II. světová válka · Osvobození Československa
Rudá armáda a konec bojů
Pražská operace proti posledním velkým německým silám v českých zemích
Od poválečných osudů účastníků povstání se vraťme k širšímu průběhu pražské operace Rudé armády v květnu 1945. Jejím cílem bylo nejen dosažení Prahy, ale především obklíčení a porážka německé Skupiny armád Střed. Toto rozsáhlé uskupení stále ovládalo významné části Čech a Moravy a zahrnovalo jednotky, které se pokoušely ustoupit do amerického zajetí. Sovětské velení nasadilo do operace tři fronty. První ukrajinský front maršála Ivana Koněva útočil ze severu přes Sasko a Krušné hory. Druhý ukrajinský front maršála Rodiona Malinovského postupoval od jižní Moravy a 4. ukrajinský front armádního generála Andreje Jeremenka ze severovýchodu. V rámci těchto uskupení bojovaly také polské, československé a rumunské jednotky. Hlavní sovětské úderné skupiny měly obejít německá obranná postavení a rychle proniknout do českého vnitrozemí. Operace tak byla současně záchranným zásahem ve prospěch povstalecké Prahy a závěrečnou strategickou ofenzívou proti zbývajícím německým armádám ve střední Evropě.
Příchod sovětských tanků do Prahy ráno 9. května 1945
Rychlé jednotky Koněvova 1. ukrajinského frontu překročily 8. května 1945 předválečné československé hranice a pokračovaly přes severní Čechy směrem k Praze. Jejich ranní příchod následujícího dne vyvolal mezi obyvateli mimořádnou radost a stal se jedním z nejvýznamnějších symbolů konce německé okupace. Toto přivítání je však třeba odlišovat od samotné vojenské situace: sovětské jednotky vstupovaly do města, jehož významné části již ovládali povstalci. Navazovaly tak na výsledky povstaleckých bojů i dohody o odchodu hlavních německých sil. Odstraňování zbývajícího odporu přesto přinášelo další ztráty. K padlým z bezprostředních bojů o Prahu přibylo podle evidence Ministerstva obrany České republiky dalších 14 příslušníků Rudé armády, kteří zahynuli při bojových operacích ve městě do 13. května. Slavnostní přivítání sovětských jednotek se tak časově překrývalo s dokončováním vojenského zajištění metropole.
Boje na českém území pokračovaly i po všeobecné kapitulaci Německa
V českých zemích však organizovaný odpor některých německých jednotek pokračoval ještě několik dní. Vojáci Skupiny armád Střed se pokoušeli vyhnout sovětskému zajetí a proniknout k americkým postavením v západních Čechách. Jejich přesuny často probíhaly po silnicích přeplněných vojenskou technikou, uprchlíky a civilisty. Sovětské letectvo napadalo ustupující německé kolony, přičemž některé útoky způsobily také rozsáhlé civilní ztráty. Zvlášť tragickým případem se stalo bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945. Sovětské letouny útočily na německé jednotky a techniku, ale zásahy postihly rovněž městskou zástavbu. Podle Ministerstva obrany České republiky při náletu zahynulo více než 140 místních civilistů a přibližně 300 německých vojáků a uprchlíků. Boje pokračovaly také v dalších částech Čech, kde sovětské, polské, československé a rumunské jednotky pronásledovaly ustupující německé formace. Datum oficiální kapitulace proto nelze zaměňovat za okamžité ukončení všech bojových operací. Pro některé obyvatele českých zemí zůstávaly i následující dny smrtelně nebezpečné.
Poslední větší střetnutí německých jednotek u Slivice a Milína
Jedním z posledních významných bojů druhé světové války na českém území se stala bitva u Slivice a Milína na Příbramsku. Ustupující německé jednotky vedené generálem Carlem von Pückler-Burghaussem se zde pokoušely dostat k americké demarkační linii. Když se jim nepodařilo proniknout do amerického zajetí, soustředily se v prostoru mezi obcemi Slivice, Buk a Milín a připravily obranná postavení. Němečtí vojáci disponovali těžkými zbraněmi a obrněnou technikou, přestože jejich strategická situace již byla bezvýchodná. Dne 11. května proti nim zasáhly místní partyzánské skupiny a československé revoluční oddíly, které se snažily zabránit dalšímu německému násilí. Boje však ukázaly, že improvizované domácí jednotky nemají dostatek sil k porážce tak početného protivníka. Do oblasti následně dorazily sovětské jednotky s dělostřeleckou a tankovou podporou. V noci z 11. na 12. května proběhl rozhodující útok, po němž německé jednotky postupně složily zbraně. Samotný Pückler-Burghauss následně spáchal sebevraždu. Bitva u Slivice představovala jednu z posledních větších organizovaných bojových akcí německých jednotek ve střední Evropě. Její závěr ukázal, že německé velení v českých zemích nebylo schopno zajistit okamžité splnění všeobecné kapitulace a že konec války se v jednotlivých oblastech odehrával v odlišných časových souvislostech.
Návrat československé vlády a omezení politické role České národní rady
Konec nacistické okupace otevřel otázku, kdo bude vykonávat státní moc v obnoveném Československu. V Praze během povstání vystupovala jako nejvyšší domácí politický orgán Česká národní rada, která převzala odpovědnost za správu města a za jednání s německým velením. Její postavení se však rychle změnilo po příchodu nové československé vlády Národní fronty, sdružení povolených politických stran. Ta byla ustavena již 4. dubna 1945 v Košicích pod vedením sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera a následujícího dne přijala Košický vládní program. Po postupném přesunu přes Bratislavu dorazila vláda 10. května do Prahy. Již 11. května rozhodla o ukončení samostatné činnosti České národní rady a její přeměně v přípravný orgán pro vznik zemské správy. Toto rozhodnutí ukazovalo, že moc získaná domácím odbojem během povstání nebude automaticky znamenat trvalé politické zastoupení jeho vedoucích osob v novém státním systému. Dne 16. května se po téměř sedmi letech exilu vrátil do Prahy prezident Edvard Beneš a znovu se ujal výkonu svého úřadu na Pražském hradě. Obnovená republika však již nepřebírala všechny instituce a politické mechanismy předmnichovského státu. Nové uspořádání vycházelo z dohod uzavřených mezi exilovými politickými představiteli a komunistickým vedením v Moskvě.
Sovětská vojenská přítomnost a zásahy bezpečnostních orgánů
Vojenské vítězství Rudé armády přineslo Sovětskému svazu mimořádnou prestiž mezi velkou částí československého obyvatelstva. Jeho jednotky se podílely na porážce nacistického Německa a osvobodily většinu území republiky, což posilovalo politickou orientaci nové vlády na Moskvu. Sovětská vojenská přítomnost však současně umožňovala zásahy sovětských bezpečnostních orgánů do československého veřejného života. Krátce po osvobození začaly jednotky NKVD, sovětského lidového komisariátu vnitra, a sovětské vojenské kontrarozvědky zatýkat některé ruské a ukrajinské emigranty, bývalé bělogvardějské důstojníky, tedy příslušníky protibolševických vojsk z ruské občanské války, i československé občany. Mezi zatčenými byl například generál Sergej Vojcechovský, někdejší velitel československého armádního sboru v Rusku, kterého sovětské orgány odvedly 12. května 1945. Následně byl deportován do Sovětského svazu, kde zemřel ve vězení. Podobný osud postihl také podkarpatoruského politika Augustina Vološina. Československé úřady měly při těchto zásazích omezenou možnost účinně chránit vlastní občany. Zároveň je důležité rozlišovat činnost sovětských bezpečnostních orgánů od jednání všech příslušníků Rudé armády. Mnozí sovětští vojáci se podíleli na obnově bezpečnosti a pomáhali při odstraňování následků bojů. Sovětská přítomnost tak měla současně vojenský osvobozovací význam a politické důsledky, které zasahovaly do suverenity obnovovaného státu.
Návrat vězňů, nuceně nasazených a obnova každodenního života
Osvobození Československa bylo počátkem rozsáhlé humanitární a správní obnovy. Na jeho území se nacházely stovky tisíc lidí, kteří byli během války vytrženi ze svého původního prostředí. Patřili mezi ně vězni nacistických koncentračních táborů, osoby nuceně nasazené v Německu, váleční zajatci, uprchlíci i lidé vracející se z emigrace. Nová vláda proto musela organizovat jejich návrat, zajistit zdravotnickou péči a obnovovat spojení mezi rodinami rozdělenými válkou. Zvlášť naléhavá byla pomoc přeživším nacistického pronásledování, kteří často trpěli těžkou podvýživou, infekčními nemocemi a následky dlouholetého věznění. V květnu 1945 se v Praze začala organizovat repatriační služba a byly navazovány kontakty se spojeneckými úřady i mezinárodními humanitárními organizacemi. Dne 23. května dorazili do hlavního města představitelé Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu, známé jako UNRRA. Její dodávky měly v následujících měsících pomáhat při překonávání nedostatku potravin, léků, dopravních prostředků a průmyslového vybavení. Současně bylo nutné obnovovat železnice, mosty, školy, nemocnice a další veřejné instituce. Pro mnohé obyvatele proto konec okupace neznamenal okamžitý návrat k normálnímu životu. Válka zanechala vedle materiálních škod také rozsáhlé sociální a psychické následky, jejichž překonávání vyžadovalo dlouhodobé úsilí.
Potrestání kolaborace a násilí při poválečném vysídlování Němců
Po osvobození se jedním z hlavních úkolů nové státní moci stalo potrestání nacistických válečných zločinů a spolupráce s okupanty. Již během války připravovali představitelé zahraničního a domácího odboje právní rámec poválečné retribuce. Dne 19. června 1945 byly vydány prezidentské dekrety č. 16 a 17, které upravovaly působení mimořádných lidových soudů a Národního soudu v českých zemích. Na Slovensku platila samostatná úprava přijatá Slovenskou národní radou. Soudní řízení měla umožnit potrestání válečných zločinců, udavačů a dalších osob odpovědných za pronásledování obyvatelstva. Vedle zákonných postupů však již bezprostředně po skončení bojů docházelo také k svévolnému násilí, veřejnému ponižování a útokům proti osobám považovaným za spolupracovníky okupantů. Zvlášť závažnou otázkou se stalo postavení německého obyvatelstva. Československé politické vedení usilovalo o jeho rozsáhlé vysídlení, které spojovalo s představou budoucí bezpečnosti státu a s potrestáním podpory nacistické politiky. V prvních poválečných měsících probíhaly nucené přesuny často za nedostatečné kontroly úřadů a byly doprovázeny násilím, internacemi a úmrtími. Teprve následně se začal vytvářet rámec mezinárodně koordinovaného transferu, jehož zásady byly potvrzeny na postupimské konferenci v létě 1945. Odpovědnost nacistického režimu za okupaci a válečné zločiny přitom nelze zaměňovat za kolektivní vinu všech osob německé národnosti.
Košický program, znárodnění a proměna paměti osvobození
Obnovené Československo vstupovalo do poválečného období s výrazně odlišným politickým a hospodářským uspořádáním, než jaké mělo před rokem 1938. Košický vládní program vytvořil systém Národní fronty, v němž mohly působit pouze vybrané politické strany. Současně se připravovaly rozsáhlé zásahy do vlastnických vztahů. Prezidentské dekrety přijaté v říjnu 1945 umožnily znárodnění dolů, klíčových průmyslových podniků, bank a pojišťoven. Tyto změny měly podporu významné části společnosti, která spojovala hospodářskou obnovu s požadavkem sociální spravedlnosti a omezení moci předválečných ekonomických elit. Politická převaha Sovětského svazu však současně posilovala postavení československých komunistů, kteří své zásluhy a legitimitu odvozovali také od vítězství Rudé armády. Po únorovém převratu v roce 1948 začal komunistický režim prosazovat jednostranný výklad osvobození, který omezoval význam západních Spojenců i nekomunistického domácího odboje. Pražské povstání bývalo v tomto pojetí podřizováno příběhu sovětského osvobození hlavního města. Historicky přesné hodnocení však musí rozlišovat několik souběžných skutečností. Rudá armáda zásadně přispěla k vojenské porážce nacistického Německa a dokončila osvobození Prahy. Český domácí odboj již před jejím příchodem vedl několikadenní ozbrojený boj a převzal kontrolu nad významnou částí města. Konečný výsledek války byl současně dílem širší protihitlerovské koalice. Konec okupace tak otevřel nejen období svobody a obnovy státnosti, ale také novou etapu politických konfliktů, které významně ovlivnily další vývoj Československa.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.