II. světová válka · Nacistické Německo a rozklad evropského řádu
Hitlerův nástup
30. leden 1933: kancléřství ještě nebylo diktaturou
Nacisté využili přístup k výkonné moci, policii a státním institucím k postupnému odstranění protivníků i právních překážek. Zničení výmarské demokracie proto nebylo jediným aktem, ale rychle se stupňujícím procesem, který spojoval formálně právní kroky s násilím a zastrašováním.
Požár Reichstagu otevřel cestu k nouzovému režimu
Represe mířily především proti komunistům a postupně i proti dalším odpůrcům nacistů. Volby 5. března proto už neprobíhaly ve svobodném politickém prostředí. Nacistická strana NSDAP v nich získala 43,9 procenta hlasů a sama nedosáhla většiny, společně s nacionalistickým koaličním partnerem, Německou národně lidovou stranou (DNVP), však měla většinu mandátů. Násilí, zatýkání a omezení opozičního tisku mezitím zásadně změnily podmínky politické soutěže.
Zmocňovací zákon odstranil parlamentní brzdy
Rozhodující právní úder parlamentnímu systému přišel 23. března 1933, kdy Reichstag v berlínské Krollově opeře schválil zákon o odstranění nouze národa a říše, známý jako zmocňovací zákon. Hlasování probíhalo pod masivním tlakem nacistických polovojenských organizací SA a SS. Mandáty komunistických poslanců byly vyřazeny a část sociálních demokratů byla vězněna nebo na útěku. Proti hlasovalo 94 přítomných poslanců Sociálnědemokratické strany Německa (SPD). Parlament formálně nezanikl, přišel však o svou základní kontrolní a zákonodárnou funkci.
Gleichschaltung proměnila Německo v jednopartijní stát
Zemské vlády byly zbaveny samostatnosti a zákon o obnově profesionální státní služby z dubna 1933 umožnil propouštět politické odpůrce a Židy z veřejných funkcí. V květnu byly zlikvidovány svobodné odbory a nahrazeny Německou pracovní frontou. Ostatní politické strany byly postupně zakázány nebo se pod nátlakem rozpustily. Zákon ze 14. července 1933 poté výslovně stanovil NSDAP jako jedinou povolenou politickou stranu. Během několika měsíců tak zmizela legální organizovaná politická opozice.
Röhmova čistka a Hindenburgova smrt završily Hitlerovu osobní moc
Další fáze konsolidace přišla v létě 1934. Při takzvané Röhmově čistce na přelomu června a července nechal Hitler zavraždit vedení SA včetně Ernsta Röhma a také další skutečné či domnělé odpůrce. Tím odstranil mocenského rivala a získal důležitou podporu vedení armády. Když 2. srpna zemřel prezident Hindenburg, vstoupil v platnost zákon připravený předchozího dne, který spojil pravomoci prezidenta a kancléře v Hitlerových rukou. Hitler přijal označení Führer, tedy „vůdce“, a říšský kancléř a příslušníci ozbrojených sil mu začali skládat osobní přísahu věrnosti. Srpnové referendum tento krok dodatečně schválilo, proběhlo však v podmínkách diktatury a nelze je považovat za svobodné hlasování.
Zničená demokracie otevřela prostor rasovému státu
Do poloviny třicátých let byly odstraněny instituce, které mohly vládu pokojně vystřídat nebo účinně omezovat její moc. Diktatura sama neurčovala každý pozdější krok nacistické politiky, odstranila však právní a politické překážky, které by bránily systematické perzekuci, rasovému vylučování, přezbrojování a agresivní zahraniční politice. Nacistický stát současně prosazoval představu „národního společenství“, do něhož měli patřit pouze lidé považovaní režimem za rasově a politicky žádoucí. Další fáze proto nespočívala jen v upevnění Hitlerovy vlády. Režim začal pomocí zákonů a státních institucí určovat, kdo může být plnoprávným členem německé společnosti a kdo z ní má být vyloučen.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.