II. světová válka · Od osvobození Francie k pádu Berlína
Ardeny
Hitlerův plán dobýt Antverpy a rozdělit západní Spojence
Na konci roku 1944 se vojenská situace nacistického Německa neustále zhoršovala. Rudá armáda dosáhla východních hranic říše a západní Spojenci po osvobození Francie pronikli do Belgie a k německému pohraničnímu opevnění. Hitlerův plán útoku přes Ardeny na Antverpy měl za těchto okolností přinést zásadní změnu strategické situace, nikoli pouze místní zlepšení obranných pozic. Vedle rozdělení spojeneckých armád mělo obsazení přístavu přerušit jejich významné zásobovací spojení. Hitler předpokládal, že těžká porážka západních Spojenců může vyvolat politickou krizi v protihitlerovské koalici a případně vytvořit prostor pro separátní mírová jednání. Německo by pak mohlo soustředit více sil proti Sovětskému svazu. Plán však vycházel z mimořádně optimistických předpokladů. Německé ozbrojené síly trpěly nedostatkem pohonných hmot, zkušených vojáků i dopravních prostředků. Úspěch proto závisel na rychlém překvapivém průlomu a na předpokladu, že spojenecké velení nebude schopno včas zorganizovat účinnou obranu.
Operace Wacht am Rhein a překvapivý útok 16. prosince 1944
Německá ofenzíva dostala krycí označení Wacht am Rhein, Stráž na Rýně, které mělo zastírat její skutečný útočný charakter. Přípravy probíhaly v přísném utajení. Německé velení omezovalo rádiovou komunikaci, přesouvalo jednotky převážně v noci a soustředilo dostupné zálohy v prostoru západně od Rýna. K útoku byly určeny především 6. tanková armáda SS Josefa Dietricha na severním křídle, 5. tanková armáda Hassa von Manteuffela ve středu a 7. armáda Ericha Brandenbergera na jihu. Do úvodní fáze bylo zapojeno více než 200 000 německých vojáků s rozsáhlou podporou tanků a dělostřelectva. Ofenzíva začala 16. prosince 1944 krátce po páté hodině ranní mohutnou dělostřeleckou palbou, po níž následovaly útoky pěších a obrněných jednotek. Němci zvolili oblast Arden, kde se nacházel poměrně slabě obsazený americký úsek fronty. Některé americké divize zde odpočívaly po předchozích bojích, zatímco jiné teprve získávaly bojové zkušenosti. Špatné počasí, mlha a nízká oblačnost navíc výrazně omezovaly spojenecké letectvo. Německým jednotkám se podařilo na několika místech prolomit americkou obranu a vytvořit hluboký výběžek v západní frontové linii, podle něhož bitva získala anglické označení Battle of the Bulge. Počáteční úspěch však ještě neznamenal, že Němci získali dostatečný prostor pro rychlý postup k Máze.
Americký odpor na Elsenbornském hřebeni a u Sankt Vithu
Přestože německý útok dosáhl překvapení, americká obrana se nezhroutila v celém napadeném prostoru. Rozhodující význam měla zejména obranná postavení na severním křídle německého průlomu. Jednotky amerických 2. a 99. pěší divize udržely oblast Elsenbornského hřebene a zabránily německé 6. tankové armádě SS získat důležité komunikace potřebné pro rychlý postup na západ. Neméně důležité byly boje o dopravní uzel Sankt Vith, který se nacházel na trase plánovaného postupu německých sil. Americká 7. obrněná divize společně s příslušníky 106. a dalších divizí vytvořila improvizovanou obranu a po několik dní odolávala silnějšímu protivníkovi. Německé velení předpokládalo obsazení Sankt Vithu již 17. prosince, město však padlo až 21. prosince. Americké jednotky následně pokračovaly v obraně okolního prostoru a definitivně se stáhly za řeku Salm 23. prosince. Němci tak získali důležitý dopravní uzel se značným zpožděním. Každý den odporu poskytoval spojeneckému vrchnímu velení čas k přesunům záloh a reorganizaci obrany. Boje u Elsenbornu a Sankt Vithu ukazují, že německou ofenzívu nezastavilo jediné rozhodující střetnutí. Její tempo postupně narušovala řada místních obranných úspěchů, které zabránily soustředění německých obrněných sil do rychlého a nepřerušeného postupu.
Obklíčená Bastogne a průlom Pattonovy 3. armády
Jedním z nejvýznamnějších míst bojů se stala Bastogne, důležitá křižovatka silnic v belgických Ardenách. Její ovládnutí by Němcům umožnilo usnadnit postup obrněných jednotek na západ a současně narušit americké zásobovací trasy. Americké velení proto do města rychle přesunulo 101. výsadkovou divizi, podporovanou jednotkami 10. obrněné divize a dalšími útvary. Německým vojskům se podařilo kolem 21. prosince Bastogne obklíčit, ale obránci odmítli složit zbraně. Dne 22. prosince vyzvalo německé velení americkou posádku ke kapitulaci. Brigádní generál Anthony McAuliffe, který dočasně velel 101. výsadkové divizi, odpověděl stručným odmítnutím známým slovem Nuts. Posádka mezitím trpěla nedostatkem munice, zdravotnického materiálu a dalších zásob. Obranu dále komplikovaly silné mrazy a sníh. Zlepšení počasí 23. prosince umožnilo obnovit účinnější spojeneckou leteckou podporu a zahájit rozsáhlejší vzdušné zásobování. Současně postupovala od jihu americká 3. armáda generála George S. Pattona, jejíž jednotky byly rychle přeorientovány z původního směru útoku. Dne 26. prosince prorazila 4. obrněná divize německé obklíčení a navázala spojení s obránci Bastogne. Tím však boje o město neskončily. Německé jednotky pokračovaly v útocích ještě několik dalších dní a zásobovací koridor zůstával zranitelný. Udržení Bastogne mělo zásadní operační význam, protože znemožnilo Němcům plně využít jednu z nejdůležitějších komunikačních křižovatek celého bojiště.
Masakr u Malmed a vraždění belgických civilistů
Vedle vojenského průběhu ofenzívy v Ardenách je nutné připomenout také válečné zločiny proti zajatým vojákům a civilnímu obyvatelstvu, k nimž docházelo již od prvních dnů útoku. Nejznámějším případem se stal masakr u křižovatky Baugnez nedaleko belgického Malmed dne 17. prosince 1944. Příslušníci bojové skupiny Joachima Peipera z 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler zde zajali skupinu amerických vojáků, převážně příslušníků dělostřelecké pozorovací jednotky. Po odzbrojení byli zajatci shromážděni na poli a němečtí vojáci na ně zahájili palbu. Příslušníci Waffen-SS následně procházeli mezi těly a stříleli na zraněné, kteří ještě projevovali známky života. Podle United States Holocaust Memorial Museum bylo zavražděno nejméně 84 amerických vojáků, zatímco části zajatců se podařilo uniknout. Peiperova bojová skupina se dopouštěla násilí také na belgických civilistech. Ve Stavelotu a okolí němečtí příslušníci SS během prosincových bojů zavraždili více než stovku mužů, žen a dětí. Tyto zločiny nelze vysvětlovat pouze chaosem rychle postupující fronty. Odrážely dlouhodobou brutalizaci jednotek Waffen-SS a jejich ochotu porušovat pravidla zacházení se zajatci i civilním obyvatelstvem. Po válce se masakr u Malmed stal předmětem amerického vojenského soudního řízení v Dachau. Případ připomíná, že bitva v Ardenách nebyla pouze střetem dvou armád, ale také pokračováním nacistického násilí v okupované západní Evropě.
Nedostatek paliva, úzké silnice a ztráta německého operačního tempa
Základní slabinou německé ofenzívy byla její závislost na rychlém postupu a na zásobách pohonných hmot, které neodpovídaly rozsahu plánované operace. Německé jednotky vstupovaly do útoku s omezeným množstvím paliva a jejich velení počítalo také s ukořistěním spojeneckých zásobovacích skladů. Tento předpoklad se naplnil pouze částečně. Americké jednotky některé sklady včas vyprázdnily nebo zničily a německé tankové kolony se stále častěji dostávaly do potíží. Úzké ardennské silnice byly zahlcovány vojenskými vozidly, zatímco poškozené mosty, dopravní překážky a místní americký odpor způsobovaly další zdržení. Některé obrněné jednotky musely opouštět techniku, kterou nedokázaly doplnit palivem nebo vyprostit z obtížného terénu. Obnovená spojenecká letecká podpora, která pomohla obráncům Bastogne, zároveň umožnila americkým i britským letounům účinněji napadat německé přesuny. Ani letecká převaha však sama o sobě německý postup nezastavila. Výsledek byl důsledkem souběhu odolné americké obrany, rychlého přísunu spojeneckých posil, zásobovacích problémů německých vojsk a postupného vyčerpávání jejich útočných sil. Německé tankové jednotky se nedokázaly dostat k řece Máze a na konci prosince již bylo zřejmé, že původní strategický plán nemůže být uskutečněn.
Spojenecká protiofenzíva a likvidace ardenského výběžku
Po zastavení německého postupu přešlo spojenecké velení k systematickému protiútoku. Již během posledních prosincových dnů pokračovala americká 3. armáda generála Pattona v útocích z jihu, zatímco na severním křídle se připravovaly síly americké 1. armády, které byly dočasně podřízeny britskému polnímu maršálu Bernardu Montgomerymu. Dne 3. ledna 1945 zahájily spojenecké jednotky rozsáhlejší úder ze severu s cílem postupně zmenšovat německý výběžek a vytlačit protivníka zpět k původní frontové linii. Boje probíhaly za mimořádně tvrdých zimních podmínek a vyžadovaly překonávání sněhových závějí, zledovatělých komunikací i připravených německých obranných postavení. Německé velení se pokoušelo zachránit část jednotek a techniky, ale postupně ztrácelo možnost soustředěné obrany celého prostoru. Dne 16. ledna se americké síly postupující ze severu a jihu spojily v oblasti Houffalize, čímž byl německý výběžek rozdělen. Následně spojenecké jednotky pokračovaly v zatlačování Němců k jejich výchozím postavením. Za obvyklé datum ukončení ardenské kampaně se považuje 25. leden 1945, kdy byly německé územní zisky v zásadě odstraněny. Německá armáda již nebyla schopna obnovit rozsáhlý útok proti západním Spojencům. Pokračovala sice v dílčích ofenzivních operacích, například v Alsasku, ale strategická iniciativa zůstala pevně v rukou protihitlerovské koalice.
Ztráty v Ardenách a vyčerpání německých strategických rezerv
Bitva v Ardenách patřila k největším a nejkrvavějším střetnutím americké armády během druhé světové války. Podle souhrnů United States Holocaust Memorial Museum utrpěly americké síly přibližně 75 000 až 80 000 bojových ztrát, zatímco německé ztráty se odhadují na 80 000 až 100 000 mužů. V americké evidenci se uvádí přibližně 19 000 padlých, přičemž přesné celkové počty se v jednotlivých studiích liší podle vymezení kampaně a započítávání raněných, nezvěstných a zajatých. Němci navíc přišli o značné množství tanků, samohybných děl, nákladních vozidel a dalších dopravních prostředků. Tyto ztráty byly zvlášť závažné, protože Německo již nemělo dostatek zkušených posádek, paliva ani výrobních a opravárenských kapacit k jejich rychlému nahrazení. Spojenecké armády utrpěly rovněž těžké ztráty, ale mohly čerpat z rozsáhlejší personální a průmyslové základny. Hitlerova ofenzíva tak nedosáhla ani jednoho ze svých hlavních cílů. Německé jednotky nepřekročily Mázu, neobsadily Antverpy a nedokázaly rozdělit západní Spojence. Politická představa, že vojenský úspěch v Belgii umožní separátní dohodu se západními mocnostmi, se ukázala jako nereálná. Ardeny současně připomínají, že ani zjevně nepříznivá strategická situace nevylučovala schopnost německých vojsk způsobit protivníkovi mimořádně vysoké ztráty. Spojenecké vítězství proto nevycházelo pouze z materiální převahy, ale také ze schopnosti rychle reagovat na překvapivý útok a obnovit koordinované velení rozsáhlých sil.
Viselsko-oderská ofenzíva a návrat války na německé území
Zatímco spojenecké jednotky dokončovaly likvidaci ardenského výběžku, zahájila Rudá armáda další rozsáhlou ofenzívu na východní frontě. Dne 12. ledna 1945 zaútočil 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva ze sandoměřského předmostí na Visle. O dva dny později se k útoku připojil 1. běloruský front maršála Georgije Žukova z předmostí jižně od Varšavy. Operace, označovaná jako viselsko-oderská, měla prolomit německou obranu v Polsku a otevřít Rudé armádě cestu k Odře a Berlínu. Sovětské jednotky během několika týdnů dosáhly mimořádně rychlého postupu, který místy představoval stovky kilometrů. Dne 17. ledna vstoupily sovětské a polské jednotky pod sovětským velením do zničené Varšavy. Následovalo obsazení Lodže, Krakova a dalších významných měst. Dne 27. ledna osvobodili sovětští vojáci koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz, kde nalezli několik tisíc přeživších vězňů. Na konci ledna dosáhly sovětské jednotky řeky Odry a vytvořily předmostí přibližně sedmdesát kilometrů od Berlína. Německé velení tak čelilo současně těžkým ztrátám na západní frontě a mimořádně rychlému sovětskému postupu na východě. Situaci dále zhoršovaly nedostatek pohonných hmot, rozpad dopravní infrastruktury a rozsáhlé přesuny civilního obyvatelstva prchajícího před frontou. Válka se stále výrazněji přesouvala na území samotné Německé říše. Zimní operace roku 1945 tak vytvořily bezprostřední předpoklady pro závěrečné spojenecké tažení proti nacistickému Německu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.