II. světová válka · Od osvobození Francie k pádu Berlína
Francie a Market Garden
Rychlý postup z Francie a prodlužování spojeneckých zásobovacích tras
Po průlomu z Normandie na konci července 1944 se spojenecký postup výrazně zrychlil. Americké, britské, kanadské a francouzské jednotky pronikaly do francouzského vnitrozemí, zatímco německé armády po porážce u Falaise ustupovaly k Seině a dále na východ. Dne 25. srpna byla osvobozena Paříž a na začátku září dosáhly spojenecké síly Belgie a německých hranic. Rychlost postupu však překonala původní logistické předpoklady. Hlavní zásoby stále přicházely přes normandské pláže a přístav Cherbourg, který Němci před ústupem těžce poškodili. Pohonné hmoty, munici, potraviny a náhradní díly bylo nutné přepravovat na vzdálenosti dosahující stovek kilometrů. Situaci komplikovalo také rozsáhlé poškození francouzské železniční sítě. Spojenecké letectvo ji před invazí systematicky napadalo, aby znemožnilo německým jednotkám rychle přesouvat posily do Normandie. Tato strategie významně přispěla k úspěchu vylodění, ale po osvobození severní Francie ztěžovala také spojenecké zásobování. Některé americké jednotky musely na začátku září omezovat útočné operace kvůli nedostatku pohonných hmot. Německému velení tak vznikl čas k reorganizaci zbývajících sil a přípravě nové obranné linie.
Red Ball Express a mimořádné úsilí amerických zásobovacích jednotek
Jedním z nejdůležitějších opatření proti logistické krizi se stal americký zásobovací systém Red Ball Express. Od konce srpna 1944 využíval zvláštní silniční trasy vyhrazené nákladním automobilům, které přepravovaly materiál z normandských přístavů a skladů k postupujícím armádám. Vozidla jezdila po určených jednosměrných komunikacích a nepřetržitě dopravovala pohonné hmoty, munici, potraviny a další zásoby. Organizace provozu vyžadovala velké množství řidičů, mechaniků a vojenských policistů, kteří zajišťovali průjezd křižovatkami a kontrolovali dopravní trasy. Mnoho jízd probíhalo v noci, často za omezeného osvětlení a v obtížných silničních podmínkách. Významnou část personálu tvořili afroameričtí vojáci, kteří byli v tehdejší rasově segregované americké armádě převážně zařazováni do podpůrných a zásobovacích jednotek. Podle údajů The National WWII Museum představovali přibližně tři čtvrtiny řidičů Red Ball Expressu. Během zhruba 80 dnů provozu bylo tímto systémem přepraveno více než 412 000 tun materiálu. Red Ball Express umožnil pokračování spojeneckého postupu, ale nebyl dlouhodobým řešením. Nákladní automobily spotřebovávaly část převáženého paliva a jejich nepřetržitý provoz vedl k opotřebení techniky i vyčerpání personálu. Zásobování rozsáhlých armád proto nadále vyžadovalo obnovení železniční dopravy a získání velkého přístavu blíže k frontě.
Osvobození Antverp a německá kontrola ústí Šeldy
Zásadní možnost zlepšení spojeneckého zásobování přineslo osvobození belgických Antverp. Dne 4. září 1944 vstoupily do města jednotky britské 11. obrněné divize a obsadily jeho rozsáhlý přístavní komplex. Na rozdíl od některých francouzských přístavů zůstala značná část antverpských překladišť, skladů a doků provozuschopná. Samotné obsazení města však neznamenalo, že přístav bylo možné okamžitě používat. Antverpy leží hluboko ve vnitrozemí a námořní spojení se Severním mořem zajišťuje dlouhé ústí řeky Šeldy. Německé jednotky nadále ovládaly významné části obou břehů, zejména ostrov Walcheren a poloostrov Zuid-Beveland. Jejich pobřežní dělostřelectvo mohlo ohrožovat proplouvající lodě a v přístupových vodách se nacházely miny. Spojenci proto museli nejprve obsadit německá obranná postavení a následně vyčistit plavební trasu. Tento úkol připadl především 1. kanadské armádě, v jejímž rámci bojovaly také britské a další spojenecké jednotky. V září však hlavní pozornost britského velení získala připravovaná operace Market Garden. Odklad rozhodujícího útoku na přístupy k Antverpám se později stal předmětem kritiky, protože prodlužoval období, během něhož Spojenci nemohli plně využívat významný přístav získaný téměř nepoškozený.
Montgomeryho plán obejít Siegfriedovu linii přes Nizozemsko
V září 1944 se mezi západními spojeneckými veliteli vedla intenzivní debata o dalším postupu do Německa. Vrchní velitel Dwight D. Eisenhower prosazoval pokračování útoků na široké frontě, které měly postupně přivést spojenecké armády k Rýnu. Britský polní maršál Bernard Montgomery naproti tomu navrhoval soustředit větší část dostupných prostředků do jednoho rychlého úderu na severním křídle. Jeho plán předpokládal obejití významné části německého pohraničního opevnění známého jako Siegfriedova linie a vytvoření předmostí za dolním Rýnem. Úspěšná operace by otevřela možnost dalšího postupu do severního Německa a průmyslového Porúří. Eisenhower nakonec souhlasil s omezeným přednostním přidělením prostředků tomuto útoku. Operace Market Garden měla dvě vzájemně závislé části. Market představoval rozsáhlou vzdušnou výsadkovou operaci, jejímž cílem bylo obsazení důležitých mostů přes řeky a kanály v jižním a východním Nizozemsku. Garden označoval postup britského XXX. sboru, který měl po úzkém dopravním koridoru rychle proniknout k výsadkovým jednotkám. Celková vzdálenost od výchozí linie k mostu přes dolní Rýn v Arnhemu činila přibližně sto kilometrů. Plán počítal s rychlým postupem proti německým silám, které byly po porážkách ve Francii považovány za oslabené. Jeho slabinou však byla závislost na včasném obsazení několika mostů a na nepřerušené dopravě po jediné hlavní silnici.
Výsadky u Eindhovenu a Nijmegenu a pomalý postup XXX. sboru
Operace Market Garden začala 17. září 1944 rozsáhlými výsadky amerických, britských a polských jednotek. Americká 101. výsadková divize měla zajistit komunikace a mosty v prostoru Eindhovenu, Sonu a Veghelu. Americká 82. výsadková divize dostala za úkol ovládnout přechody přes řeku Mázu u Grave a přes řeku Waal v prostoru Nijmegenu. Britská 1. výsadková divize měla obsadit a udržet silniční most přes dolní Rýn v Arnhemu, přičemž ji měla později podpořit polská 1. samostatná výsadková brigáda. Již první den se ukázalo, že německý odpor bude silnější, než mnozí plánovači očekávali. Němci například zničili důležitý most u Sonu, takže ženisté museli vybudovat provizorní náhradu. Britský XXX. sbor, jehož čelo tvořily jednotky Gardové obrněné divize, sice postupoval na sever, ale úzká silnice vedená místy přes hráze a bažinatou krajinu značně omezovala možnosti manévrování. Německé protiútoky opakovaně přerušovaly dopravní spojení a způsobovaly zdržení. Spojenecké jednotky vstoupily 18. září do Eindhovenu a pokračovaly směrem k Nijmegenu. Most přes Waal zde byl obsazen až 20. září po těžkých bojích, při nichž američtí výsadkáři překročili řeku v útočných člunech a společně s britskými obrněnými jednotkami překonali německou obranu. Toto vítězství však přišlo příliš pozdě na to, aby samo zajistilo úspěch celé operace.
Arnhemský most a německé obrněné jednotky proti britským výsadkářům
Nejkritičtější situace vznikla u Arnhemu, kde se britská 1. výsadková divize generálmajora Roye Urquharta ocitla v podstatně obtížnějších podmínkách, než předpokládal původní plán. Výsadkové prostory byly umístěny několik kilometrů západně od města, protože bezprostřední okolí mostu nebylo pro hromadné přistání vhodné. Přes německý odpor se k severnímu konci silničního mostu probojoval především 2. výsadkový prapor pod velením podplukovníka Johna Frosta. Jeho přibližně sedm set obránců udrželo postavení několik dní, ale další britské jednotky se k nim nedokázaly probít. V oblasti Arnhemu se navíc nacházely části německých 9. a 10. tankové divize SS, které zde doplňovaly síly po předchozích bojích. Nebyly v plném stavu, přesto disponovaly zkušenými vojáky, obrněnou technikou a schopností rychle organizovat protiútoky. Německé velení současně vytvářelo improvizované bojové skupiny z dalších dostupných jednotek. Většina britských výsadkářů se postupně soustředila do obranného prostoru u Oosterbeeku západně od Arnhemu. Jejich situaci zhoršovaly problémy s rádiovým spojením, nedostatek protitankových zbraní a nepříznivé počasí, které omezovalo přísun posil i letecké zásobování. Frostovi muži byli do 21. září přemoženi a most zůstal v německých rukou. Hlavní cíl operace tak nebyl dosažen.
Polští výsadkáři u Drielu a evakuace britských jednotek
Do závěrečných bojů o Arnhem významně zasáhla polská 1. samostatná výsadková brigáda pod velením generálmajora Stanisława Sosabowského. Její hlavní síly seskočily 21. září 1944 u vesnice Driel na jižním břehu dolního Rýna, naproti britskému obrannému prostoru u Oosterbeeku. Poláci se snažili dostat přes řeku a podpořit obklíčené britské výsadkáře. Chyběly jim však dostatečné přepravní prostředky a německá palba ztěžovala každý pokus o překročení vodní překážky. Přes řeku se podařilo dopravit pouze menší část polských vojáků. Sosabowski již před operací upozorňoval na její značná rizika a po neúspěchu se jeho jednotka stala terčem části britské kritiky. Pozdější historické hodnocení však zdůraznilo, že hlavní příčiny porážky spočívaly v celkovém operačním plánu, v podcenění německé obrany a v nedostatečné koordinaci výsadkových a pozemních sil. Když bylo zřejmé, že XXX. sbor nedokáže včas vytvořit spojení s obklíčenými jednotkami, rozhodlo britské velení o jejich stažení. V noci z 25. na 26. září bylo v rámci operace Berlin přes dolní Rýn evakuováno přibližně 2 100 britských a dalších spojeneckých vojáků. Tisíce příslušníků britské 1. výsadkové divize padly, byly zraněny nebo skončily v německém zajetí. Operace Market Garden tak skončila bez dosažení hlavního strategického cíle, přestože spojenecké jednotky získaly významná území v jižním Nizozemsku.
Bitva o Šeldu a opožděné zprovoznění antverpského přístavu
Neúspěch Market Garden přiměl spojenecké velení znovu soustředit pozornost na základní logistické problémy. Zvláštní význam získalo otevření přístavu v Antverpách, jehož přístupové cesty stále kontrolovaly německé jednotky. Hlavní boje o ústí Šeldy začaly na začátku října 1944 a probíhaly v obtížném terénu, který tvořily vodní kanály, zaplavované nížiny, hráze a silně opevněné pobřežní oblasti. Hlavní tíhu operace nesla 1. kanadská armáda, podporovaná britskými a dalšími spojeneckými jednotkami. Spojenci postupně obsazovali německá postavení jižně od Šeldy, poloostrov Zuid-Beveland a nakonec ostrov Walcheren, který chránil přístup k ústí řeky. Poslední organizovaný německý odpor na Walcherenu skončil 8. listopadu 1944. Následovalo náročné odminování námořní trasy a příprava bezpečného provozu obchodních lodí. Dne 28. listopadu vplul do Antverp první spojenecký konvoj. Podle kanadských úředních údajů utrpěla 1. kanadská armáda během bojů o Šeldu téměř 13 000 padlých, raněných a nezvěstných, z nichž přibližně polovinu tvořili Kanaďané. Otevření přístavu podstatně zkrátilo zásobovací spojení mezi spojeneckými armádami a jejich námořním zázemím. Samotné zprovoznění Antverp však neodstranilo všechny logistické problémy okamžitě, protože bylo nutné obnovovat další železniční tratě, silnice a překladiště. Bitva o Šeldu tak ukázala, že ovládnutí velkého přístavu mělo skutečný význam teprve tehdy, když bylo možné bezpečně využívat jeho přístupové cesty.
Nizozemská hladová zima a německá příprava ofenzivy v Ardenách
Ani zprovoznění Antverp nezměnilo důsledky neúspěchu operace Market Garden pro další postup Spojenců a pro obyvatele dosud okupovaného Nizozemska. Německé velení získalo čas k obnovení obrany na západních hranicích říše a spojenecké armády musely přehodnotit své další plány. Západní část Nizozemska zůstala pod německou okupací a od podzimu 1944 se její zásobovací situace rychle zhoršovala. Nizozemská exilová vláda vyzvala na podporu Market Garden k železniční stávce, na kterou německé úřady reagovaly přerušením části potravinových dodávek. K nedostatku později přispěly také vojenské operace, rozpad dopravního systému, omezení dovozu paliv a mimořádně nepříznivé zimní počasí. Během takzvané hladové zimy 1944–1945 zemřelo v západním Nizozemsku přibližně 20 000 lidí v souvislosti s podvýživou a jejími následky. Na vojenské úrovni pokračovali Spojenci na podzim 1944 v bojích na německém pohraničí, avšak jejich postup se zpomalil. Adolf Hitler mezitím připravoval další rozsáhlý protiútok. Jeho cílem bylo proniknout přes Ardeny k řece Máze, poté postupovat na Antverpy a rozdělit britské a americké armády. Německá ofenziva zahájená 16. prosince 1944 se stala posledním velkým pokusem nacistického vedení zásadně změnit vývoj války na západní frontě.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.