II. světová válka · Od osvobození Francie k pádu Berlína
Jalta
Jaltská konference v době blížící se německé porážky
Podrobnější pohled na jaltskou konferenci ukazuje, s jakými odlišnými cíli k jednání přistupovali představitelé tří velmocí. Setkání v Livadijském paláci nedaleko krymské Jalty bylo druhým společným jednáním amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Stalina po teheránské konferenci v roce 1943. Vojenská situace se mezitím zásadně změnila. Zatímco Rudá armáda již ohrožovala přístupy k Berlínu, západní Spojenci po odražení německé ofenzívy v Ardenách připravovali závěrečný postup do německého vnitrozemí. Porážka nacistického Německa byla prakticky nevyhnutelná, ale její přesný čas a podoba poválečného uspořádání zůstávaly otevřené. Roosevelt usiloval především o trvalou spolupráci velmocí v budoucí mezinárodní organizaci a o sovětskou účast ve válce proti Japonsku. Churchill se snažil zachovat britský vliv v Evropě a zabránit úplnému podřízení jejích východních částí Sovětskému svazu. Stalin požadoval bezpečnostní záruky a politicky přátelské režimy v zemích sousedících se sovětskými hranicemi. Jednání proto probíhala mezi spojenci se společným vojenským nepřítelem, ale s výrazně odlišnými představami o poválečném světě. Jejich vyjednávací možnosti navíc zásadně ovlivňovalo skutečné rozmístění armád.
Okupace Německa, francouzská zóna a otázka reparací
Jedním z hlavních témat konference byla budoucnost poraženého Německa. Spojenci potvrdili záměr převzít po jeho kapitulaci nejvyšší moc nad německým územím, odzbrojit německé ozbrojené síly a odstranit nacistické instituce. Základní rozdělení Německa na americkou, britskou a sovětskou okupační zónu bylo připravováno již před konferencí. V Jaltě se velmoci dohodly, že vlastní okupační zónu získá také Francie, a to z částí původně přidělených Spojeným státům a Británii. Francouzští představitelé měli být rovněž přizváni do Spojenecké kontrolní rady pro Německo. Diskutovalo se také o možnosti německý stát trvale územně rozdělit, ale toto řešení nebylo definitivně přijato. Otázka reparací zůstala podobně otevřená. Spojenci se shodli na principu, že Německo má nahrazovat škody způsobené válkou, mimo jiné prostřednictvím průmyslového zařízení a dalších věcných plnění. Sovětská delegace navrhovala celkové reparace ve výši 20 miliard dolarů, z nichž polovinu měl obdržet Sovětský svaz. Američané souhlasili s použitím tohoto návrhu jako podkladu pro další jednání, zatímco Britové odmítali předčasně určit pevnou částku. Konference proto vytvořila rámec budoucí okupační správy, nikoli konečný plán všech hospodářských a územních opatření vůči Německu.
Curzonova linie a neuzavřená západní hranice Polska
Nejcitlivější evropskou otázkou se stala budoucnost Polska. Země, jejíž napadení Německem zahájilo v září 1939 evropskou válku, byla zároveň státem, o jehož území a politickém vedení jednaly velmoci bez přímé účasti představitelů polské exilové vlády. Stalin požadoval potvrzení sovětských územních zisků na východě Polska, které Sovětský svaz obsadil v roce 1939 po uzavření německo-sovětského paktu. Roosevelt a Churchill přijali zásadu, že nová polsko-sovětská hranice bude přibližně sledovat Curzonovu linii, s menšími odchylkami ve prospěch Polska. Tím byly v zásadě potvrzeny rozsáhlé polské územní ztráty ve prospěch Sovětského svazu. Jako náhradu mělo Polsko získat významná území na severu a západě, která před válkou patřila Německu. Konkrétní průběh jeho západní hranice však v Jaltě stanoven nebyl. Spojenci předpokládali, že k jejímu konečnému vymezení dojde při dalších poválečných jednáních. Pozdější polský posun na západ proto nelze vydávat za hranici definitivně zakreslenou jaltskou konferencí. Územní dohody zároveň vytvářely předpoklady pro rozsáhlé poválečné přesuny obyvatelstva. Jejich důsledky měly zásadně změnit národnostní a politickou podobu střední Evropy.
Polská vláda národní jednoty a příslib svobodných voleb
Ještě závažnější než spor o hranice byla otázka budoucí polské vlády. Sovětský svaz již podporoval prozatímní polskou vládu vytvořenou na základě politických struktur prosovětských polských představitelů působících původně v Lublinu. Británie a Spojené státy naproti tomu nadále uznávaly polskou exilovou vládu v Londýně. Jaltská dohoda předpokládala reorganizaci vlády působící v Polsku tak, aby zahrnovala také demokratické představitele z domácího prostředí a z emigrace. Nová instituce měla nést název Prozatímní vláda národní jednoty. K jednání o jejím složení byla ustavena komise tvořená sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem, americkým velvyslancem Averellem Harrimanem a britským velvyslancem Archibaldem Clarkem Kerrem. Dohoda výslovně předpokládala všeobecné a tajné volby, kterých se měly smět účastnit všechny demokratické a protinacistické strany. Západní představitelé v tom spatřovali možnost zachovat v Polsku politickou pluralitu. Stalinovo vedení však mělo prostřednictvím Rudé armády, bezpečnostních orgánů a podporovaných politických sil výrazně větší možnost ovlivňovat skutečný vývoj. V následujících letech byli odpůrci komunistické dominance vystavováni represím a parlamentní volby 19. ledna 1947 byly zmanipulovány. Slíbená politická soutěž proto neproběhla za podmínek odpovídajících jaltskému závazku.
Deklarace o osvobozené Evropě a rozdílné pojetí demokracie
Vedle konkrétní polské dohody přijali Roosevelt, Churchill a Stalin také Deklaraci o osvobozené Evropě. Dokument vycházel ze zásad Atlantické charty, britsko-amerického prohlášení z roku 1941 o společných cílech a poválečném uspořádání, a potvrzoval právo osvobozených národů vytvářet vlastní demokratické instituce. Tři velmoci se zavázaly spolupracovat při obnově politického a hospodářského života, podporovat vznik prozatímních vlád s širokým zastoupením demokratických sil a umožnit svobodné volby. Znění deklarace tak neobsahovalo výslovný souhlas západních Spojenců se zavedením komunistických diktatur ve střední a východní Evropě. Její hlavní slabinou však byla absence účinného mechanismu, který by zajistil dodržování těchto zásad v zemích ovládaných jednotlivými spojeneckými armádami. Zásadní rozdíly existovaly také v samotném výkladu demokracie a politické reprezentativnosti. Západní vlády spojovaly svobodné volby s možností skutečné soutěže politických stran. Stalinovo vedení naproti tomu považovalo bezpečnost sovětských hranic a přítomnost politicky spolehlivých režimů za přednostní cíle. Komunistické strany v zemích pod sovětským vlivem postupně získávaly kontrolu nad bezpečnostními institucemi, správou a politickým životem. Rozpor mezi veřejně přijatými závazky a jejich poválečným uskutečňováním se stal významným zdrojem nedůvěry mezi bývalými spojenci.
Jaltská hlasovací formule a založení Organizace spojených národů
Významným výsledkem konference byla dohoda o některých základních pravidlech budoucí Organizace spojených národů. Roosevelt považoval vytvoření funkčního systému kolektivní bezpečnosti za jednu z hlavních priorit americké poválečné politiky. Společnost národů, založená po první světové válce k ochraně míru, nedokázala zabránit novým agresím a další světové válce. Její neúspěch ukazoval, že nová organizace bude potřebovat aktivní účast hlavních vítězných mocností. V Jaltě se proto podařilo dosáhnout dohody o způsobu hlasování v připravované Radě bezpečnosti. Jejími stálými členy měly být Spojené státy, Sovětský svaz, Británie, Čína a Francie. Každý z těchto států měl mít možnost zablokovat zásadní rozhodnutí Rady bezpečnosti prostřednictvím práva veta, s výjimkami stanovenými pro některé případy řešení sporů. Dohoda tak vyvažovala představu společné odpovědnosti velmocí s jejich požadavkem zachovat kontrolu nad rozhodnutími, která se přímo dotýkala jejich bezpečnosti. Spojenci rovněž rozhodli, že zakládající konference Organizace spojených národů bude zahájena 25. dubna 1945 v San Francisku. Součástí kompromisu bylo také přijetí Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky mezi původní členy organizace vedle samotného Sovětského svazu. Jaltská jednání tím přispěla k vytvoření mezinárodního systému, jehož základní institucionální podoba přetrvala i během pozdější studené války.
Tajná dohoda o sovětském vstupu do války proti Japonsku
Zatímco v Evropě se válka blížila ke konci, spojenecké velení předpokládalo, že porážka Japonska může vyžadovat další rozsáhlé a dlouhodobé operace. Roosevelt proto usiloval o závazek sovětského vstupu do války v Asii. Stalin v Jaltě slíbil, že Sovětský svaz zahájí boj proti Japonsku za dva až tři měsíce po německé kapitulaci. Tento závazek byl součástí tajné dohody podepsané 11. února 1945. Sovětské požadavky zahrnovaly potvrzení dosavadního postavení Mongolské lidové republiky, získání jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů a obnovení významných ruských strategických práv v Mandžusku. Šlo zejména o pronájem námořní základny Port Arthur, zvláštní postavení přístavu Dairen a účast na provozu důležitých mandžuských železnic. Některá ujednání se týkala čínského území, a proto měla vyžadovat souhlas čínského vůdce Čankajška. Čína však nebyla přímým účastníkem jaltských jednání. Dohoda odrážela americkou snahu zkrátit válku v Pacifiku a sovětský zájem obnovit své mocenské postavení ve východní Asii. Sovětský svaz následně vyhlásil Japonsku válku 8. srpna 1945 a následující den zahájil rozsáhlou ofenzívu v Mandžusku. Tajná jaltská dohoda se tak skutečně promítla do závěrečné fáze války proti Japonsku i do poválečných územních sporů.
Rozdělení Evropy nevzniklo jediným jaltským rozhodnutím
Jaltská konference se později stala symbolem údajného předání střední a východní Evropy Sovětskému svazu. Takové vysvětlení je však historicky příliš zjednodušující. V únoru 1945 již Rudá armáda vojensky ovládala většinu Polska, Rumunsko, Bulharsko a rozsáhlé oblasti Maďarska. Západní Spojenci neměli možnost v těchto zemích bezprostředně prosazovat své představy o politickém uspořádání prostřednictvím vlastní vojenské přítomnosti. Jejich vyjednávací postavení proto bylo výrazně slabší než Stalinovo. To však neznamená, že všechny sovětské požadavky byly přijaty nebo že výsledná podoba poválečných režimů byla v Jaltě již definitivně rozhodnuta. Konference například nestanovila obecné rozdělení všech evropských států na západní a sovětskou sféru ani nepřidělila Československo Sovětskému svazu zvláštní smlouvou. Politický vývoj jednotlivých zemí se navíc lišil podle průběhu osvobozování, domácího odboje, postavení komunistických stran a následných mocenských rozhodnutí. Západní představitelé zároveň nesou odpovědnost za kompromisy, které přijali, a za omezenou schopnost prosazovat slíbené demokratické záruky. Poválečné rozdělení Evropy vznikalo postupně spojením vojenské přítomnosti, sovětské bezpečnostní politiky, domácích politických konfliktů a narůstající nedůvěry mezi bývalými spojenci. Jalta tento proces významně ovlivnila, ale sama o sobě jej neuzavřela.
Rooseveltova smrt a začátek závěrečné bitvy o Berlín
Poválečné dohody začaly být vystaveny vážným zkouškám ještě před samotným koncem války v Evropě. Sovětské vedení pokračovalo v upevňování svého politického vlivu v Polsku a dalších zemích obsazených Rudou armádou, zatímco západní vlády požadovaly naplnění závazků o širším politickém zastoupení a svobodných volbách. Rozpory se projevovaly také ve vzájemných podezřeních kolem jednání o německé kapitulaci a budoucnosti jednotlivých evropských států. Dne 12. dubna 1945 zemřel americký prezident Franklin D. Roosevelt a jeho nástupcem se stal dosavadní viceprezident Harry S. Truman. Nový prezident převzal nejen odpovědnost za dokončení války, ale také za prosazování jaltských dohod, které se stále více stávaly předmětem sporů se Sovětským svazem. O čtyři dny později, 16. dubna 1945, zahájila Rudá armáda závěrečnou berlínskou ofenzívu. Sovětské jednotky postupovaly od Odry a Nisy proti posledním rozsáhlým německým obranným postavením, zatímco americké a britské armády pronikaly ze západu hluboko do Německa. Adolf Hitler zůstával v Berlíně a odmítal připustit nevyhnutelnost porážky. Zatímco se nacistická diktatura vojensky hroutila, dosavadní spojenci již čelili otázce, zda jejich spolupráce dokáže přetrvat i v době míru. Jalta tak představovala poslední velký pokus Roosevelta, Churchilla a Stalina společně vymezit pravidla poválečného uspořádání ještě před kapitulací Německa.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.