II. světová válka · Válečná ekonomika a společnost
Civilisté, příděly a pracovní mobilizace
Zatemněná města a každodenní povinnosti civilního obyvatelstva
Druhá světová válka zásadně zasáhla život lidí, kteří se přímo neúčastnili bojů. Válečné hospodářství vyžadovalo pracovní síly, suroviny a potraviny v rozsahu, který vedl státy k rozsáhlé regulaci každodenního života. Civilisté se museli přizpůsobovat přídělovému systému, omezením dopravy, nedostatku spotřebního zboží a rostoucím požadavkům na pracovní výkon. V ohrožených městech navíc zatemňovali okna, budovali protiletecké úkryty a nacvičovali chování při bombardování. Děti se podílely na sběru druhotných surovin, rodiny šetřily palivem a mnohé domácnosti začaly pěstovat vlastní zeleninu. Podoba těchto opatření se mezi jednotlivými státy výrazně lišila. V demokratických zemích se mobilizace opírala o kombinaci zákonných povinností, státní propagandy a dobrovolné spolupráce obyvatelstva. V okupované Evropě byla naopak spojena s policejním dohledem, hospodářským vykořisťováním a hrozbou represí. Válka tak proměnila civilní společnost v nezbytnou součást vojenského úsilí a současně vystavila miliony lidí novým omezením a nebezpečím.
Přídělové lístky v Británii a Spojených státech
Jedním z nejviditelnějších projevů válečné hospodářské mobilizace se stal přídělový systém. Jeho cílem bylo omezit civilní spotřebu, zajistit zásobování ozbrojených sil a rozdělovat nedostatkové zboží podle stanovených pravidel. Ve Velké Británii začalo přídělové zásobování základními potravinami v lednu 1940. Postupně se rozšířilo na další výrobky včetně oděvů a obuvi. Každý obyvatel dostával přídělovou knížku a při nákupu regulovaného zboží musel předložit odpovídající poukázky. Některé skupiny, například malé děti, těhotné ženy nebo lidé se zvláštními zdravotními potřebami, měly nárok na upravené příděly. Spojené státy zavedly rozsáhlejší přídělová opatření po vstupu do války. Od roku 1942 regulovaly mimo jiné nákup pneumatik, pohonných hmot a cukru, později také masa a dalších potravin. Americký systém spravoval především Úřad pro cenovou správu, Office of Price Administration. Přídělové hospodářství mohlo omezovat některé rozdíly mezi bohatými a chudými, protože samotné peníze nestačily k nákupu regulovaného zboží. Neodstraňovalo však sociální nerovnosti ani problémy se zásobováním. Britská potravinová regulace navíc pokračovala ještě několik let po skončení války, přičemž poslední příděly masa byly zrušeny až v roce 1954.
Okupační vykořisťování a nerovný přístup k potravinám
Přídělové systémy neměly ve všech válčících zemích stejný účel ani důsledky. Zatímco britská a americká vláda usilovaly především o kontrolu spotřeby a udržení zásobování, nacistické Německo využívalo okupovaná území k přednostnímu uspokojování potřeb vlastní armády a obyvatelstva. Německé úřady zabavovaly zemědělské produkty, přebíraly kontrolu nad průmyslem a určovaly rozdílné příděly podle národnosti a rasových kritérií. Zvláště tvrdé podmínky panovaly v okupovaném Polsku a Sovětském svazu. V mnoha oblastech byly potravinové rekvizice prováděny bez ohledu na schopnost místního obyvatelstva přežít. V židovských ghettech nacisté stanovovali příděly, které nepostačovaly k udržení života. Například ve varšavském ghettu vedl nedostatek potravin společně s přelidněním a epidemiemi k masové úmrtnosti ještě před zahájením hlavních deportací do nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka. Nedostatek zásob zároveň podporoval rozvoj černého trhu, výměnného obchodu a pašování. Tyto neoficiální způsoby získávání potravin mohly zachraňovat životy, ale jejich dostupnost závisela na penězích, osobních kontaktech a ochotě podstupovat riziko. Hlad proto nelze chápat pouze jako nevyhnutelný následek válečného nedostatku. V řadě okupovaných oblastí byl také důsledkem vědomých politických a hospodářských rozhodnutí nacistického režimu.
Bombardování, evakuace a ztráta domova
Kromě nedostatku potravin a pracovních omezení museli civilisté čelit bezprostřednímu ohrožení života. Bombardování měst ničilo obytné domy, dopravní infrastrukturu, nemocnice i průmyslové podniky. V Británii začala v září 1940 rozsáhlá německá bombardovací kampaň známá jako Blitz, při níž zahynulo více než 40 000 civilistů. Obyvatelé Londýna a dalších měst trávili noci v krytech, podzemní dráze nebo provizorně upravených úkrytech. Vláda organizovala přesuny dětí a dalších ohrožených osob do bezpečnějších oblastí, přičemž evakuace často znamenala dlouhodobé odloučení rodin. Podobně ničivé následky měly v pozdějších letech spojenecké nálety na německá města a bombardování dalších oblastí Evropy i Asie. Civilní obrana vyžadovala rozsáhlou organizaci zdravotnictví, hasičských služeb, nouzového ubytování a zásobování. Ztráta domova přitom neznamenala pouze materiální škodu. Obyvatelé přicházeli o osobní majetek, zaměstnání, sousedské vazby a pocit bezpečí. V okupovaných zemích situaci dále zhoršovaly nucené přesuny obyvatel, deportace a represe. Válečná zkušenost civilistů proto nebyla jednotná a výrazně závisela na místě pobytu, sociálním postavení a charakteru státní či okupační moci.
Pracovní povinnost a nucené odvody obyvatel okupované Evropy
Válečná výroba vyžadovala stále větší množství pracovníků, zatímco miliony mužů sloužily v armádách. Některé státy proto zaváděly pracovní povinnost, regulovaly změny zaměstnání a přidělovaly pracovní síly do strategicky důležitých odvětví. Tyto formy mobilizace však nelze automaticky ztotožňovat s nacistickou nucenou prací, která byla často spojena s násilnou deportací, rasovou diskriminací a zbavením osobní svobody. Německo začalo rozsáhle využívat pracovní síly z okupovaného Polska již v roce 1939. Později přiváželo pracovníky také ze Sovětského svazu, Francie, Československa a dalších evropských zemí. Od března 1942 organizoval nábor, pracovní odvody a přidělování zahraničních pracovníků generální zmocněnec pro pracovní nasazení Fritz Sauckel. Německé požadavky prosazovaly také některé spolupracující vlády. Ve Francii zřídil režim ve Vichy, francouzská vláda spolupracující s nacistickým Německem, zákonem ze 16. února 1943 povinnou pracovní službu, Service du travail obligatoire, která umožňovala odvážet mladé Francouze na práci do Německa. Podle francouzských archivních údajů bylo v rámci tohoto systému nuceně povoláno více než 600 000 lidí. Část mužů se odvodům vyhýbala ukrýváním a někteří se následně připojili k odboji. Pracovní mobilizace tak významně zasahovala do osobního života a v okupovaných zemích se stávala také příčinou odporu proti německé moci.
Miliony zahraničních pracovníků a nacistická rasová hierarchie
Rozsah nacistického pracovního vykořisťování během války prudce rostl. Podle United States Holocaust Memorial Museum bylo v srpnu 1944 na území Německé říše evidováno více než 7,5 milionu pracovníků cizí státní příslušnosti, z nichž naprostá většina pracovala nedobrovolně. Patřili mezi ně civilisté deportovaní z okupovaných zemí i váleční zajatci. Jejich právní postavení a životní podmínky se výrazně lišily podle národnosti, rasového zařazení a pracovního prostředí. Západoevropští pracovníci mohli mít v některých případech nárok na mzdu, omezený pohyb a určité sociální výhody. Polští pracovníci byli vystaveni zvláštním diskriminačním předpisům a museli nosit označení s písmenem P. Ještě tvrdší podmínky zpravidla panovaly pro pracovníky zavlečené z okupovaných částí Sovětského svazu, označované jako Ostarbeiter. Ti byli často drženi v oddělených ubytovnách, dostávali nedostatečné příděly a podléhali přísnému policejnímu dohledu. Nacistické úřady omezovaly jejich kontakt s německým obyvatelstvem a porušení pracovních předpisů mohlo vést k věznění, deportaci do pracovněvýchovného tábora nebo dalším represím. Pracovní podmínky zároveň závisely na konkrétním zaměstnavateli a místě nasazení. Rasová hierarchie však představovala základní princip, který ovlivňoval přístup nacistického státu k milionům vykořisťovaných lidí.
Koncentrační tábory a hospodářské využívání vězeňské práce
Od roku 1942 začaly SS, nacistická organizace spravující koncentrační tábory, ve stále větším rozsahu přidělovat vězně také průmyslovým podnikům a stavbám důležitým pro německé válečné hospodářství. Správa táborového systému byla propojena s Hlavním hospodářským a správním úřadem SS a u továren, dolů i stavebních projektů postupně vznikaly stovky pobočných koncentračních táborů. Vězni pracovali například při výrobě leteckých součástek, zbraní, stavebních materiálů nebo při budování podzemních výrobních zařízení. Významným příkladem byl tábor Auschwitz III-Monowitz, jehož vězni byli nuceni pracovat pro chemický koncern I. G. Farben na výstavbě závodu určeného mimo jiné k výrobě syntetického kaučuku. Podmínky zahrnovaly vyčerpávající pracovní dobu, nedostatečné zásobování, násilí dozorců a minimální zdravotní péči. Mnoho vězňů umíralo na následky vyčerpání, nemocí a podvýživy. Nacisté přitom práci využívali nejen k hospodářskému zisku, ale v některých případech také jako prostředek záměrného fyzického ničení pronásledovaných. Využívání vězeňské práce tak spojovalo ekonomické potřeby režimu s jeho represivní a genocidní politikou. Na tomto systému se vedle státních institucí a SS podílely také soukromé německé podniky.
Hospodářský přínos nucené práce a poválečná odpovědnost
Nucená práce umožňovala nacistickému Německu udržovat výrobu i v době, kdy stále větší počet německých mužů sloužil na frontě. Zahraniční pracovníci a vězni byli nasazováni v zemědělství, hornictví, stavebnictví, dopravě i zbrojním průmyslu. Jejich pracovní výkon však často snižovaly nedostatečné příděly potravin, špatné ubytování, nemoci, vyčerpání a časté přesuny mezi pracovišti. Samotné využívání velkého počtu nucených pracovníků proto neznamenalo hospodářskou efektivitu. Nacistický režim navíc přikládal rasovým a represivním cílům takovou důležitost, že v některých případech vědomě ničil pracovní síly, které zároveň potřeboval. Po válce se násilné pracovní nasazení stalo jedním z témat vyšetřování nacistických zločinů a norimberských procesů. Otázka individuálního odškodnění přeživších však zůstávala po desetiletí nedostatečně vyřešena. Teprve v roce 2000 vznikla v Německu nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost, Stiftung Erinnerung, Verantwortung und Zukunft, financovaná německým státem a podniky. V letech 2001–2007 poskytla přibližně 1,66 milionu bývalých nuceně nasazených nebo jejich právních nástupců celkem 4,4 miliardy eur. Tato finanční plnění nemohla odstranit následky válečného utrpení, představovala však významné pozdní uznání odpovědnosti za rozsáhlé pracovní vykořisťování.
Od státní kontroly spotřeby ke spojeneckému zásobování
Civilní zkušenost druhé světové války ukazuje, že hospodářská mobilizace měla velmi rozdílné lidské důsledky. Přídělové systémy mohly zajišťovat relativně spravedlivější rozdělování nedostatkového zboží, ale mohly také sloužit k diskriminaci a vědomému hladovění určitých skupin obyvatelstva. Pracovní povinnost umožňovala státům udržovat důležitá hospodářská odvětví, zatímco nacistické nucené nasazování představovalo rozsáhlý systém vykořisťování a násilí. Vojenské výsledky proto nelze vysvětlovat pouze objemem výroby bez zohlednění podmínek, za nichž vznikala. Hospodářská výkonnost Spojenců přitom vycházela také ze schopnosti rozdělovat suroviny, potraviny, dopravní prostředky a zbraně mezi jednotlivé státy protihitlerovské koalice. Významným nástrojem této spolupráce se stal americký program materiální pomoci Lend-Lease. Prostřednictvím programu získávaly zásadní dodávky především Británie a Sovětský svaz, ale také Čína a další spojenci. Pomoc nesloužila pouze k vyzbrojování armád, ale také k podpoře dopravy, výroby a zásobování příjemců. Spojenecká hospodářská převaha se tak opírala nejen o vlastní průmyslové kapacity jednotlivých států, ale také o jejich schopnost organizovat rozsáhlé mezinárodní zásobování.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.