II. světová válka · Od osvobození Francie k pádu Berlína
Rudá armáda ve střední Evropě
Sovětský postup a proměna poměrů ve střední a jihovýchodní Evropě
Pro pochopení vojenských a politických důsledků sovětského postupu na začátku roku 1945 je třeba vrátit se k vývoji od předchozího léta. Od léta 1944 postupovala Rudá armáda přes rozsáhlé oblasti střední a jihovýchodní Evropy, které dosud ovládalo nacistické Německo nebo jeho spojenci. Její vítězství znamenala konec německé okupační moci, současně však zásadně měnila politické postavení jednotlivých států. V srpnu 1944 sovětská ofenzíva v prostoru Moldavska a východního Rumunska přispěla k pádu režimu maršála Iona Antonesca. Dne 23. srpna nařídil rumunský král Michal I. jeho zatčení a Rumunsko následně přešlo na stranu Spojenců. Rumunská armáda pak bojovala společně se sovětskými jednotkami proti Německu a jeho zbývajícím spojencům. Podobný obrat nastal v září 1944 v Bulharsku, kde sovětský vojenský postup doprovázela změna vlády a převzetí moci Vlasteneckou frontou s významným komunistickým zastoupením. V Jugoslávii sovětská vojska spolupracovala s partyzánskou armádou Josipa Broze Tita, která již před jejich příchodem ovládala značné území. Dne 20. října 1944 společně osvobodily Bělehrad. Tyto události oslabily německé postavení na Balkáně a přispěly k ústupu německých jednotek z Řecka a dalších jižních oblastí. Politické důsledky však nebyly všude stejné. Zatímco v Rumunsku a Bulharsku získával Sovětský svaz prostřednictvím vojenské přítomnosti stále větší vliv, jugoslávské komunistické hnutí disponovalo vlastní významnou vojenskou a politickou základnou.
Obléhání Budapešti a zhroucení německé obrany v Maďarsku
Jedním z nejničivějších střetnutí sovětského postupu se stala bitva o Budapešť. Maďarsko představovalo pro nacistické Německo důležitého spojence a strategický prostor chránící přístupy k Rakousku. Německé vedení se zároveň snažilo udržet kontrolu nad zbývajícími zdroji ropy v západním Maďarsku. Když se maďarský regent Miklós Horthy v říjnu 1944 pokusil ukončit účast země ve válce, německý zásah umožnil převzetí moci fašistickým hnutím Šípových křížů vedeným Ferencem Szálasim. Nový režim pokračoval v boji po boku Německa a podílel se na pronásledování a vraždění židovského obyvatelstva. Sovětské a rumunské jednotky zahájily útok proti Budapešti na začátku listopadu 1944 a během prosince město postupně obklíčily. Němečtí a maďarští obránci kladli tvrdý odpor v ulicích, průmyslových objektech i historických budovách. Německé pokusy o prolomení obklíčení v lednu 1945 selhaly. V průběhu bojů sovětští vojáci osvobodili také budapešťské židovské ghetto a další pronásledované obyvatele. Dne 13. února 1945 skončil odpor posledních německých a maďarských jednotek. Město bylo rozsáhle zničeno a zahynuly desítky tisíc vojáků i civilistů. Dobytí Budapešti otevřelo Rudé armádě další postup směrem k Vídni, neznamenalo však okamžité ukončení bojů v západním Maďarsku.
Viselsko-oderská ofenzíva a pád německé obrany v Polsku
Souběžně s obléháním Budapešti probíhala v Polsku již zmíněná viselsko-oderská ofenzíva z ledna 1945. Rychlý postup Koněvových a Žukovových vojsk k Odře umožnila především výrazná sovětská početní a materiální převaha, zejména v dělostřelectvu, tancích a letectvu. Německé obranné síly byly naopak oslabeny předchozími ztrátami a nedostatkem záloh. Sovětské průlomy rychle narušily jejich soudržnost a umožnily rozsáhlé pohyblivé operace. Varšava, do níž vstoupily sovětské a polské jednotky pod sovětským velením, byla z velké části zničena Němci po potlačení povstání polského odboje proti okupaci v roce 1944. Před novou ofenzívou ji německé jednotky opustily. Ztráta dalších měst, včetně Krakova a Lodže, připravila německou obranu o důležité dopravní a průmyslové uzly. Sovětská předmostí na západním břehu Odry již bezprostředně ohrožovala přístupy k německému hlavnímu městu. V prostoru Küstrinu, dnešního Kostřína nad Odrou, se sovětské jednotky nacházely přibližně osmdesát kilometrů od Berlína. Německé velení tak během několika týdnů ztratilo rozsáhlé části Polska a jeho obrana se přesunula bezprostředně k území samotné říše. Rychlost sovětského postupu byla mimořádná, avšak prodlužující se zásobovací trasy a německý odpor postupně omezovaly možnosti okamžitého pokračování útoku na Berlín.
Osvobození Auschwitz a setkání sovětských vojáků s nacistickými zločiny
Sovětský postup znamenal také osvobozování vězňů nacistického táborového systému. Rudá armáda již v červenci 1944 obsadila tábor Majdanek u Lublinu, kde objevila rozsáhlé doklady nacistického masového vraždění. Dalším zásadním okamžikem se stal 27. leden 1945, kdy příslušníci 60. armády 1. ukrajinského frontu osvobodili táborový komplex Auschwitz u Osvětimi. Nacistické vedení krátce před příchodem Sovětů nařídilo evakuaci většiny vězňů a desetitisíce lidí byly donuceny k pochodům smrti směrem na západ. V samotných táborech Auschwitz I, Birkenau a Monowitz zůstalo přibližně sedm tisíc převážně těžce nemocných a vyčerpaných vězňů. Sovětští vojáci zde nalezli také těla zavražděných lidí, osobní předměty obětí a další důkazy rozsáhlého vyhlazovacího systému. Osvobození nebylo bez bojů. Podle Památníku Auschwitz-Birkenau zahynulo při osvobozování táborů a okolního prostoru více než 230 sovětských vojáků. Přeživším vězňům poskytovali první pomoc sovětští zdravotníci a polští dobrovolníci, později také pracovníci Polského červeného kříže. Pro vězně znamenal příchod Rudé armády skutečné vysvobození z nacistického teroru. Tuto zkušenost nelze zpochybňovat poukazováním na pozdější sovětskou politiku nebo na násilí části sovětských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu. Jde o odlišné historické skutečnosti, které je nutné posuzovat samostatně a současně je zahrnout do celkového obrazu konce války.
Útěk německých civilistů z Východního Pruska a Pomořanska
Sovětský postup na začátku roku 1945 vyvolal rozsáhlé přesuny německého civilního obyvatelstva. Nejdramatičtější situace nastala ve Východním Prusku, Pomořansku a Slezsku, kde se fronta rychle přibližovala k městům a vesnicím. Nacistické úřady dlouho bránily včasné evakuaci, protože se obávaly paniky a nechtěly přiznat rozsah německých vojenských neúspěchů. Když se sovětské jednotky přiblížily, vydávaly místní úřady často rozkazy k odchodu obyvatel na poslední chvíli. Statisíce lidí proto prchaly v zimních podmínkách po silnicích, železnici nebo směrem k baltským přístavům. Přepravu komplikoval nedostatek vozidel, pohonných hmot a železničních souprav. Uprchlíci byli vystaveni mrazu, hladu, leteckým útokům i bojům mezi ustupujícími německými a postupujícími sovětskými jednotkami. Na Baltu probíhala rozsáhlá námořní evakuace civilistů i německých vojáků. Jednou z největších tragédií bylo potopení přeplněné německé lodi Wilhelm Gustloff sovětskou ponorkou 30. ledna 1945, při němž zahynuly tisíce lidí. Útěk civilního obyvatelstva byl současně ovlivněn zprávami o vraždách, znásilňování a plenění při předchozím sovětském postupu. Nacistická propaganda tyto události využívala k mobilizaci obyvatelstva a podpoře dalšího odporu, přičemž skutečné zločiny často spojovala se zveličováním nebo účelovým výkladem. Hromadný útěk obyvatel z německých východních oblastí se stal jednou z největších humanitárních krizí závěru války v Evropě.
Násilí sovětských vojáků proti civilistům a jeho historické souvislosti
Postup Rudé armády doprovázely také rozsáhlé případy násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Část sovětských vojáků se dopouštěla plenění, svévolného zabíjení a sexuálního násilí, které zasahovalo především ženy a dívky. Závažné zločiny byly doloženy zejména na území Německa, ale také v dalších zemích, jimiž sovětská vojska procházela. Historici se neshodují na celkovém počtu obětí znásilnění, protože dobová evidence je neúplná, řada postižených o svých zkušenostech dlouho nevypovídala a jednotlivé odhady používají rozdílné metody. Samotný rozsah násilí však není předmětem vážných odborných pochybností. K jeho příčinám patřila brutalizace dlouholetou válkou, touha po odvetě za německé zločiny na sovětském území, nedostatečná kázeň některých jednotek i přesvědčení pachatelů o vlastní beztrestnosti. Sovětské velení vydávalo také rozkazy proti násilí na civilistech, jejich prosazování však bylo nerovnoměrné a často neúčinné. Je důležité odlišovat odpovědnost konkrétních pachatelů a velitelů od jednání všech příslušníků Rudé armády. Mnozí sovětští vojáci se na těchto zločinech nepodíleli a někteří civilistům poskytovali pomoc. Zločiny nacistického Německa na okupovaných územích vysvětlují část historického kontextu, ale nepředstavují ospravedlnění násilí proti bezbranným lidem. Zkušenost civilního obyvatelstva tak mohla zahrnovat současně úlevu z konce nacistické nadvlády, strach z postupující armády a přímé ohrožení života.
Polský domácí odboj a nástup sovětské bezpečnostní moci
V Polsku měl příchod Rudé armády zvlášť složitý politický význam. Znamenal porážku německé okupační moci, ale nevedl k obnovení nezávislého politického systému, o který usilovala polská exilová vláda v Londýně. Sovětské vedení podporovalo polské komunistické a prosovětské představitele, kteří budovali nové správní a bezpečnostní instituce. Proti německé okupaci přitom působil polský podzemní stát. Jeho hlavní ozbrojenou složkou byla Armia Krajowa neboli Zemská armáda. Již od léta 1944 začaly sovětské bezpečnostní orgány NKVD a vojenská kontrarozvědka Směrš zasahovat proti jejím příslušníkům a dalším organizacím podzemního státu. V některých oblastech přitom sovětské jednotky nejprve spolupracovaly s polskými odbojáři proti Němcům a teprve po skončení bojů následovalo jejich odzbrojování a zatýkání. Zadržení vojáci a důstojníci byli internováni, deportováni do táborů v Sovětském svazu nebo nuceni vstoupit do polských jednotek pod sovětskou kontrolou. Podobné zásahy postihovaly také civilní představitele polského podzemního státu. Dne 19. ledna 1945 vydal poslední velitel Armie Krajowej generál Leopold Okulicki rozkaz k jejímu rozpuštění, aby omezil další ztráty a přizpůsobil podzemní hnutí nové situaci. Sovětské represe však pokračovaly. V březnu 1945 zatkla NKVD skupinu vedoucích představitelů polského podzemního státu, kteří byli následně odvezeni do Moskvy a postaveni před soud. Sovětská vojenská přítomnost tak umožňovala nejen porážku německé armády, ale také postupné odstraňování politických sil, které odmítaly podřízení Polska sovětskému vlivu.
Odra před Berlínem a vojenské předpoklady sovětského poválečného vlivu
Možnost sovětských politických zásahů vycházela z vojenského postavení, které Rudá armáda získala již na přelomu ledna a února 1945. Její jednotky stály na Odře nedaleko Berlína, zatímco další sovětské armády pokračovaly v bojích ve Východním Prusku, Pomořansku, Slezsku a Maďarsku. Německé velení se snažilo stabilizovat obranu, ale disponovalo stále menším množstvím zkušených jednotek, pohonných hmot a dopravních prostředků. Okamžitý útok na Berlín přesto nebyl jednoduchým úkolem. Sovětské zásobovací trasy se během rychlého lednového postupu výrazně prodloužily a německé síly nadále ovládaly důležité prostory na severním a jižním křídle hlavního směru. Rudá armáda proto musela před závěrečnou operací pokračovat v dalších útočných akcích a soustřeďovat nové zásoby. Vojenský postup současně vytvářel nové politické poměry na osvobozených a dobytých územích. Sovětské velení a bezpečnostní orgány měly bezprostřední možnost ovlivňovat místní správu, bezpečnostní aparát a postavení jednotlivých politických organizací. Jak ukazovaly rozdílné poměry v Polsku a na Balkáně, rozsah tohoto vlivu závisel také na postavení domácích politických sil. Hranice budoucího sovětského vlivu proto neurčovaly pouze diplomatické dohody. Vytvářely je také konkrétní vojenské a politické skutečnosti vznikající během posledních měsíců války.
Jaltská konference a hranice dohody o poválečné Evropě
Od 4. do 11. února 1945 se v krymské Jaltě sešli Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josif Stalin, aby koordinovali závěrečnou fázi války a jednali o základních otázkách poválečného uspořádání. Jejich postavení bylo výrazně ovlivněno průběhem vojenských operací. Rudá armáda ovládala většinu Polska a významné části jihovýchodní Evropy, zatímco západní Spojenci stáli na německých hranicích. Jednání se týkala budoucí okupace Německa, válečných reparací, vytvoření Organizace spojených národů a sovětského vstupu do války proti Japonsku. Mimořádně obtížnou otázkou zůstávalo Polsko. Spojenci přijali zásadu, že jeho východní hranice má přibližně sledovat Curzonovu linii. Současně se dohodli na reorganizaci polské prozatímní vlády a na uspořádání svobodných voleb. Deklarace o osvobozené Evropě obecně slibovala podporu demokratických institucí a práva obyvatel rozhodovat o vlastní politické budoucnosti. Tyto závazky se však v následujících letech dostávaly do rozporu se sovětským prosazováním politické kontroly nad částí střední a východní Evropy. Jaltu proto nelze jednoduše chápat jako konferenci, na níž si tři velmoci definitivně rozdělily celý kontinent. Významná část poválečných poměrů již vyplývala z vojenské situace a mnohá konkrétní rozhodnutí teprve následovala. Konference však ukázala zásadní asymetrii mezi západními představami o poválečné politické pluralitě a Stalinovou snahou zajistit Sovětskému svazu bezpečnostní a mocenskou převahu v sousedních zemích. Právě tento rozpor se stal jedním z hlavních zdrojů poválečného napětí mezi bývalými spojenci.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.