II. světová válka · Od osvobození Francie k pádu Berlína
Berlín a německá kapitulace
Poslední mobilizace nacistického Německa a rozpad jeho obranných sil
Na jaře 1945 čelilo nacistické Německo vojenskému a hospodářskému zhroucení. Rudá armáda dosáhla Odry a Nisy, zatímco západní Spojenci pronikali přes Rýn do německého vnitrozemí. Německé ozbrojené síly utrpěly rozsáhlé ztráty na lidech i technice a stále obtížněji získávaly pohonné hmoty, munici a dopravní prostředky. Přesto Adolf Hitler odmítal připustit porážku a nařizoval pokračování bojů. Režim mobilizoval také příslušníky Volkssturmu, domobrany vytvářené od podzimu 1944 z mužů převážně ve věku od šestnácti do šedesáti let, kteří dosud nebyli povoláni do pravidelné armády. Do obrany měst byli nasazováni rovněž mladiství členové nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. Mnozí z těchto obránců postrádali odpovídající výcvik, výzbroj a bojové zkušenosti. Nacistická propaganda nadále slibovala konečné vítězství a zdůrazňovala údajnou možnost obratu prostřednictvím nových zbraní nebo roztržky mezi Spojenci. V závěrečných týdnech války režim zároveň stupňoval represe proti vlastním obyvatelům. Lidé podezřelí z odmítání dalšího odporu, dezerce nebo pokusů o kapitulaci mohli být popraveni vojenskými a policejními jednotkami. Pokračování bojů tak stále více prodlužovalo utrpení civilního obyvatelstva, aniž nabízelo realistickou možnost změnit celkový výsledek války.
Západní Spojenci překračují Rýn a postupují k Labi
Západní Spojenci zahájili v březnu 1945 závěrečné pronikání do německého vnitrozemí. Dne 7. března americké jednotky nečekaně obsadily dosud stojící železniční most přes Rýn u Remagenu. Další rozsáhlé překročení řeky následovalo v noci z 23. na 24. března v rámci operace Plunder, při níž britské, kanadské a americké síly vytvořily předmostí na jejím východním břehu. Spojenecká vojska následně postupovala do severního a středního Německa a americké armády obklíčily významné německé síly v průmyslovém Porúří. Na jaře 1945 se mezi spojeneckými veliteli vedla debata také o případném postupu na Berlín. Britský premiér Winston Churchill přikládal obsazení německého hlavního města západními armádami značný politický význam. Vrchní velitel Dwight D. Eisenhower však upřednostnil zničení zbývajících německých vojenských uskupení, postup k Labi a propojení se sovětskými jednotkami. Zohledňoval přitom očekávané vysoké ztráty při útoku na silně bráněné velkoměsto a skutečnost, že sovětská vojska již stála výrazně blíže k Berlínu. Poválečné okupační zóny byly navíc předběžně dohodnuty nezávisle na tom, která armáda jednotlivé oblasti jako první obsadí. Rozhodnutí nepokračovat přímým americkým útokem na Berlín tedy vycházelo především z vojenských úvah, přestože mělo také významné politické důsledky.
Berlínská operace a sovětský průlom přes Seelowské výšiny
Závěrečný sovětský útok na Berlín začal 16. dubna 1945. Sovětské vrchní velení soustředilo pro operaci mimořádně rozsáhlé síly, které zahrnovaly přibližně 2,5 milionu vojáků, tisíce tanků a samohybných děl a rozsáhlou leteckou podporu. Hlavní útok vedly dvě operační skupiny. První běloruský front maršála Georgije Žukova postupoval od Odry přímo proti německým obranným postavením východně od Berlína. První ukrajinský front maršála Ivana Koněva útočil přes Lužickou Nisu jižněji a měl postupně obejít německou obranu z jihu. Na severním křídle podporoval celkovou operaci 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského. Nejtvrdší počáteční boje probíhaly na Seelowských výšinách, kde německé jednotky využívaly vyvýšený terén, připravená obranná postavení a omezené přístupové komunikace. Sovětské velení nasadilo mohutnou dělostřeleckou přípravu, která však nedokázala okamžitě prolomit celou obranu. Žukovovy jednotky utrpěly těžké ztráty a postupovaly pomaleji, než původně předpokládal plán. Německá obranná linie byla definitivně prolomena po několika dnech bojů a sovětské tankové a mechanizované síly začaly pronikat k Berlínu. Vojenská převaha Rudé armády byla značná, ale německý odpor zůstával v některých úsecích mimořádně tvrdý.
Obklíčení Berlína a setkání amerických a sovětských jednotek na Labi
Po prolomení obrany na Odře a Nise se sovětské armády přiblížily k německému hlavnímu městu z východu, severu a jihu. Dne 21. dubna 1945 vstoupily první sovětské jednotky na území Berlína a postupně pronikaly do jeho obytných čtvrtí. Současně probíhaly obchvatné operace, jejichž cílem bylo přerušit německá spojení s okolními armádami. Dne 25. dubna se sovětský obkličovací kruh kolem Berlína uzavřel a obránci města ztratili možnost organizovaného ústupu. Ve stejný den se v prostoru Torgau na řece Labi setkali příslušníci americké 69. pěší divize a sovětské 58. gardové střelecké divize. Toto setkání symbolizovalo vojenské propojení západní a východní části protihitlerovské koalice. Německé ozbrojené síly byly nyní rozděleny do několika vzájemně izolovaných operačních prostorů, které již nemohly účinně spolupracovat. Přesto na mnoha místech pokračovaly těžké boje. Německá 9. armáda, odříznutá jihovýchodně od Berlína, se pokoušela probít na západ, přičemž její ústup provázely mimořádně vysoké vojenské i civilní ztráty. Setkání na Labi proto neznamenalo okamžité ukončení odporu, ale potvrdilo, že Německo již nedokáže udržet souvislou frontovou linii proti postupujícím spojeneckým armádám.
Pouliční boje, civilní utrpení a Hitlerova sebevražda
Po obklíčení Berlína pokračovaly boje v jednotlivých městských čtvrtích, u mostů, železničních stanic a vládních budov. Německou obranu tvořily zbytky pravidelných jednotek Wehrmachtu, příslušníci Waffen-SS, policie, Volkssturmu a skupiny mladistvých z Hitlerjugend. Sovětské jednotky postupovaly za podpory tanků a dělostřelectva, ale v husté zástavbě musely často dobývat jednotlivé domy a ulice. Bombardování, ostřelování a pouliční střety způsobovaly vysoké ztráty mezi vojáky i civilisty. Obyvatelstvo trpělo nedostatkem vody, potravin a zdravotnické péče, zatímco nacistické ozbrojené složky nadále trestaly skutečné i domnělé odpůrce pokračování války. Část sovětských vojáků se po obsazení jednotlivých oblastí dopouštěla také plenění a sexuálního násilí. Adolf Hitler přitom zůstával v podzemním bunkru pod říšským kancléřstvím a vydával rozkazy, které již neodpovídaly skutečným možnostem německých jednotek. V noci z 28. na 29. dubna sepsal politickou a soukromou závěť, v níž za svého nástupce ve funkci hlavy státu určil velkoadmirála Karla Dönitze. Dne 30. dubna 1945 spáchal Hitler společně se svou novomanželkou Evou Braunovou sebevraždu. Jeho smrt znamenala konec osobní vlády nacistického diktátora, nikoli však okamžitou kapitulaci všech německých ozbrojených sil.
Kapitulace berlínské posádky a Dönitzova snaha zachovat západní ústupové cesty
Po Hitlerově smrti se německá vojenská a politická moc definitivně rozpadala. Dne 1. května spáchal sebevraždu také Joseph Goebbels, kterého Hitler určil za říšského kancléře. Berlínská posádka již neměla reálnou možnost udržet město proti sovětské přesile. Dne 2. května 1945 vydal její velitel generál Helmuth Weidling rozkaz ke kapitulaci a organizovaný odpor v hlavním městě skončil. Na severu Německa mezitím převzal funkci hlavy státu velkoadmirál Karl Dönitz, který vytvořil provizorní vládu se sídlem v prostoru Flensburgu. Jeho bezprostředním cílem bylo ukončit boje se západními Spojenci a umožnit co největšímu počtu německých vojáků i civilistů dostat se z oblastí ohrožených sovětským postupem na západ. Německé velení proto usilovalo o dílčí kapitulace, které by zachovaly možnost pokračujícího odporu proti Rudé armádě. Již 4. května podepsal admirál Hans-Georg von Friedeburg kapitulaci německých jednotek v severozápadním Německu, Nizozemsku a Dánsku před britským polním maršálem Bernardem Montgomerym. Tato dohoda vstoupila v platnost následujícího dne. Dönitzovo vedení však nedokázalo zabránit bezpodmínečné kapitulaci celé německé branné moci. Spojenci odmítali uzavřít samostatný mír, který by umožnil Německu pokračovat ve válce pouze proti Sovětskému svazu.
Bezpodmínečná kapitulace podepsaná v Remeši 7. května
Závěrečná jednání o všeobecné německé kapitulaci probíhala ve francouzské Remeši, kde sídlilo vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil SHAEF. Dönitz vyslal k vyjednávání generálplukovníka Alfreda Jodla, náčelníka operačního štábu vrchního velení Wehrmachtu. Německá delegace se původně pokoušela dosáhnout dohody, která by umožnila přerušení bojů především na západě. Vrchní spojenecký velitel Dwight D. Eisenhower však požadoval bezpodmínečnou kapitulaci všech německých ozbrojených sil současně vůči západnímu i sovětskému velení. Dne 7. května 1945 ve 2.41 hodin ráno proto Jodl podepsal dokument o vojenské kapitulaci. Za západní spojenecké velení jej podepsal generál Walter Bedell Smith, za sovětské velení generál Ivan Susloparov a jako francouzský svědek generál François Sevez. Dokument stanovoval, že německé pozemní, námořní a letecké síly musí ukončit bojovou činnost 8. května ve 23.01 hodin středoevropského času. Jednalo se o právně závaznou bezpodmínečnou kapitulaci německých ozbrojených sil, nikoli pouze o nezávazný návrh nebo předběžný protokol. Součástí dohody byl zároveň závazek jejího následného potvrzení představiteli německého vrchního velení. Kapitulace proto neměla znamenat pouze konec bojů se západními armádami, ale ukončení německého vojenského odporu na všech frontách.
Berlín-Karlshorst a rozdílné připomínání 8. a 9. května
Druhý kapitulační akt se uskutečnil v budově bývalé německé vojenské školy v berlínské čtvrti Karlshorst, kde sídlilo sovětské velitelství maršála Georgije Žukova. Na sovětské straně existoval silný požadavek, aby konečné potvrzení kapitulace proběhlo v dobytém hlavním městě nacistického Německa. Význam měla rovněž skutečnost, že remešský dokument za Německo podepsal Jodl, který nebyl vrchním velitelem všech německých ozbrojených sil. Dne 8. května proto do Karlshorstu přijeli představitelé jednotlivých spojeneckých armád a německého vojenského velení. Německou kapitulaci zde potvrdili polní maršál Wilhelm Keitel, admirál Hans-Georg von Friedeburg a generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff. Za spojenecká velení dokument podepsali Žukov a britský letecký maršál Arthur Tedder, zatímco americký generál Carl Spaatz a francouzský generál Jean de Lattre de Tassigny vystupovali jako svědci. Ceremoniál se protáhl přes půlnoc, takže samotné podpisy byly podle místního letního času připojeny již krátce po začátku 9. května, ačkoli dokument nese datum 8. května. V Moskvě bylo v té době také již 9. května. Rozdílné časové souvislosti a poválečné tradice vysvětlují, proč se konec války v Evropě v západních zemích připomíná především 8. května, zatímco v Sovětském svazu se Dnem vítězství stal 9. květen. Nešlo o dvě oddělené kapitulace, z nichž by jedna platila pouze pro západní a druhá pro východní frontu, ale o potvrzení všeobecného ukončení německého vojenského odporu.
Koaliční vítězství a pokračující boje v českých zemích
Bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil ukončila druhou světovou válku v Evropě, přestože některé německé jednotky pokračovaly v bojích i po stanoveném termínu. Porážka nacistického Německa byla výsledkem dlouhodobého společného úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda nesla hlavní tíhu pozemních bojů proti německým silám na východní frontě a dobyla Berlín. Spojené státy, Británie, Kanada, Francie a další spojenci vedli rozsáhlé operace na moři, ve vzduchu, ve Středomoří a od června 1944 také na hlavní západní pozemní frontě. Hospodářská a logistická spolupráce umožňovala jednotlivým armádám udržovat bojovou činnost a postupně vyčerpávat německé rezervy. Na začátku května však zůstávala významná část německých sil soustředěna v Čechách a na Moravě, především ve Skupině armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Její jednotky se pokoušely ustoupit na západ a dostat se do amerického zajetí. Dne 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, jehož účastníci se snažili převzít kontrolu nad hlavním městem a zabránit dalšímu německému násilí. Americká 3. armáda mezitím postupovala do západních Čech a 6. května osvobodila Plzeň. Rudá armáda zahájila pražskou operaci 6. května a její první jednotky vstoupily do Prahy v časných ranních hodinách 9. května. V českých zemích tak závěr evropské války neznamenal pouze přijetí kapitulačních dokumentů, ale také poslední ozbrojený zápas domácího odboje a spojeneckých armád proti ustupujícím německým jednotkám.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.