II. světová válka · Osvobození Československa
Američané v západních Čechách
Americký postup na československé území v dubnu 1945
Americký postup do západních Čech měl své počátky již v dubnových bojích o pohraničí, k nimž se nyní vrátíme podrobněji. Německé ozbrojené síly již nebyly schopny udržet souvislou obranu, ale v některých oblastech nadále kladly tvrdý odpor. První američtí vojáci vstoupili na předmnichovské československé území 18. dubna 1945 v prostoru obce Hranice v Ašském výběžku. O dva dny později dosáhly americké jednotky Aše a pokračovaly směrem k Chebu a dalším pohraničním městům. Důležitou úlohu zde hrály především 90. a 97. pěší divize, které překonávaly německá obranná postavení, minová pole a silniční zátarasy. Zvlášť těžké boje probíhaly o Cheb, jehož německá posádka měla rozkaz město bránit. Americké jednotky 97. pěší divize pronikly do Chebu 25. dubna a následujícího dne dokončily jeho obsazení. Obránci však pokračovali v odporu na některých okolních postaveních a německé síly se ještě pokoušely podnikat místní protiútoky. Boje o západní pohraničí ukazují, že osvobozování českých zemí americkou armádou nezačalo až příjezdem tanků do Plzně. Předcházelo mu několik týdnů vojenských operací, které si vyžádaly ztráty na obou stranách a způsobily další škody již válkou postiženým městům.
Pattonova 3. armáda a závěrečný útok do západních Čech
Po překročení československých hranic se americký postup na několik dní zpomalil, protože spojenecké velení připravovalo další koordinované operace a vyjasňovalo jejich rozsah se sovětskou stranou. Rozhodnutí o rozsáhlejším postupu do českého vnitrozemí padlo na začátku května 1945. Dne 4. května vydalo vrchní spojenecké velení rozkaz, na jehož základě zahájila Pattonova 3. armáda následujícího dne útok směrem na Plzeň a další města západních Čech. Hlavní síly tvořily jednotky amerického V. a XII. sboru, mezi nimiž měly významné místo 2. a 97. pěší divize a 16. obrněná divize. Američané postupovali přes Český les a Šumavu, obsazovali dopravní uzly a překonávali zbývající německá postavení. Dne 5. května vstoupily americké jednotky do Domažlic a Klatov, přičemž některé místní odbojové skupiny již před jejich příchodem převzaly iniciativu proti německým úřadům. V následujících dnech byly osvobozeny také další obce a města západního a jihozápadního pohraničí. Vojenské operace však probíhaly v prostředí rostoucího chaosu. Část německých jednotek odmítala pokračovat v boji, jiné se pokoušely prorazit na západ a vzdát se americkým silám. Americké velení proto muselo současně postupovat proti zbývajícím obráncům, zajišťovat komunikace a organizovat přijímání velkého počtu zajatců.
Plzeňské povstání 5. května a převzetí městské správy
V Plzni začalo otevřené povstání proti německé okupaci již 5. května 1945, tedy den před příchodem hlavních amerických jednotek. Obyvatelé reagovali na zprávy o blížícím se konci války a na rychlý postup americké armády od západních hranic. Do odporu se zapojovali příslušníci domácích odbojových organizací, čeští policisté, bývalí vojáci a další civilisté. Povstalci obsazovali důležité veřejné budovy, odzbrojovali některé německé příslušníky a snažili se zabránit ničení městské infrastruktury. V čele nově vznikající české správy stál Revoluční národní výbor, který postupně přebíral výkon místní moci. Současně vznikalo československé posádkové velitelství, jehož úkolem bylo organizovat dostupné ozbrojené síly a připravit spolupráci s postupujícími Američany. Německá posádka však stále disponovala významnými vojenskými prostředky a část jejích příslušníků odmítala složit zbraně. Povstalci proto neměli dostatek sil k úplnému zajištění města bez vnější pomoci. Přesto jejich akce významně přispěla k oslabení okupační správy a vytvořila předpoklady pro rychlé převzetí kontroly nad Plzní. Osvobození města tak nebylo pouze výsledkem amerického vojenského postupu, ale také činnosti domácího odboje, který převzal iniciativu ještě před příjezdem spojeneckých jednotek.
Šestý květen 1945 a příjezd 16. americké obrněné divize
Rozhodující okamžik osvobození Plzně nastal ráno 6. května 1945. Předsunuté jednotky americké 16. obrněné divize, která postupovala v sestavě V. sboru 3. armády, vyrazily časně ráno směrem k městu. Jedné z útočných skupin velel podplukovník Charles H. Noble. Po překonání slabšího německého odporu na západních přístupech pronikly americké obrněné vozy do prostoru Skvrňan a kolem 8.15 hodin dosáhly centra Plzně. Obyvatelé přivítali americké vojáky na náměstí Republiky a v okolních ulicích s mimořádným nadšením. Američané byli vítáni květinami, národními vlajkami a dalšími projevy radosti z konce nacistické okupace. Příjezd prvních tanků a obrněných vozidel však neznamenal okamžité ukončení všech bojů. Na některých místech stále působily německé ozbrojené skupiny a bylo nutné obsadit důležité vojenské objekty, odzbrojit zbývající posádky a zajistit pořádek. V průběhu dne dorazili do Plzně také příslušníci 97. pěší divize a následně 2. pěší divize. Ve městě působily rovněž belgické jednotky přidělené k americké armádě. Americké osvobození Plzně tak bylo výsledkem několika navazujících vojenských akcí, které umožnily domácím představitelům převzít správu města a obnovovat československé veřejné instituce.
Americké osvobozování koncentračních táborů a utrpení vězňů
Americké jednotky při postupu západními Čechami nenarážely pouze na německé vojenské posádky. Objevovaly také místa nucené práce, tábory a skupiny vězňů, jejichž zdravotní stav svědčil o rozsahu nacistického pronásledování. Významným příkladem byl ženský koncentrační tábor ve Svatavě u Sokolova, v německých dokumentech označovaný jako Zwodau. Šlo o pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg, v němž byly vězněny především ženy využívané k nucené práci pro německý válečný průmysl. V závěrečných měsících války se počet vězeňkyň výrazně zvýšil v důsledku evakuací dalších táborů a příchodu transportů z oblastí ohrožených postupující frontou. Mnoho žen trpělo podvýživou, nemocemi a následky dlouhodobého násilí. Dne 7. května 1945 tábor osvobodili příslušníci americké 1. pěší a 9. obrněné divize. Našli zde vězeňkyně v mimořádně špatném zdravotním stavu a museli zajistit základní zdravotnickou pomoc i zásobování. Podobné zkušenosti získávali američtí vojáci při setkávání s vězni dalších táborů a pochodů smrti v západním Německu a českém pohraničí. Osvobození proto znamenalo nejen porážku německých jednotek, ale také záchranu lidí, kteří byli do posledních dnů války vystaveni nucené práci, vyčerpání a přímému ohrožení života.
Demarkační linie a Eisenhowerovo rozhodnutí zastavit postup na Prahu
Otázka, proč americké jednotky nepokračovaly z Plzně na Prahu, patří k nejčastěji diskutovaným tématům závěru války v Československu. Odpověď však nelze zjednodušit na jediný politický zákaz. Vrchní spojenecký velitel Dwight D. Eisenhower musel koordinovat postup západních armád s Rudou armádou, aby předešel nebezpečným střetům mezi spojeneckými jednotkami a zabránil zbytečným vojenským ztrátám. Dne 4. května 1945 oznámil sovětskému velení ochotu v případě potřeby postoupit za linii Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice až směrem k Vltavě a Labi. Náčelník sovětského generálního štábu Alexej Antonov však tento návrh odmítl a požádal, aby americké jednotky zůstaly západně od uvedené linie. Eisenhower sovětský požadavek přijal, čímž potvrdil omezení dalšího amerického postupu. V pozadí rozhodování byly také dřívější strategické úvahy o rozdělení operačních úkolů a předpokládaných okupačních zónách. Samotná demarkační linie však nebyla trvalou státní hranicí ani dohodou o rozdělení Československa. Šlo především o vojenské vymezení prostoru působnosti spojeneckých armád. Historické prameny ukazují, že pokračování amerického postupu bylo vojensky zvažováno, ale konečné rozhodnutí vycházelo z širšího spojeneckého velení a z potřeby zachovat koordinaci se Sovětským svazem.
Němečtí zajatci, uprchlíci a vojenská správa západních Čech
Ústup německých vojáků k americkým liniím přinesl po obsazení západních Čech rozsáhlé organizační problémy. Z východních a středních Čech sem přicházely také části Skupiny armád Střed. Přesuny do západního zajetí pokračovaly i po podpisu německé bezpodmínečné kapitulace 7. května, která vstoupila v platnost pozdě večer 8. května 1945. Americké velení proto zřizovalo sběrná místa a provizorní zajatecké tábory, kontrolovalo silnice a organizovalo odzbrojování německých jednotek. Zároveň muselo řešit situaci civilistů, uprchlíků a osob nuceně nasazených v německém průmyslu. Ve městech a obcích západních Čech postupně přebíraly správu československé národní výbory, které obnovovaly policii, zásobování a další veřejné služby. Spolupráce s americkými vojenskými představiteli byla důležitá zejména při zajišťování bezpečnosti, dopravní infrastruktury a přerozdělování nedostatkových zásob. Situace se však lišila podle místních podmínek. V převážně česky osídlených oblastech byl příchod americké armády zpravidla spojen s nadšeným vítáním, zatímco v pohraničních regionech s početným německým obyvatelstvem se rychle otevíraly otázky poválečné odpovědnosti, majetku, internací a budoucích přesunů obyvatelstva. Konec německé okupace tak zahájil složité období obnovy státní moci a poválečných společenských změn.
Odchod americké a sovětské armády z Československa v listopadu 1945
Americké jednotky zůstaly v západních Čechách i po skončení bojů v Evropě. Jejich přítomnost pomáhala zajišťovat bezpečnost, organizovat správu osvobozeného území a řešit důsledky německé kapitulace. Zároveň však měla rostoucí politický význam. Československo se po válce obnovovalo jako samostatný stát, ale na jeho území se stále nacházely americké i sovětské vojenské síly. Prezident Edvard Beneš a část československých politických představitelů usilovali o jejich odchod, aby bylo možné obnovit plnou státní suverenitu. Americká diplomacie současně považovala přítomnost vlastních vojsk za důležitou protiváhu sovětskému vlivu. Na podzim 1945 proto Spojené státy prosazovaly koordinované stažení obou spojeneckých armád. Dne 2. listopadu prezident Harry S. Truman navrhl Stalinovi současné ukončení americké a sovětské vojenské přítomnosti v Československu. Sovětské vedení s návrhem souhlasilo a obě strany se dohodly na stažení hlavních sil do 1. prosince 1945. V Plzni se 20. listopadu konalo slavnostní rozloučení s americkými vojáky, jehož se účastnili představitelé československé vlády i americké diplomacie. Hlavní americké jednotky opustily Československo do konce listopadu. Podle americké diplomatické zprávy z 30. listopadu již odešla naprostá většina vojáků a na místě zůstala pouze malá skupina určená k dokončení administrativních úkolů. Odchod spojeneckých armád tak uzavřel bezprostřední vojenskou fázi osvobození, ale neodstranil rostoucí politické napětí mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem.
Paměť amerického osvobození a začátek Pražského povstání
Osvobození západních Čech americkou armádou zůstalo po válce významnou součástí místní historické paměti. V Plzni a dalších městech se připomínali padlí američtí vojáci a obyvatelé uchovávali vzpomínky na jejich příchod v květnu 1945. Po komunistickém převratu v únoru 1948 však oficiální výklad konce války stále více zdůrazňoval zásluhy Sovětského svazu a americkou účast na osvobození Československa záměrně potlačoval. Veřejné připomínání amerických jednotek bylo omezováno a organizátoři některých nezávislých vzpomínkových akcí čelili represím. Historická skutečnost amerického osvobození západních Čech přesto přežívala v rodinných vzpomínkách, místních kronikách a mezi pamětníky. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se veřejné připomínání těchto událostí obnovilo. Od roku 1990 se v Plzni pravidelně pořádají Slavnosti svobody, které zdůrazňují význam amerického vojenského příspěvku i domácího odboje. Osvobození Československa však nelze chápat jako příběh jediné armády. Sovětské, americké, československé, rumunské a další spojenecké jednotky bojovaly na různých úsecích fronty a jejich úsilí doplňoval domácí odpor. Od poválečného připomínání se nyní vraťme k událostem května 1945 v Praze. Zatímco západní Čechy již vítaly americké vojáky, Praha prožívala poslední dramatické dny okupace. Dne 5. května 1945 tam začalo povstání, při němž se civilisté, policisté, příslušníci českých ozbrojených složek a odbojových organizací pokusili převzít kontrolu nad hlavním městem. Nedostatek těžkých zbraní a přítomnost početných německých jednotek však znamenaly, že jejich úspěch zůstával nejistý.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.