši a Slovenský stát, a jehož zahraniční politická reprezentace teprve usilovala o mezinárodní uznání.
Červnové boje ve Francii a evakuace do Velké Británie
Německá ofenziva zahájená 10. května 1940 zastihla československou divizi uprostřed výstavby. Protože nebyla dostatečně vycvičená ani vybavená k nasazení jako celek, byly na frontu v červnu odeslány především její 1. a 2. pěší pluk a některé podpůrné jednotky. Přibližně pět tisíc československých vojáků se zapojilo do obranných a ústupových bojů v rámci francouzské armády. Jejich nasazení však přišlo v okamžiku, kdy německé jednotky již prolomily francouzskou obranu a rozsáhlé oblasti země se ocitaly pod nepřátelskou kontrolou. Československé útvary musely ustupovat za zhoršujících se zásobovacích a dopravních podmínek. Po rozhodnutí nové francouzské vlády požádat Německo o příměří začalo československé velení organizovat evakuaci vojáků ochotných pokračovat ve válce. Z francouzských přístavů se během druhé poloviny června podařilo přepravit do Velké Británie několik tisíc československých příslušníků pozemních sil a letectva. Francouzská porážka znamenala ztrátu původního organizačního zázemí a výrazné snížení početního stavu, nikoli však konec československého zahraničního vojska.
Československá smíšená brigáda a obrana britského pobřeží
Evakuovaní českoslovenští vojáci byli v létě 1940 soustředěni v táboře Cholmondeley poblíž Chesteru. Z dosavadních pozemních jednotek zde byla 12. srpna 1940 vytvořena 1. československá smíšená brigáda pod velením brigádního generála Bedřicha Neumanna, vystupujícího také pod krycím jménem Bohuš Miroslav. Její přibližně třítisícový stav byl podstatně nižší než počet mužů evidovaných před porážkou Francie. Brigáda se skládala z pěších a podpůrných jednotek, které se postupně přizpůsobovaly britskému systému organizace, výcviku a zásobování. V červenci 1941 byla reorganizována a přejmenována na Československou samostatnou brigádu. Její příslušníci se účastnili obranných příprav proti očekávané německé invazi, střežili důležitá zařízení a letiště, podíleli se na ochraně pobřeží a pomáhali při odstraňování následků německého bombardování. Současně absolvovali další vojenský a odborný výcvik. Dlouhé období bez přímého nasazení na evropské frontě bylo pro některé vojáky obtížné, mělo však zásadní význam pro postupné vytvoření organizovaného, vycvičeného a technicky vybaveného útvaru schopného pozdějšího bojového nasazení.
Blízkovýchodní veteráni a vznik československé obrněné brigády
Československé pozemní síly působily během války také na Blízkém východě a v severní Africe. Jejich nejvýznamnější jednotkou byl Československý pěší prapor 11 – Východní pod velením Karla Klapálka, který se roku 1941 účastnil bojů v Sýrii a Libanonu a následně obrany obleženého Tobruku. V srpnu 1943 dorazila tato blízkovýchodní skupina československých vojáků do Velké Británie. Její sloučení s dosavadní Československou samostatnou brigádou umožnilo vytvořit k 1. září 1943 Československou samostatnou obrněnou brigádu. Jejím velitelem se stal brigádní generál Alois Liška. Nová organizace zahrnovala tankové a motorizované jednotky, dělostřelectvo, ženisty, spojovací a další podpůrné složky. Brigáda postupně získávala britskou výzbroj a techniku, včetně tanků Cromwell, a připravovala se na nasazení v západní Evropě. Spojení vojáků z různých válečných působišť přineslo cenné zkušenosti, zároveň však vyžadovalo další organizační sjednocení a výcvik. Nedostatek personálních záloh zůstával významným omezením, které později ovlivnilo i způsob nasazení brigády.
Vylodění ve Francii a převzetí obléhání Dunkerku
Po spojeneckém vylodění v Normandii v červnu 1944 se otevřela možnost nasadit československou obrněnou brigádu na evropském kontinentu. Na přelomu srpna a září byla přepravena z Velké Británie do Francie, kde pokračovala v doplňování techniky a přípravě na bojové operace. Spojenecké velení se rozhodlo využít brigádu k blokování německé posádky v severofrancouzském přístavu Dunkerque, kterou postupující spojenecká vojska v září 1944 obešla a izolovala. Německé síly pod velením viceadmirála Friedricha Frisiuse čítaly přibližně 12 000 mužů a mohly představovat nebezpečí pro spojenecké zásobovací komunikace. Československá samostatná obrněná brigáda, která měla při zahájení nasazení přibližně čtyři až čtyři a půl tisíce příslušníků, převzala svůj bojový úsek ve dnech 7. až 9. října 1944. Generál Alois Liška se současně stal velitelem spojeneckých sil v dunkerském prostoru, takže mu podléhaly také přidělené britské, francouzské a další spojenecké jednotky. Hlavním úkolem nebylo bezprostřední dobytí přístavu za každou cenu, ale udržení německých jednotek v obklíčení a zabránění jejich zásahům proti spojeneckému týlu. Československá brigáda tak poprvé během války získala odpovědnost za samostatný operační úkol na západní frontě.
Útok 28. října 1944 a sedm měsíců pozičních bojů
Obléhání Dunkerku probíhalo ve velmi obtížných terénních podmínkách. Němečtí obránci zatopili rozsáhlé oblasti v okolí města, vybudovali protitankové překážky a položili minová pole. Podmáčený terén omezoval možnost využití tanků v rozsáhlejších útočných operacích, přestože právě obrněná technika představovala jednu z hlavních složek československé brigády. Její vojáci proto kombinovali obrannou činnost, dělostřelecké přepady, průzkum a omezené výpady proti německým pozicím. Nejvýznamnější útok provedli 28. října 1944, v den výročí vzniku Československa. Tankové a pěší jednotky pronikly na vybraných úsecích několik kilometrů do německé obrany a zajaly více než 350 nepřátelských vojáků. Úspěch však nebyl bez ztrát a nevedl k úplnému prolomení německého obranného systému. Další útočné operace měly omezenější výsledky a obléhání se postupně změnilo v dlouhodobou poziční válku. Českoslovenští vojáci čelili nepřátelské dělostřelecké a minometné palbě, obtížnému počasí a nebezpečí min. Vázání německé posádky mělo vojenský význam, ale Dunkerque nebylo rozhodujícím bojištěm západní fronty. Spojenecké velení upřednostňovalo postup hlavních sil do Německa před nákladným útokem na izolovanou přístavní pevnost.
Kapitulace německé posádky 9. května 1945
Německá posádka Dunkerku pokračovala v odporu až do závěrečných dnů války v Evropě. Přestože 7. května 1945 byla v Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil, velitel přístavu Friedrich Frisius ještě odmítal okamžité složení zbraní. Československé velení mu prostřednictvím vyjednavačů předalo spojenecký kapitulační rozkaz a dne 9. května 1945 se německá posádka oficiálně vzdala. Kapitulační dokument byl podepsán na spojeneckém velitelství ve Wormhoutu do rukou generála Aloise Lišky. Do zajetí tehdy přešlo téměř 11 000 příslušníků německých ozbrojených sil a dalších osob sloužících v německých jednotkách. Sedmiměsíční československé nasazení však přineslo těžké ztráty. Podle údajů Ministerstva obrany činily československé bojové ztráty u Dunkerku 183 padlých, 461 raněných a 25 zajatých. Po skončení bojů se brigáda připravovala k návratu do vlasti, zatímco menší československý kombinovaný oddíl se již dříve vydal směrem k osvobozovanému Československu. Hlavní síly proto nemohly přímo zasáhnout do rozhodujících bojů o jeho osvobození. Kapitulace Dunkerku přesto představovala významné završení jejich dlouhé válečné cesty a potvrzení schopnosti československého velení řídit samostatnou operaci v rámci spojeneckých vojsk.
Západní pozemní vojsko a jeho místo v československém zahraničním odboji
Československé pozemní jednotky na Západě představovaly důležitou součást vojenského i diplomatického úsilí o obnovení republiky. Jejich vývoj od pěší divize ve Francii přes britskou brigádu až k obrněné formaci ukazuje, jak zásadně podmínky emigrace, nedostatek personálu a spojenecké strategické potřeby ovlivňovaly podobu československého vojska. Na rozdíl od rozsáhlých armád velmocí nedisponovaly československé západní jednotky vlastními průmyslovými ani mobilizačními zdroji a jejich výstavba závisela na zahraničních spojencích. Přesto se dokázaly zapojit do bojových operací, podílet se na obraně britského území a převzít odpovědnost za významný úsek západní fronty. Jejich existence posilovala mezinárodní postavení československé exilové vlády a dokládala pokračující vojenskou účast země na válce proti Německu. Poválečné osudy některých veteránů však byly poznamenány komunistickým převratem v únoru 1948. Část západních vojáků byla zbavena vojenských funkcí, sledována nebo donucena k emigraci. Také generál Alois Liška odešel v roce 1948 do britského exilu. Československý zahraniční odboj však nebyl omezen na západní bojiště. Od roku 1942 se v sovětském Buzuluku formoval 1. československý samostatný polní prapor, jehož první významné bojové nasazení přišlo 8. března 1943 u Sokolova. Z této jednotky postupně vyrostla rozsáhlá československá vojenská formace na východní frontě, která měla sehrát významnou úlohu při osvobozování Československa.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.