II. světová válka · Osvobození Československa
Pražské povstání
Pátý květen 1945 a začátek ozbrojeného povstání v Praze
Jeho vypuknutí předcházelo rostoucí napětí: obyvatelé začali odstraňovat německé nápisy, vyvěšovat československé vlajky a otevřeně odmítat okupační autoritu. Významným impulzem se stalo vysílání pražského rozhlasu. Dne 5. května od šesti hodin ráno vysílal hlasatel Zdeněk Mančal česky a program postupně získával vlastenecký charakter. Kolem poledne se v budově rozhlasu na Vinohradech rozhořely boje mezi německými ozbrojenci a českými policisty. Ve 12.33 zaznělo ve vysílání první naléhavé volání o pomoc. Výzvy přivedly k rozhlasu další policisty, četníky, příslušníky vládního vojska, tedy ozbrojeného sboru protektorátní vlády, a civilní dobrovolníky. Boj o rozhlas se rychle stal signálem k širšímu povstání. Během několika hodin začali povstalci obsazovat veřejné budovy, odzbrojovat jednotlivé německé hlídky a přebírat kontrolu nad důležitými částmi města. Povstání přitom nebylo zahájeno jediným předem přesně načasovaným rozkazem, ale vzniklo souběhem připravovaných odbojových akcí a spontánního vystoupení obyvatelstva.
Česká národní rada, generál Kutlvašr a pražské barikády
Politické vedení povstání převzala Česká národní rada, v jejímž čele stál univerzitní profesor Albert Pražák. Rada sdružovala představitele různých proudů domácího odboje a vystupovala jako orgán obnovované československé státní moci. Významné postavení v ní měli také komunisté, zejména Josef Smrkovský. Vojenské operace řídilo Vojenské velitelství Velké Prahy s krycím názvem Bartoš, jehož velitelem byl generál Karel Kutlvašr. Spojení mezi vojenským velením a Českou národní radou zajišťoval mimo jiné kapitán Jaromír Nechanský. Povstalci se snažili rychle vytvářet organizované jednotky z bývalých československých vojáků, policistů, četníků, příslušníků vládního vojska a civilních dobrovolníků. Přesto jejich výzbroj zůstávala nedostatečná, zejména pokud šlo o těžké zbraně a prostředky proti obrněné technice. V noci z 5. na 6. května proto obyvatelé začali stavět rozsáhlou síť barikád. Podle evidence Národního archivu jich vzniklo přibližně 1 600, zatímco některé dobové a pozdější přehledy uvádějí zhruba dva tisíce různých zátarasů. Barikády tvořily tramvaje, dlažební kostky, nákladní automobily a další dostupný materiál. Do jejich výstavby se zapojily desetitisíce Pražanů. Vojenský historický ústav Praha odhaduje celkový počet povstalců přibližně na 30 000 osob. Proti nim stály německé síly v Praze a okolí o přibližné síle 40 000 mužů, jejichž skutečná bojová hodnota se však mezi jednotlivými útvary výrazně lišila.
Německé protiútoky a vraždění civilistů v pražských ulicích
Po počátečním překvapení začalo německé velení soustřeďovat síly k potlačení povstání. Do města se přesouvaly jednotky Wehrmachtu, Waffen-SS a dalších ozbrojených složek, které disponovaly tanky, útočnými děly a dělostřelectvem. Zvlášť nebezpečné byly útoky německých jednotek postupujících od Benešova přes Pankrác a Nusle. Německá bojová skupina označovaná jako Wallenstein zde od 6. května vedla těžké střety s povstalci a 7. května se pokusila proniknout do centra. Obránci dokázali některé útoky zastavit, ale boje často probíhaly o jednotlivé domy, ulice a křižovatky. Těžké střety zasáhly také okolí Staroměstského náměstí, kde povstalci bránili budovy pražského magistrátu. Německá palba způsobila rozsáhlé požáry, při nichž byla těžce poškozena Staroměstská radnice a zničena část jejích historických prostor. Potlačování povstání provázely válečné zločiny proti civilistům a zajatým bojovníkům. Příslušníci německých jednotek vraždili obyvatele například v Úsobské ulici, v okolí školy Na Zelené lišce a na Masarykově nádraží. Na nádraží bylo podle muzejního výzkumu zavražděno 67 lidí, mezi nimi nejen povstalci, ale také civilní zaměstnanci a cestující. Německé násilí tedy nebylo omezeno na přímé bojové střety. Zahrnovalo také vědomé vraždění bezbranných lidí, které mělo zastrašit obyvatelstvo a zlomit odpor.
Buňačenkova divize a přechod vlasovců na stranu povstalců
Do bojů v Praze významně zasáhla také 1. pěší divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska, známá jako součást Ruské osvobozenecké armády neboli ROA. Její příslušníci bývají označováni jako vlasovci podle bývalého sovětského generála Andreje Vlasova, který po zajetí přešel do německých služeb a stal se hlavní politickou osobností protisovětského vojenského hnutí. Divizi, v německé evidenci označovanou jako 600. pěší divize, však v květnu 1945 přímo velel generálmajor Sergej Buňačenko. Její příslušníci pocházeli především z bývalých sovětských vojáků a zajatců, kteří za rozdílných okolností vstoupili do německých služeb. Jejich předchozí spolupráce s nacistickým Německem je důležitou součástí historického hodnocení této formace. Na jaře 1945 se však její velení dostávalo do stále ostřejšího konfliktu s německými vojenskými představiteli. Buňačenko se rozhodl neuposlechnout další německé rozkazy a se svou divizí postupoval směrem do Čech. Po vypuknutí pražského povstání navázali její zástupci kontakt s českým vojenským odbojem a nabídli pomoc proti německým jednotkám. Toto rozhodnutí vycházelo z odporu vůči Stalinovu režimu i ze snahy získat příznivější postavení před blížící se kapitulací. Vlasovci doufali, že účast v boji proti Němcům jim může usnadnit přijetí do západního zajetí a ochránit je před předáním sovětským úřadům.
Pomoc vlasovců 6. a 7. května a jejich odchod z Prahy
Hlavní síly Buňačenkovy divize vstoupily do pražských bojů 6. května 1945 a v následujících hodinách významně podpořily povstaleckou obranu. Vlasovci disponovali zkušenými vojáky, dělostřelectvem, obrněnou technikou a další výzbrojí, kterou české povstalecké jednotky zpravidla postrádaly. Jejich oddíly působily zejména v západní a jihozápadní části Prahy, v prostoru Smíchova, Jinonic, Zlíchova a Ruzyně. Pomáhaly blokovat některé německé přístupové cesty, omezovat činnost ruzyňského letiště a podporovat obránce na ohrožených úsecích. Dne 7. května zasáhly také do těžkých bojů proti německým jednotkám postupujícím přes Pankrác a Nusle. Jejich účast posílila morálku povstalců a přispěla k zastavení části německých protiútoků. Spolupráce však měla od počátku vážné politické překážky. Česká národní rada nechtěla veřejně převzít odpovědnost za spojenectví s formací, která předtím sloužila nacistickému Německu. Zvlášť silně proti spolupráci vystupovali její komunističtí členové, kteří se obávali reakce sovětského velení. Buňačenko zároveň pochopil, že americké jednotky do Prahy bezprostředně nedorazí a že další pobyt divize ve městě může skončit jejím zajetím Rudou armádou. Většina vlasovských jednotek se proto od večera 7. května začala stahovat směrem na západ, přestože některé menší skupiny ve městě zůstaly. Jejich pomoc byla vojensky významná, ale časově omezená a nepředstavovala samostatné osvobození Prahy.
Kapitulační dohoda s Rudolfem Toussaintem 8. května
Dne 8. května 1945 dosáhly boje v Praze mimořádně kritické fáze. Německé jednotky nadále držely některé důležité komunikace a pokoušely se probít městem směrem na západ. Česká národní rada i vojenské velení povstalců si uvědomovaly, že pokračující střety mohou způsobit další rozsáhlé ztráty mezi civilisty a zničení značné části historického centra. Německé velení současně vědělo o všeobecné kapitulaci podepsané 7. května v Remeši a snažilo se zajistit svým jednotkám možnost ústupu do amerického zajetí. V této situaci zahájili představitelé České národní rady jednání s generálem Rudolfem Toussaintem, velitelem německého Wehrmachtu v protektorátu. Dne 8. května v 16 hodin byla podepsána dohoda označovaná jako Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil. Za českou stranu ji podepsali představitelé České národní rady a vojenského vedení povstání, včetně Alberta Pražáka a Karla Kutlvašra. Dokument předpokládal zastavení bojů a odchod hlavních německých sil z Prahy směrem na západ. Dohoda měla především ukončit bezprostřední ohrožení města a zabránit dalšímu krveprolití. Neznamenala však, že všechny německé jednotky okamžitě složily zbraně. Některé oddíly Waffen-SS nebyly ochotny její podmínky respektovat a pokračovaly v bojích ještě během noci na 9. května. Přesto právě dohoda z 8. května vytvořila rozhodující předpoklad pro ukončení organizovaného německého odporu v hlavním městě.
Téměř tři tisíce mrtvých a zničené části hlavního města
Pražské povstání si během několika květnových dní vyžádalo mimořádně vysoké ztráty. Vojenský historický ústav Praha v roce 2015 zveřejnil výsledky dlouhodobého výzkumu, který zpřesnil evidenci padlých a zavražděných osob ve dnech 5. až 9. května 1945 na 2 898 jmen. Tento soupis zahrnuje příslušníky různých českých ozbrojených složek, civilní povstalce, další oběti bojů i doložené padlé z řad vlasovských jednotek. Nejde tedy pouze o počet vojáků padlých přímo na barikádách. Skutečná úplnost evidence zůstává předmětem dalšího výzkumu, protože některé oběti nebyly po válce spolehlivě identifikovány. Značnou část mrtvých tvořili civilisté zavraždění při německých represáliích nebo usmrcení během bojů v zastavěných oblastech. Rozsáhlé škody utrpěly také pražské budovy, komunikace a městská infrastruktura. Vedle poničené Staroměstské radnice zasáhly závažné škody rovněž okolí rozhlasu, některé železniční objekty a obytné čtvrti. Povstání proto nelze hodnotit pouze podle jeho vojenského výsledku. Představovalo také mimořádně riskantní vystoupení obyvatelstva, které se rozhodlo převzít odpovědnost za osvobození města ještě před příchodem spojeneckých armád.
Příchod Rudé armády 9. května a dokončení osvobození Prahy
V časných ranních hodinách 9. května 1945 dorazily do Prahy předsunuté tankové jednotky 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva. Jejich rychlý postup z prostoru severních Čech byl součástí pražské operace, zahájené 6. května s cílem porazit zbývající německé síly v Čechách a osvobodit hlavní město. První sovětské tanky vstoupily do Prahy kolem čtvrté hodiny ranní. Hlavní německé jednotky již na základě předchozí dohody město opouštěly nebo se pokoušely ustoupit na západ, ale v některých čtvrtích pokračoval odpor izolovaných německých skupin. Sovětští tankisté proto museli překonávat zbývající zátarasy, likvidovat ohniska odporu a pomáhat při odzbrojování německých vojáků. Podle údajů Ministerstva obrany České republiky padlo při bojích o bezprostřední přístupy k Praze a přímo ve městě ve dnech 8. a 9. května 23 příslušníků Rudé armády. Další sovětští vojáci zahynuli při operacích v prostoru města během následujících dnů. Příchod Rudé armády znamenal završení osvobození Prahy, nikoli však začátek jejího ozbrojeného odporu proti Němcům. Ten již čtyři dny vedli čeští povstalci, jimž v rozhodující fázi pomohly také Buňačenkovy jednotky. Historicky přesný výklad proto musí rozlišovat jednotlivé fáze osvobození a uznat skutečný podíl všech zúčastněných sil.
Poválečné osudy vlasovců, povstaleckých velitelů a poslední boje u Slivice
Konec Pražského povstání neznamenal ukončení všech bojů v českých zemích ani definitivní vyřešení osudu jeho účastníků. Zbytky německé Skupiny armád Střed pokračovaly v ústupu směrem k americkým liniím a na některých místech odmítaly složit zbraně i po všeobecné kapitulaci Německa. Poslední významné střety probíhaly ve dnech 11. a 12. května 1945 v prostoru Slivice a Milína na Příbramsku. Tragický osud čekal také mnoho příslušníků Ruské osvobozenecké armády. Přestože se Buňačenkova divize v květnu 1945 postavila proti německým jednotkám, sovětské vedení její členy nadále považovalo za zrádce. Andrej Vlasov a Sergej Buňačenko byli po zajetí odvezeni do Sovětského svazu a 1. srpna 1946 spolu s dalšími představiteli hnutí popraveni. Další příslušníci ROA byli internováni, odsouzeni nebo deportováni do sovětských táborů. Poválečný politický vývoj zasáhl rovněž české velitele povstání. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl generál Karel Kutlvašr uvězněn a kapitán Jaromír Nechanský byl v roce 1950 popraven. Komunistický režim současně potlačoval význam nekomunistického domácího odboje a zamlčoval pomoc vlasovských jednotek. Pražské povstání tak zůstalo nejen významnou událostí českých vojenských dějin, ale také předmětem dlouhodobého politického zápasu o výklad osvobození. Jeho skutečný průběh ukazuje, že konec nacistické okupace byl výsledkem působení domácího odboje, dílčí pomoci bývalých německých spojenců a závěrečného postupu Rudé armády, přičemž jednotliví účastníci měli rozdílné cíle i poválečné osudy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.