II. světová válka · Rok osvobození: Overlord a Bagration
Varšavské povstání
Armia Krajowa a zápas o nezávislost poválečného Polska
Varšavské povstání bylo největším ozbrojeným vystoupením polského odboje proti německé okupaci během druhé světové války. Jeho hlavní organizátorka, Armia Krajowa, chtěla ve Varšavě prosadit autoritu polské exilové vlády v Londýně. Popsaný příchod Rudé armády k Visle proto pro podzemní vedení znamenal nejen vojenskou příležitost, ale také politické nebezpečí. Sověty podporovaný Polský výbor národního osvobození si totiž činil nárok na správu osvobozených území a odmítal autoritu exilové vlády. Povstání mělo v rámci operace Bouře rozhodnout, kdo převezme moc v hlavním městě po německém ústupu. Rozhodnutí padlo na konci července 1944 za předpokladu brzkého příchodu sovětských jednotek a neschopnosti Němců klást dlouhodobý odpor. Právě odhad německých možností se ukázal jako chybný. Varšavské povstání tak od počátku představovalo nejen vojenskou operaci proti okupantům, ale také pokus ovlivnit budoucí politické postavení Polska.
Hodina W a první úspěchy špatně vyzbrojených povstalců
Povstání začalo 1. srpna 1944 v 17 hodin, v čase označovaném jako hodina W. V jeho čele stálo velení Armie Krajowej pod generálem Tadeuszem Bórem-Komorowským, zatímco přímé velení varšavským jednotkám vykonával plukovník Antoni Chruściel s krycím jménem Monter. Do bojů se postupně zapojily desetitisíce příslušníků odboje, jejichž výzbroj však byla velmi nerovnoměrná. Podle United States Holocaust Memorial Museum měla na začátku povstání přístup ke zbrani přibližně čtvrtina bojovníků. Chyběly zejména kulomety, protitankové prostředky, dělostřelectvo a munice. Přesto povstalci v prvních dnech ovládli významné části centra, Starého Města a dalších čtvrtí. Budovali barikády, obsazovali veřejné budovy a narušovali německé dopravní spojení. K nejvýznamnějším úspěchům patřilo osvobození několika stovek židovských vězňů německého pracovního tábora Gęsiówka dne 5. srpna. Do povstání se zapojili také někteří Židé, kteří přežili likvidaci varšavského ghetta nebo se do té doby ukrývali ve městě. Počáteční úspěchy však nezměnily základní poměr sil. Německé jednotky disponovaly těžkými zbraněmi, obrněnou technikou a leteckou podporou, zatímco povstalci byli závislí na omezených zásobách a ukořistěném materiálu.
Masakr ve Wole a německá politika zastrašování civilního obyvatelstva
Německé vedení reagovalo na vypuknutí povstání rozhodnutím potlačit odpor mimořádně brutálními prostředky. Adolf Hitler a šéf SS a německé policie Heinrich Himmler požadovali zničení povstalecké Varšavy a německé jednotky zahájily rozsáhlé vraždění civilního obyvatelstva. Nejničivější masakry se odehrály od 5. do 7. srpna 1944 ve čtvrti Wola. Útok zde vedly síly pod velením policejního generála Heinze Reinefartha, k nimž patřily jednotky SS, policie, německých ozbrojených sil označovaných jako Wehrmacht a obávaná formace Oskara Dirlewangera. Němečtí vojáci a příslušníci pomocných jednotek vyváděli obyvatele z domů, shromažďovali je na veřejných prostranstvích a hromadně popravovali. Mezi zavražděnými byly ženy, děti, starší lidé i pacienti nemocnic. Počet obětí masakrů ve Wole se podle různých historických výzkumů pohybuje v řádu několika desítek tisíc osob, přesnou bilanci nelze spolehlivě stanovit. Podobné násilí zasáhlo také čtvrť Ochota, kde se německých operací účastnily mimo jiné jednotky kolaborantské formace RONA. Vraždění civilistů nebylo pouze vedlejším důsledkem pouličních bojů. Představovalo vědomou součást německého postupu, jehož cílem bylo zlomit odpor a zastrašit polské obyvatelstvo. Masakry zároveň zásadně změnily charakter povstání, protože civilisté se stali přímými terči nacistického násilí.
Barikády, podzemní spojení a každodenní život obležené Varšavy
Povstání se postupně změnilo ve vyčerpávající boj o jednotlivé ulice, domy a městské čtvrti. Civilní obyvatelstvo hrálo zásadní roli při budování barikád, zásobování jednotek, hašení požárů a péči o raněné. Ženy pracovaly jako zdravotnice, spojky a kurýrky, některé se přímo účastnily ozbrojených bojů. Do doručování zpráv a dalších pomocných úkolů se zapojovali také mladiství členové skautského podzemního hnutí. S pokračujícím obléháním se však rychle zhoršovaly životní podmínky. Obyvatelé trpěli nedostatkem vody, potravin a léků, zatímco německé bombardování a dělostřelecká palba ničily domy, nemocnice i komunikační sítě. Povstalci proto využívali také rozsáhlý kanalizační systém, který umožňoval přesouvat osoby a zprávy mezi některými izolovanými částmi města. Zvlášť těžké boje probíhaly ve Starém Městě, jehož obrana se na konci srpna stala neudržitelnou. V noci z 1. na 2. září se tisíce povstalců a dalších osob stáhly kanalizací směrem do centra a Żoliborze. Německé jednotky následně obsadily zničenou čtvrť a vraždily také část raněných a civilistů, kteří zůstali na místě. Původně plánované několikadenní povstání se tak proměnilo v dlouhodobý zápas, který stále více vyčerpával bojovníky i obyvatele Varšavy.
Zastavení Rudé armády a Stalinovo odmítání pomoci povstalcům
Jednou z nejspornějších otázek varšavského povstání zůstává postup sovětského vedení. Již popsané vojenské obtíže Rudé armády na přístupech k Varšavě na konci července 1944 skutečně omezovaly možnost okamžitého překročení Visly a obsazení města. Zároveň však existují doklady o Stalinových rozhodnutích, která pomoc povstalcům dále komplikovala. Sovětské vedení odmítalo uznat politickou autoritu Armie Krajowej a londýnské exilové vlády. V srpnu rovněž bránilo západním spojeneckým letounům využívat sovětská letiště při zásobovacích letech nad Varšavou. Teprve v září začalo poskytovat omezenou leteckou pomoc. Dne 14. září sovětské a polské jednotky pod sovětským velením dobyly východní varšavskou čtvrť Praga. Následně se některé oddíly polské 1. armády generála Zygmunta Berlinga pokusily překročit Vislu a spojit se s povstalci na západním břehu. Tyto pokusy však byly špatně koordinovány, nedostatečně podporovány a skončily těžkými ztrátami. Není proto přesné tvrdit, že během celého povstání neproběhl žádný pokus o přímou vojenskou pomoc z východního břehu. Stejně zavádějící je ale vysvětlovat sovětskou nečinnost pouze vojenským vyčerpáním. Odborná debata se soustředí především na relativní význam operačních omezení a Stalinova politického zájmu oslabit nekomunistický polský odboj.
Britské, polské a americké zásobovací lety nad Varšavou
Západní Spojenci se pokoušeli pomáhat varšavským povstalcům především prostřednictvím leteckých dodávek zbraní, munice, potravin a zdravotnického materiálu. Britské velení povolilo zásobovací lety již během prvních srpnových dnů, jejich uskutečnění však komplikovala mimořádná vzdálenost mezi základnami v jižní Itálii a polským hlavním městem. Do operací se zapojovaly britské, polské a jihoafrické posádky, které musely překonávat dlouhou trasu nad nepřátelským územím a čelit německému protiletadlovému dělostřelectvu i stíhacím letounům. Vysazování zásob nad hořícím městem bylo navíc velmi nepřesné a část nákladu dopadla do německých rukou. Dne 18. září 1944 uskutečnilo americké letectvo rozsáhlou zásobovací operaci, při níž 107 bombardérů B-17 svrhlo nad Varšavou 1 284 zásobovacích kontejnerů. Podle amerických poválečných údajů se však do rukou povstalců dostala pouze menší část nákladu, přibližně 130 až 288 kontejnerů. Jednotlivé zásilky měly pro obležené bojovníky význam, ale jejich celkový rozsah nedokázal vyrovnat německou materiální převahu. Spojenecká pomoc tak zůstala omezená nejen vzdáleností a nepřátelskou obranou, ale také politickými rozpory uvnitř protihitlerovské koalice.
Kapitulace po 63 dnech a mimořádně vysoké lidské ztráty
Na konci září 1944 byla vojenská situace povstalců neudržitelná. Německé jednotky postupně obsazovaly jednotlivé čtvrti, zatímco Armia Krajowa trpěla nedostatkem munice, potravin, zdravotnického materiálu a schopnosti přesouvat své síly. Poslední obranná postavení byla soustředěna především v centrálních částech města. Po neúspěšných pokusech o získání účinné vnější pomoci zahájilo povstalecké velení jednání o zastavení bojů. Dne 2. října 1944 bylo dosaženo dohody o ukončení vojenských operací ve Varšavě, jejíž formální podpis proběhl v Ożarówě v noci na 3. října. Německá strana uznala příslušníkům povstaleckých jednotek postavení válečných zajatců, přičemž kapitulace se vztahovala také na ženy bojující v řadách Armie Krajowej. Povstání skončilo po 63 dnech. Jeho lidské ztráty byly mimořádné. Podle polských paměťových institucí zahynulo přibližně 16 000 až 18 000 povstalců a odhadem 150 000 až 180 000 civilistů, některé studie uvádějí ještě širší rozmezí. Další desítky tisíc osob byly zraněny. Většina civilních obětí zahynula v důsledku německých masakrů, bombardování, ostřelování a zřícení budov. Vojenská porážka současně znamenala zásadní oslabení nekomunistického polského odboje, jehož příslušníci byli ve velkém počtu zabiti, zajati nebo vyhnáni ze svých domovů.
Vyhnání obyvatel a systematické bourání polského hlavního města
Kapitulace povstalců neznamenala konec německého násilí proti Varšavě. Německé úřady nařídily vyhnání zbývajícího civilního obyvatelstva a pokračovaly v plánovaném ničení městské zástavby. Většina vyhnaných obyvatel procházela provizorním průchozím táborem Dulag 121 v Pruszkówě západně od Varšavy. Podle výzkumu Muzea Varšavy prošlo tímto táborem od srpna do října 1944 přibližně 550 000 obyvatel hlavního města a dalších 100 000 lidí z okolních obcí. Německé úřady zde rozhodovaly o jejich dalším osudu. Přibližně 150 000 osob bylo deportováno na nucené práce do Německa a asi 50 000 dalších skončilo v koncentračních táborech. Zbytek byl rozmístěn do jiných částí okupovaného Polska, často bez dostatečného ubytování a zásob. Po odchodu většiny obyvatel zahájily německé demoliční oddíly systematické vypalování a vyhazování budov do povětří. Ničily obytné domy, kostely, paláce, knihovny, archivy i další významné kulturní stavby. Tento postup pokračoval až do německého ústupu v lednu 1945. Podle Muzea Varšavy bylo během celé druhé světové války zničeno přibližně 84 procent předválečné zástavby levobřežní části města. Do této bilance však patří také škody způsobené německým obléháním roku 1939, likvidací varšavského ghetta a samotnými povstaleckými boji. Systematické bourání po kapitulaci představovalo další, záměrnou fázi ničení polského hlavního města.
Sovětské obsazení Varšavy a politické důsledky porážky povstání
Rudá armáda a polské jednotky pod sovětským velením vstoupily do levobřežní Varšavy až 17. ledna 1945 během nové rozsáhlé sovětské ofenzívy. Německé síly město opustily a postupující vojáci našli rozsáhlé oblasti proměněné v trosky. Zničení Varšavy bylo výsledkem několika let německé okupace, nacistického pronásledování a zejména brutálního potlačení povstání v létě 1944. Politický cíl Armie Krajowej, tedy osvobodit hlavní město vlastními silami a obnovit autoritu londýnské exilové vlády, nebyl dosažen. Sovětské vedení naopak podporovalo vytváření nových polských státních orgánů, které se postupně dostávaly pod komunistickou kontrolu. Porážka povstání tak zásadně oslabila jednu z hlavních sil polského nekomunistického podzemí v době, kdy se rozhodovalo o poválečném uspořádání země. Varšavské události zároveň odhalily hluboké rozpory mezi spojenci, kteří společně bojovali proti nacistickému Německu, ale měli odlišné představy o politické budoucnosti střední a východní Evropy. Historické hodnocení povstání proto zahrnuje nejen otázku vojenské proveditelnosti, ale také legitimitu boje za nezávislost, odpovědnost německého vedení za masové zločiny a úlohu sovětské politiky. Zatímco se Varšava v září 1944 stále bránila, západní Spojenci již postupovali Francií a Belgií k německým hranicím. Jejich rostoucí logistické problémy a snaha rychle překročit Rýn vedly k přípravě operace Market Garden, která začala v Nizozemsku 17. září 1944 a měla zkrátit cestu do německého vnitrozemí.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.