II. světová válka · Rok osvobození: Overlord a Bagration
Teherán a druhá fronta
Sovětský požadavek druhé fronty v západní Evropě
Po německém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 se hlavní část německých pozemních sil soustředila na východní frontě. Sovětské vedení proto opakovaně požadovalo, aby Velká Británie a později také Spojené státy zahájily rozsáhlé pozemní operace proti Německu v západní Evropě. Josif Stalin očekával, že vylodění spojeneckých armád ve Francii přinutí německé velení přesunout část sil z východní fronty a zmírní tlak na Rudou armádu. Zvláště naléhavá byla tato otázka během těžkých bojů v letech 1941 a 1942. Západní Spojenci však tehdy neměli dostatek vycvičených jednotek, vyloďovacích plavidel ani potřebnou převahu ve vzduchu, aby mohli bezpečně uskutečnit rozsáhlou invazi přes Lamanšský průliv. Británie navíc nadále čelila německému ponorkovému ohrožení a musela chránit své námořní zásobování. Sovětská kritika odkladů proto vycházela ze skutečných vojenských potřeb, zatímco britské a americké výhrady odrážely rovněž reálná operační omezení. Spojenecké síly sice bojovaly proti Německu a Itálii v severní Africe a později ve Středomoří, Stalin však za rozhodující druhou frontu považoval přímý útok na německou obranu v severozápadní Evropě. Spor o její otevření se stal jedním z nejdůležitějších problémů spojenecké strategie.
Britská středomořská strategie a americké plány invaze do Francie
Rozdílné strategické představy západních Spojenců komplikovaly rozhodování o otevření fronty ve Francii. Americké vojenské velení, zejména náčelník generálního štábu George C. Marshall, dlouhodobě prosazovalo soustředění sil ve Velké Británii a následný přímý útok přes Lamanšský průliv. Tento přístup vycházel z předpokladu, že konečné porážky Německa lze nejrychleji dosáhnout postupem hlavních spojeneckých armád do západní Evropy. Britské vedení pod Winstonem Churchillem bylo opatrnější. Obávalo se neúspěšného vylodění proti připravené německé obraně a prosazovalo také operace ve Středomoří, které měly oslabovat mocnosti Osy a využívat již získaných spojeneckých základen. Výsledkem byla operace Torch v severní Africe v listopadu 1942, invaze na Sicílii v červenci 1943 a následný postup na Apeninském poloostrově. Tyto operace přinesly významné úspěchy, včetně pádu Mussoliniho režimu a italského příměří v září 1943. Současně však spotřebovávaly vojáky, lodě a vyloďovací prostředky potřebné pro invazi do Francie. Strategická debata proto nebyla jednoduchým střetem britské neochoty a americké rozhodnosti. Obě strany usilovaly o porážku Německa, ale lišily se v hodnocení rizik, časového plánu a nejvýhodnějšího využití omezených prostředků.
Plánovací štáb COSSAC a výběr Normandie
Souběžně se středomořskými operacemi vznikaly také plány invaze do severní Francie. Již v roce 1942 vznikaly britsko-americké studie možného vylodění, označované například krycími názvy Sledgehammer a Roundup. Jejich uskutečnění však naráželo na nedostatek vojáků, dopravních kapacit a vyloďovacích plavidel. V roce 1943 proto vznikl společný plánovací štáb COSSAC pod vedením britského generála Fredericka E. Morgana. Jeho úkolem bylo připravit uskutečnitelný plán rozsáhlé invaze do severozápadní Evropy. Plánovači porovnávali několik možných míst vylodění, zejména oblast Pas-de-Calais a normandské pobřeží. Pas-de-Calais nabízelo nejkratší přepravu přes Lamanšský průliv, ale německá obrana zde byla silnější a protivník mohl útok očekávat. Normandie poskytovala rozsáhlejší vhodné pláže a umožňovala využít spojenecké letecké základny v jižní Anglii, přestože v bezprostředním okolí neexistoval dostatečně velký přístav pro zásobování rozsáhlé armády. COSSAC proto připravil plán vylodění na normandském pobřeží. Na konferenci v Québecu v srpnu 1943 Roosevelt a Churchill potvrdili přípravy operace Overlord s předpokládaným termínem v květnu 1944. Pozdější setkání Roosevelta, Churchilla a Stalina na teheránské konferenci tedy nepředstavovalo okamžik, kdy byl plán invaze poprvé vytvořen. Jeho význam spočíval v definitivním politickém potvrzení již rozpracované operace a v dohodě o koordinaci se sovětským vojenským postupem.
První společné setkání Roosevelta, Churchilla a Stalina
Teheránská konference se uskutečnila od 28. listopadu do 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě. Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josif Stalin se zde poprvé osobně setkali jako nejvyšší představitelé tří hlavních mocností protihitlerovské koalice. Jejich jednání probíhalo v době, kdy se vojenská situace výrazně změnila ve prospěch Spojenců. Rudá armáda po vítězství u Kurska pokračovala v postupu na západ a počátkem listopadu osvobodila Kyjev. Západní Spojenci mezitím dobyli Sicílii, vylodili se v Itálii a postupně rozšiřovali své síly ve Velké Británii. Jednotlivé státy však nadále sledovaly odlišné strategické a politické priority. Stalin požadoval jasný termín invaze do Francie a chtěl zabránit dalšímu přesouvání západního válečného úsilí do Středomoří. Roosevelt upřednostňoval přímou operaci proti Německu a usiloval o posílení spolupráce se Sovětským svazem. Churchill zdůrazňoval potřebu nepodcenit německou obranu a snažil se zachovat prostor pro další operace v Itálii a východním Středomoří. Konference tak spojila bezprostřední vojenské plánování s jednáním o podobě poválečné Evropy. Jejím hlavním výsledkem bylo dosažení společného strategického závazku, který měl sjednotit západní a východní spojenecké operace proti Německu.
Závazek k operaci Overlord a sovětské souběžné ofenzívě
Rozhodující vojenská dohoda byla dosažena 30. listopadu 1943 a potvrzena v závěrečných závěrech konference 1. prosince. Roosevelt a Churchill se zavázali zahájit operaci Overlord během května 1944. Současně počítali s podpůrným vyloděním v jižní Francii, jehož rozsah měl záviset především na dostupnosti vyloďovacích plavidel. Stalin tento závazek přivítal a oznámil, že sovětské ozbrojené síly přibližně ve stejném období zahájí velkou ofenzívu na východní frontě. Jejím cílem mělo být vázání německých jednotek a zabránění přesunu významných německých záloh proti západní invazi. Dohoda zároveň stanovila, že vojenské štáby tří mocností mají udržovat užší vzájemný kontakt a koordinovat přípravu rozsáhlých operací. Součástí závěrů byla také potřeba společného klamného plánování, které mělo Němce uvést v omyl ohledně spojeneckých záměrů. Původní květnový termín Overlordu byl později odložen kvůli rozšíření plánu a nedostatku vyloďovacích prostředků. Invaze nakonec začala 6. června 1944. Hlavní sovětská letní ofenzíva proti německé Skupině armád Střed, operace Bagration, byla zahájena 22. června. Obě operace tak nebyly zahájeny ve stejný den, ale společně vytvořily mimořádný tlak na německé armády ze západu i z východu.
Polské hranice a první poválečné územní dohody
Vedle vojenské strategie se v Teheránu diskutovalo také o poválečném uspořádání Evropy. Zvlášť citlivou otázkou byla budoucnost Polska, jehož území bylo v roce 1939 rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz. Stalin požadoval, aby poválečná polsko-sovětská hranice přibližně odpovídala Curzonově linii, tedy návrhu východní hranice Polska z období po první světové válce. Sovětský svaz by tím získal většinu oblastí, které obsadil v září 1939. Churchill i Roosevelt v zásadě připouštěli, že Polsko bude muset přijmout územní ztráty na východě a získat náhradu na úkor Německa na západě. V jednáních se objevovala řeka Odra a úvahy o posunu západní hranice směrem k Německu. Nešlo však ještě o konečné právně závazné určení polských hranic. Jejich podoba se dále projednávala na konferencích v Jaltě a Postupimi v roce 1945. Polská exilová vláda v Londýně se teheránských jednání neúčastnila a neměla možnost přímo ovlivnit rozhodování tří velmocí. Konference se věnovala rovněž budoucnosti Německa, jeho možné územní reorganizaci a poválečné kontrole. Ani v těchto otázkách však nebylo dosaženo definitivního řešení. Teherán tak ukázal, že vojenská spolupráce se Sovětským svazem byla pro západní mocnosti spojena s obtížnými politickými kompromisy. Zároveň předznamenal rostoucí význam sovětského vojenského postavení pro budoucí uspořádání střední a východní Evropy.
Jugoslávští partyzáni a návrhy na poválečnou mezinárodní organizaci
Teheránská konference se nezabývala pouze invazí do Francie a polskými hranicemi. Roosevelt, Churchill a Stalin jednali také o dalších bojištích a o podobě mezinárodní spolupráce po skončení války. Vojenské závěry konference stanovily podporu jugoslávských partyzánů vedených Josipem Brozem Titem prostřednictvím dodávek materiálu a speciálních operací. Spojenci rovněž diskutovali o možnosti vstupu Turecka do války na jejich straně, přestože tento záměr nebyl uskutečněn. Roosevelt a Stalin se zabývali také poválečnou bezpečnostní organizací, která měla pomáhat předcházet dalším rozsáhlým konfliktům. Americký prezident představil představu světové organizace, v níž by zvláštní odpovědnost za udržování míru nesly Spojené státy, Sovětský svaz, Británie a Čína. Tato koncepce označovaná jako čtyři policisté patřila k předchůdcům pozdější Organizace spojených národů, jejíž konkrétní struktura však vznikala až při dalších jednáních v letech 1944 a 1945. Stalin také v zásadě přislíbil, že Sovětský svaz vstoupí po porážce Německa do války proti Japonsku. Přesnější podmínky tohoto závazku byly sjednány až na konferenci v Jaltě. Jednání v Teheránu tak představovala nejen koordinaci aktuálních vojenských operací, ale také počátek intenzivnějšího společného rozhodování velmocí o poválečném světovém uspořádání.
Eisenhowerovo velení a příprava invaze přes Lamanšský průliv
Po teheránské konferenci se hlavní pozornost západních spojeneckých štábů soustředila na dokončení operace Overlord. Jedním z prvních kroků bylo jmenování vrchního velitele, za jehož urychlené určení se v Teheránu zasazoval také Stalin. Prezident Roosevelt v prosinci 1943 rozhodl, že velení spojeneckých expedičních sil převezme americký generál Dwight D. Eisenhower, který měl již rozsáhlé zkušenosti z bojů v severní Africe a Středomoří. Jeho štáb SHAEF následně rozpracoval původní plán a rozšířil rozsah zamýšleného vylodění. Zásadním problémem zůstával nedostatek vyloďovacích plavidel, která byla potřebná nejen pro první útočnou vlnu, ale také pro každodenní přepravu posil, vozidel, munice a dalších zásob. Právě s těmito přípravami souvisel již zmíněný odklad invaze na červen. Spojenci současně připravovali rozsáhlé letecké a námořní operace, budovali zásobovací kapacity v jižní Anglii a plánovali využití umělých přístavů u normandského pobřeží. Mimořádnou důležitost získalo utajení skutečného místa vylodění. Klamná operace Bodyguard a její součást Fortitude měly německé velení přesvědčit, že hlavní invaze může přijít v oblasti Pas-de-Calais. Její účinnost podporovaly falešné rádiové zprávy, dvojití agenti i poznatky získávané z rozluštěné německé komunikace. Při červnovém vylodění v Normandii se teheránské politické rozhodnutí proměnilo v největší spojeneckou obojživelnou operaci evropské války a vytvořilo základ pro dlouhodobý pozemní postup západních Spojenců proti Německu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.