II. světová válka · Technologie, zpravodajství a bombardovací válka
B-29 a bombardování Japonska
B-29 Superfortress jako technologický a průmyslový projekt
Americký bombardér Boeing B-29 Superfortress představoval jeden z technicky nejnáročnějších leteckých projektů druhé světové války. Byl vyvinut pro operace na velké vzdálenosti, při nichž běžné bombardéry nedokázaly dopravit dostatečný náklad pum k nepřátelským cílům a bezpečně se vrátit. Čtyřmotorový B-29 měl přetlakové prostory pro posádku, dálkově ovládané obranné střelecké věže a pokročilé navigační a zaměřovací vybavení. Jeho vývoj a výroba vyžadovaly rozsáhlou spolupráci amerického průmyslu, výzkumných institucí a vojenského letectva. Letouny vznikaly v několika velkých závodech, zatímco tisíce dalších podniků dodávaly motory, přístroje a konstrukční součásti. Technická vyspělost však přinášela také značné provozní obtíže. Zejména první verze motorů trpěly přehříváním a dalšími poruchami, které komplikovaly výcvik i bojové nasazení. B-29 navíc vyžadoval dlouhé zpevněné vzletové dráhy, rozsáhlé zásoby leteckého benzinu a náročnou údržbu. Jeho vojenský význam proto nespočíval pouze ve výkonech samotného letounu. Rozhodující byla schopnost Spojených států vybudovat a zásobovat základny, vycvičit posádky a udržovat rozsáhlé bombardovací síly v nepřetržitém provozu.
Od čínských letišť k bombardovacím základnám na Marianách
První bojové nasazení amerických bombardérů B-29 proti Japonsku začalo v červnu 1944 v rámci operace Matterhorn. Letouny působily ze základen v Indii a k útokům na japonské cíle využívaly předsunutá letiště v Číně. Dne 15. června 1944 bombardovaly průmyslové objekty v oblasti japonského města Jawata. Útoky však byly mimořádně logisticky náročné. Palivo, pumy a další zásoby se musely do Číny dopravovat převážně letecky přes horské oblasti z Indie, protože pozemní zásobovací spojení bylo narušeno japonskou okupací Barmy. Množství materiálu potřebného k uskutečnění jediného bombardovacího letu tak značně převyšovalo jeho vlastní bojový náklad. Saipan, Tinian a Guam poskytovaly prostor pro vybudování velkých letišť, která ležela v doletu B-29 od japonských hlavních ostrovů a mohla být zásobována námořní cestou. Dne 24. listopadu 1944 podnikly americké bombardéry z Marian první rozsáhlejší nálet na Tokio od Doolittlova útoku v dubnu 1942, při němž americké bombardéry zaútočily na Japonsko po vzletu z letadlové lodě. Následovalo postupné rozšiřování bombardovací kampaně. Nové základny odstranily některé zásobovací překážky, které omezovaly operace z Číny, a umožnily pravidelnější útoky na japonský průmysl a města. Jejich vybudování bylo přímým důsledkem amerických námořních a pozemních vítězství ve středním Pacifiku.
Omezená přesnost výškového bombardování Japonska
Americké velení původně předpokládalo, že B-29 bude možné využívat k dennímu bombardování vybraných průmyslových a vojenských cílů z velkých výšek. Takový postup měl omezit ztráty způsobované japonskými stíhači a protiletadlovou obranou a současně umožnit ničení strategicky důležitých podniků. První měsíce operací z Mariánských ostrovů však ukázaly značné rozdíly mezi plánovanou a skutečnou účinností. Nad Japonskem často panovala rozsáhlá oblačnost, která znemožňovala přímé vizuální zaměření cílů. Ve vysokých hladinách se navíc nacházely mimořádně silné vzdušné proudy, dnes běžně označované jako tryskové proudění, jet stream. Ty ovlivňovaly rychlost letadel vzhledem k zemi, spotřebu paliva a zejména dráhu padajících pum. Výsledkem byly značné odchylky zásahů a omezené poškození některých vybraných průmyslových zařízení. Vysoké výšky rovněž komplikovaly technický provoz letounů a zvyšovaly nároky na posádky. Američtí velitelé proto postupně přehodnocovali představu, že bombardování jednotlivých továren může rychle ochromit japonskou válečnou výrobu. Situaci dále komplikovalo rozmístění části výrobních kapacit do menších podniků a dílen, které byly propojeny se zastavěnými obytnými oblastmi. Odlišná struktura japonských měst a jejich průmyslu tak významně ovlivnila pozdější změnu bombardovací taktiky.
LeMayův přechod k nízkým nočním zápalným náletům
V lednu 1945 převzal velení amerického XXI. bombardovacího velitelství na Marianách generálmajor Curtis LeMay. Po vyhodnocení dosavadních výsledků dospěl k závěru, že pokračování vysokých denních náletů nepřináší očekávané vojenské účinky. Rozhodl se proto výrazně změnit způsob nasazení bombardérů B-29. Nová taktika předpokládala útoky v noci z podstatně menších výšek a rozsáhlé využívání zápalných pum. Nižší letová hladina umožňovala vyhnout se nejsilnějšímu tryskovému proudění, zvyšovala přesnost dopadu pum a dovolovala přepravovat větší bojový náklad. Americké velení současně počítalo s tím, že japonská noční stíhací obrana nebude schopna tak rozsáhlé nálety účinně zastavit. Zápalné pumy byly považovány za zvlášť účinné proti japonské městské zástavbě, v níž se nacházelo mnoho lehkých dřevěných budov. Některé pumy obsahovaly napalm, zápalnou směs se zahuštěným benzinem, a byly konstruovány tak, aby po dopadu vyvolávaly četná samostatná ohniska požárů. Cílem útoků se stávaly rozsáhlé městské oblasti s vysokou koncentrací menších továren, dílen a jejich pracovníků. Bombardování proto již nebylo zaměřeno výhradně na jednotlivé průmyslové objekty. Ničení obytných čtvrtí a vyřazování jejich obyvatel z pracovního procesu se stalo součástí zamýšleného vojenského účinku. Změna taktiky tak znamenala nejen technické přizpůsobení japonským podmínkám, ale také zásadní posun v charakteru americké bombardovací kampaně.
Tokio 9.–10. března 1945 a nejničivější konvenční nálet války
Nejznámějším příkladem nové americké taktiky se stala operace Meetinghouse v noci z 9. na 10. března 1945. Z letišť na Saipanu, Tinianu a Guamu odstartovaly stovky bombardérů B-29, které zamířily nad hustě zastavěné východní části Tokia. Na vybranou městskou oblast svrhlo pumy přibližně 280 letounů, celkem více než 1 600 tun převážně zápalné munice. Terčem byly čtvrti s velkým množstvím lehkých obytných staveb a menších průmyslových provozů. Suché počasí, silný vítr a nedostatečná protipožární ochrana přispěly k rychlému šíření požárů, které se spojovaly do rozsáhlých ohnivých oblastí. Hořící čtvrti se staly pastí pro obyvatele ukryté v domech, sklepích a provizorních krytech. Mnozí zahynuli následkem popálenin, vysokých teplot nebo vdechnutí zplodin hoření. Zničeno bylo přibližně 39 až 41 kilometrů čtverečních městské zástavby a více než milion lidí přišel o domov. Odhady počtu mrtvých se liší podle použitých pramenů a metod evidence, nejčastěji se pohybují přibližně mezi 80 000 a více než 100 000 oběťmi. Tokijský nálet tak patřil k nejničivějším jednotlivým konvenčním bombardovacím útokům druhé světové války. Jeho lidské následky ukazují, že mimořádně rozsáhlé ničení civilního obyvatelstva bylo možné dosáhnout již pomocí tehdejších nejaderných zbraní.
Zápalná ofenziva proti japonským městům a rozvrat civilního života
Ničivé výsledky tokijského náletu vedly americké velení k rozšíření zápalného bombardování na další japonská města. Již během března 1945 následovaly rozsáhlé útoky proti Nagoji, Ósace a Kóbe. V dalších měsících se seznam napadených měst stále prodlužoval a zahrnoval významná průmyslová, přístavní i regionální centra. Americké letectvo přitom nadále podnikalo také útoky proti jednotlivým vojenským a průmyslovým objektům. Podle poválečného United States Strategic Bombing Survey byly plánované plošné nálety vedeny proti 66 japonským městům, v nichž bylo zničeno přibližně 40 procent zastavěných ploch. Ničení obytných čtvrtí mělo rozsáhlé hospodářské i sociální důsledky. Mnoho menších dílen vyrábějících součástky pro větší průmyslové podniky přestalo fungovat, protože přišly o zařízení, pracovníky nebo dodávky energie. Bombardování zasahovalo také místní dopravu, školy, zdravotnická zařízení a zásobování potravinami. Miliony obyvatel opouštěly města a hledaly útočiště u příbuzných nebo ve venkovských oblastech. Poválečný americký průzkum odhadoval, že v důsledku náletů uprchlo nebo bylo evakuováno z měst přibližně 8,5 milionu lidí. Tak rozsáhlé přesuny dále zatěžovaly dopravu, zemědělství a místní zásobovací systémy. Přes katastrofální civilní ztráty však bombardování samo nevedlo k okamžitému politickému zhroucení Japonska.
Námořní blokáda a minování přístavů jako součást hospodářského tlaku
Americká bombardovací ofenziva proti japonským ostrovům probíhala současně s námořní blokádou, která již několik let narušovala japonské hospodářství. Již během roku 1944 tak začaly klesat dodávky strategických surovin a nedostatek pohonných hmot omezoval výcvik pilotů, námořní operace i průmyslovou výrobu. Další tlak přinesla od konce března 1945 americká letecká minová ofenziva známá jako Operation Starvation. Bombardéry B-29 začaly v noci klást námořní miny do japonských přístavů, průlivů a důležitých dopravních cest. Zaminování omezovalo nejen mezinárodní přepravu, ale také pobřežní a vnitrostátní lodní dopravu, která zajišťovala rozvoz uhlí, potravin a průmyslových surovin mezi jednotlivými japonskými ostrovy. Podle United States Strategic Bombing Survey bylo během kampaně svrženo více než 12 000 min. Přibližně od dubna 1945 představovaly miny významnou příčinu ztrát japonských obchodních plavidel v přístavech a pobřežních vodách. Kombinace ponorkové války, leteckého bombardování a námořního minování tak stále více ochromovala japonský zásobovací systém. Její strategický účinek spočíval zejména v tom, že omezovala schopnost průmyslu vyrábět a ozbrojených sil pokračovat v rozsáhlých operacích.
Japonská politická krize a neúspěšné hledání podmínek kapitulace
V létě 1945 byla japonská vojenská i hospodářská situace mimořádně vážná. Japonské námořnictvo ztratilo většinu schopnosti vést rozsáhlé operace, americká blokáda omezovala dovoz surovin a bombardování ničilo průmyslové kapacity i obytné oblasti. Přesto mezi nejvyššími japonskými představiteli neexistovala shoda na přijetí spojeneckých podmínek kapitulace. Část politického vedení, včetně ministra zahraničí Šigenoriho Tógóa, se pokoušela hledat diplomatické řešení a získat výhodnější mírové podmínky prostřednictvím Sovětského svazu, který s Japonskem dosud nebyl ve válce. Japonští představitelé však nevěděli, že sovětské vedení již spojencům přislíbilo vstup do války proti Japonsku. Zachycené diplomatické zprávy z července a počátku srpna 1945 ukazují, že Tokio nebylo připraveno bezpodmínečně přijmout spojenecké požadavky. Někteří představitelé nadále předpokládali, že rozhodující obranný boj na japonských ostrovech by mohl Spojence přimět k ústupkům. Dne 26. července 1945 vydaly Spojené státy, Británie a Čína Postupimskou deklaraci požadující bezpodmínečnou kapitulaci japonských ozbrojených sil. Japonská vláda na ni bezprostředně nereagovala přijetím stanovených podmínek. Nevyřešenou otázkou zůstávalo především budoucí postavení císaře a podoba poválečného politického systému. Rozhodnutí o ukončení války proto nelze vysvětlovat pouze stupněm hospodářského vyčerpání nebo rozsahem bombardování. Záleželo také na mocenských vztazích uvnitř japonského vedení a na jeho představách o možných důsledcích kapitulace.
Konvenční bombardování, atomové zbraně a spojenecké strategické plánování
Americké bombardování japonských měst v roce 1945 představovalo vyvrcholení dlouhodobé letecké kampaně, která se postupně přesunula od útoků na vybrané průmyslové podniky k rozsáhlému ničení městských oblastí. Její výsledky prokázaly mimořádnou ničivou sílu konvenčních zápalných zbraní, zároveň však otevřely zásadní otázky vojenské účinnosti a přípustnosti vědomého vystavování civilního obyvatelstva hromadnému násilí. Bombardování významně oslabovalo japonské hospodářství a zhoršovalo každodenní život obyvatel, ale samo nevedlo k přijetí spojeneckých podmínek kapitulace. Srpnové použití atomových bomb proti Hirošimě a Nagasaki proto nelze vykládat odděleně od předchozí blokády, konvenčního bombardování, připravované invaze na japonské ostrovy a vstupu Sovětského svazu do války proti Japonsku. Historici se přitom nadále liší v hodnocení relativního významu jednotlivých faktorů a možných alternativ k použití jaderných zbraní. Zkušenost z Pacifiku současně potvrzuje širší význam spojenecké schopnosti spojovat průmyslovou výrobu, vědecký výzkum, námořní dopravu a rozsáhlé vojenské operace. Podobné strategické propojení se již dříve prosadilo také v Evropě. Na konferenci v Teheránu ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 se Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josif Stalin dohodli na základních podmínkách spojenecké invaze do severní Francie, která měla být podpořena současnou sovětskou ofenzivou na východní frontě. Právě její příprava a provedení ukazují, jak se spojenecká materiální a technologická převaha proměňovala ve vojenskou sílu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.