II. světová válka · Osvobození Československa
Bezprostřední poválečná proměna
Obnovená republika se zásadně lišila od předválečného Československa
Konec druhé světové války umožnil obnovit československý stát, neznamenal však návrat k politickým a společenským poměrům roku 1937. Mnichovská dohoda, rozbití republiky, německá okupace a existence slovenského válečného státu zásadně ovlivnily představy o poválečné bezpečnosti. Holocaust zničil většinu předválečných židovských komunit a nacistické pronásledování těžce zasáhlo také romské obyvatelstvo. Mnozí přeživší se vraceli z koncentračních táborů, věznic a nuceného nasazení do prostředí, v němž často přišli o rodiny, bydlení i majetek. Politické vedení obnovené republiky zároveň usilovalo o rozsáhlou změnu národnostního složení státu a hospodářských poměrů. Významná část společnosti podporovala omezení německého politického a hospodářského vlivu, znárodnění velkých podniků a posílení sociálních jistot. Tyto požadavky nevycházely pouze z komunistické ideologie. Sdílely je v různé podobě také další povolené politické strany a část domácího odboje. Poválečné Československo tak spojovalo obnovení státní nezávislosti s hlubokou přeměnou institucí, vlastnických vztahů a občanských práv.
Košický vládní program a omezená politická soutěž Národní fronty
Košický vládní program vymezil nejen směr obnovy státu, ale také pravidla poválečné politické soutěže. Jeho znění vznikalo během březnových jednání československých politiků v Moskvě, při nichž měli komunisté díky sovětské podpoře mimořádně silné postavení. V systému Národní fronty Čechů a Slováků se schválené strany měly podílet na společné vládě. Předválečná agrární strana a některé další politické subjekty obnoveny nebyly. Se systémem Národní fronty bylo spojeno rovněž složení národních výborů vykonávajících místní správu. Obnovená republika proto zachovávala parlamentní instituce a existenci několika politických stran, ale neumožňovala neomezenou politickou soutěž známou z meziválečného období. Komunisté získali významné vládní funkce a začali posilovat svou pozici ve státní správě. Přesto nebylo v roce 1945 předem rozhodnuto, že Československo nevyhnutelně dospěje k diktatuře jediné strany.
Komunistický vliv na ministerstvu vnitra a budování bezpečnostního aparátu
Jednou z nejdůležitějších oblastí poválečné přestavby státu se staly bezpečnostní složky. Funkci ministra vnitra převzal komunista Václav Nosek, který měl zásadní vliv na personální obsazování nových institucí. Dosavadní policie a četnictvo byly nahrazovány jednotným bezpečnostním aparátem. V dubnu 1945 vláda schválila základní zásady jeho reorganizace a v červnu se ustálil název Sbor národní bezpečnosti. Nové složky měly obnovovat veřejný pořádek, vyšetřovat nacistické zločiny a zajišťovat bezpečnost v prostředí rozsáhlých poválečných přesunů obyvatelstva. Komunistické vedení však současně využívalo možnosti prosazovat do důležitých funkcí vlastní členy a sympatizanty. Výzkum historika Františka Hanzlíka ukazuje, že rozhodování o obsazování významných míst na ministerstvu vnitra a v bezpečnostních jednotkách bylo již během roku 1945 úzce propojeno s vedením komunistické strany. Postupné získávání kontroly nad bezpečnostním aparátem představovalo pro KSČ významnou mocenskou výhodu. Samotná existence nového sboru přitom nebyla totožná s pozdější komunistickou Státní bezpečností. Rozhodující byla postupná politizace jeho řízení a personálního složení, která výrazně ovlivnila krizi v únoru 1948.
Nové postavení Slovenska a ztráta Podkarpatské Rusi
Obnovená republika se změnila také územně a vnitrostátně. Košický vládní program výslovně uznal Slováky jako svébytný národ a počítal s existencí slovenských národních orgánů. Slovenská národní rada a sbor pověřenců měly vykonávat část zákonodárných a výkonných pravomocí, zatímco společné československé instituce zachovávaly rozhodující působnost v celostátních otázkách. Vzniklo tak asymetrické uspořádání, které nebylo plnohodnotnou federací a jehož konkrétní podoba se v následujících letech dále měnila. Ještě zásadnější územní změnou bylo odtržení Podkarpatské Rusi. Toto předválečné československé území obsadila na podzim 1944 Rudá armáda a sovětské vedení následně podporovalo jeho připojení k Ukrajinské sovětské socialistické republice. Československá vláda neměla v oblasti možnost obnovit plnou vlastní správu. Dne 29. června 1945 byla v Moskvě podepsána československo-sovětská smlouva o Zakarpatské Ukrajině, kterou Československo souhlasilo s jejím připojením k Sovětskému svazu. Smlouva následně prošla schvalovacím procesem a vstoupila v platnost v roce 1946. Poválečné Československo tedy nebylo územně totožné s první republikou a jeho obnovená suverenita vznikala za podmínek výrazné sovětské mocenské převahy.
Retribuční soudnictví a hranice poválečného potrestání kolaborace
Vedle územní a správní obnovy musel stát řešit také právní odpovědnost za zločiny okupace. Retribuční soudnictví mělo zajistit právní postup namísto bezprostřední pomsty. V českých zemích se opíralo o červnové prezidentské dekrety upravující činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Na Slovensku platilo samostatné retribuční nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. Před soudy stanuli představitelé nacistické okupační správy, příslušníci represivních složek i domácí kolaboranti. Některá řízení však probíhala pod silným veřejným a politickým tlakem a zrychlené postupy vyvolávaly otázky ohledně procesních záruk. Soudní postih je přitom nutné odlišovat od svévolných odvet z prvních poválečných měsíců, při nichž chybělo individuální posouzení viny. Legitimní požadavek potrestat prokázané zločiny nemohl ospravedlnit kolektivní odvety ani násilí páchané mimo zákonné řízení.
Ztráta občanství a násilné vyhánění německého obyvatelstva v roce 1945
Poválečná politika vůči německému obyvatelstvu vycházela ze zkušenosti nacistické okupace a z přesvědčení československého vedení, že rozsáhlá německá menšina představovala bezpečnostní riziko. Již v květnu 1945 začaly v pohraničí i některých vnitrozemských městech nucené přesuny obyvatel německé národnosti, které často probíhaly bez jednotného právního a organizačního rámce. Toto období bývá označováno jako divoký odsun. Doprovázely je internace, nucená práce, zabavování majetku a v řadě případů také svévolné násilí. Závažné události se odehrály například v Postoloprtech, při vyhnání Němců z Brna na konci května a při násilnostech v Ústí nad Labem v červenci 1945. Dne 2. srpna vydal prezident Edvard Beneš ústavní dekret č. 33/1945 Sb., který upravoval československé občanství osob německé a maďarské národnosti. Předpis vycházel především z národnostního zařazení, zároveň však obsahoval výjimky pro osoby, které prokázaly věrnost republice nebo utrpěly nacistickým či fašistickým pronásledováním. Uplatňování těchto výjimek bylo v praxi nerovnoměrné. Odpovědnost části německého obyvatelstva za podporu nacismu nelze ztotožňovat s individuální vinou každého člověka německé národnosti.
Postupimská dohoda a organizovaný transfer Němců v roce 1946
Mezinárodní rámec pro další přesuny německého obyvatelstva vytvořila postupimská konference, která skončila 2. srpna 1945. Spojené státy, Británie a Sovětský svaz v článku XIII závěrečného protokolu uznaly, že transfer části německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska do okupovaného Německa bude uskutečněn. Současně však požadovaly, aby probíhal organizovaně a humánně, a vyzvaly příslušné vlády k pozastavení dalších vyhánění do doby přípravy společného postupu. Postupimská dohoda proto nebyla povolením k neomezenému násilí ani dodatečným ospravedlněním dřívějších zločinů. Organizovaný transfer z Československa se naplno rozběhl v roce 1946 na základě spojeneckého rozdělení přesídlovaných osob mezi americkou a sovětskou okupační zónu Německa. Během tohoto roku byly organizovaně přemístěny téměř dva miliony Němců. Další statisíce osob byly vyhnány nebo uprchly již v roce 1945. Celkem odešlo z poválečného Československa přibližně 2,5 až 3 miliony obyvatel německé národnosti, přičemž přesné údaje závisí na zahrnutí různých skupin a období. Část německého obyvatelstva v republice zůstala, mimo jiné osoby uznané za antifašisty, členové smíšených rodin a vybraní odborní pracovníci. Transfer zásadně proměnil národnostní složení země a měl dlouhodobé lidské, hospodářské i kulturní důsledky.
Konfiskace majetku a nové osídlování pohraničních oblastí
Vysídlení německého obyvatelstva bylo úzce spojeno s rozsáhlou proměnou vlastnických vztahů a osídlení pohraničí. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června umožnil konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a vymezených kategorií zrádců a nepřátel republiky. Další významnou úpravou se stal dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října, který stanovil pravidla konfiskace nepřátelského majetku a vytvoření Fondu národní obnovy. Konfiskované zemědělské usedlosti, domy, živnosti a další majetkové hodnoty se postupně rozdělovaly nebo přecházely do veřejné správy. Do pohraničních oblastí přicházeli noví osídlenci z českého a slovenského vnitrozemí, reemigranti a příslušníci dalších skupin. Proměna obyvatelstva však neprobíhala rovnoměrně. Některé oblasti získaly nové obyvatele rychle, zatímco jinde se projevoval nedostatek pracovních sil a zanikaly dosavadní hospodářské či kulturní vazby. Rozdělování konfiskovaného majetku navíc vytvářelo prostor pro korupci, neoprávněné zásahy a spory o vlastnictví. Poválečné osídlování proto nelze chápat pouze jako administrativní náhradu odcházejícího obyvatelstva. Znamenalo rozsáhlou přeměnu sociálního prostředí, která dlouhodobě ovlivnila vývoj českého pohraničí.
Říjnové znárodnění a rozdílné výsledky voleb v českých zemích a na Slovensku
Významnou součástí poválečné přeměny Československa bylo rozsáhlé znárodnění hospodářství. Dne 24. října 1945 podepsal prezident Edvard Beneš čtyři klíčové dekrety, které převáděly do státního vlastnictví doly, významné průmyslové podniky, některé potravinářské závody, akciové banky a soukromé pojišťovny. Znárodnění podporovali vedle komunistů také sociální demokraté a další politické síly, přestože se lišily v představách o jeho rozsahu a způsobu správy. Výsledkem byl mimořádně rozsáhlý státní sektor, který zásadně změnil postavení soukromého podnikání. Politická budoucnost republiky však zůstávala předmětem skutečného soupeření povolených stran. V parlamentních volbách v květnu 1946 získala KSČ v českých zemích přibližně 40,2 procenta hlasů a stala se zde nejsilnější stranou. Na Slovensku naopak zvítězila Demokratická strana s přibližně 62 procenty hlasů, zatímco Komunistická strana Slovenska získala asi 30,4 procenta. Tyto výsledky ukazovaly výrazné rozdíly mezi oběma částmi republiky. Komunisté posilovali svůj vliv prostřednictvím vlády, bezpečnostních složek a dalších institucí, ale stále čelili významným nekomunistickým politickým silám. Poválečná transformace tedy připravovala podmínky pro pozdější mocenskou krizi, avšak její výsledek nebyl v roce 1945 předem určen.
Konec války v Evropě a pokračující boje o japonské ostrovy
Od poválečného vývoje Československa se nyní vraťme k závěru války v roce 1945. Zatímco v Evropě po německé kapitulaci začínala obnova, Japonsko nadále pokračovalo v ozbrojeném odporu proti Spojeným státům a jejich spojencům. Americké námořní, letecké a pozemní síly se během první poloviny roku 1945 přibližovaly k japonským hlavním ostrovům a připravovaly další operace. Mimořádně krvavé boje proběhly na ostrově Iwodžima, kde se američtí námořní pěšáci vylodili 19. února 1945. Japonská posádka zde vytvořila rozsáhlou síť podzemních opevnění a kladla odpor až do konce března. Ještě náročnější střetnutí se rozvinulo na Okinawě, kde americké jednotky zahájily hlavní vylodění 1. dubna. Bitva pokračovala téměř tři měsíce a vyžádala si vysoké ztráty mezi americkými vojáky, japonskými obránci i místním civilním obyvatelstvem. Zkušenosti z obou ostrovů posilovaly obavy amerických plánovačů z ceny případné invaze do samotného Japonska. Výše očekávaných ztrát však nebyla předmětem jediného všeobecně přijímaného výpočtu a jednotlivé odhady se výrazně lišily. V létě 1945 proto spojenecké velení současně pokračovalo v blokádě a bombardování Japonska a zvažovalo různé možnosti, jak válku ukončit. Její závěrečná fáze měla přinést rozhodnutí s důsledky, které zásadně ovlivnily poválečné mezinárodní vztahy.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.