II. světová válka · Konec války v Pacifiku
Filipíny a Leyte
MacArthurův slib návratu a filipínský odpor proti japonské okupaci
Americký návrat na Filipíny v říjnu 1944 měl vedle vojenského významu také silný politický a symbolický rozměr. Filipínské souostroví, které tehdy tvořilo samosprávné společenství pod americkou svrchovaností, obsadilo Japonsko během první poloviny roku 1942. Po porážce amerických a filipínských sil na Bataanu a Corregidoru následovala okupace provázená nucenou prací, hospodářským vykořisťováním a násilím proti civilnímu obyvatelstvu. Generál Douglas MacArthur opustil Filipíny v březnu 1942 na rozkaz prezidenta Franklina D. Roosevelta a po příjezdu do Austrálie veřejně slíbil, že se vrátí. Jeho prohlášení se stalo symbolem amerického závazku obnovit kontrolu nad souostrovím. Japonská okupace však neznamenala úplné potlačení místního odporu. Na mnoha ostrovech pokračovaly filipínské partyzánské skupiny v ozbrojených akcích, shromažďování zpravodajských informací a pomoci spojeneckým vojákům. Část z nich udržovala spojení s MacArthurovým velitelstvím prostřednictvím ponorek a tajných rádiových stanic. Návrat americké armády proto nebyl pouze obnovením dřívější vojenské přítomnosti. Představoval také začátek osvobozování obyvatelstva, které již více než dva roky čelilo japonské okupaci, a obnovu filipínských státních institucí před plánovaným získáním úplné nezávislosti.
Strategický význam Filipín a rozhodnutí zaútočit na Leyte
Filipíny zaujímaly mimořádně důležité postavení na japonských námořních zásobovacích trasách. Přes vody v okolí souostroví procházela doprava mezi japonskými hlavními ostrovy a okupovanými oblastmi jihovýchodní Asie, odkud Japonsko získávalo ropu, kaučuk, rudy a další strategické suroviny. Americká kontrola nad Filipínami by umožnila tyto trasy účinněji napadat a dále prohlubovala hospodářskou izolaci Japonska. V americkém velení se však vedla debata o dalším směru postupu. MacArthur prosazoval návrat na Filipíny, zatímco část námořního velení upřednostňovala postup k Formose, dnešnímu Tchaj-wanu, a dalším strategickým bodům blíže k japonským ostrovům. Nakonec převážil plán návratu na Filipíny, jehož prvním hlavním cílem se stal ostrov Leyte. Získání Leyte mělo vytvořit prostor pro letiště, zásobovací základny a přípravu následného útoku na Luzon, největší filipínský ostrov. Americká operace vyžadovala spolupráci dvou velkých námořních uskupení. Sedmá flotila viceadmirála Thomase C. Kinkaida zajišťovala vylodění a přímou podporu pozemních vojsk, zatímco 3. flotila admirála Williama F. Halseyho poskytovala především ochranu před japonským loďstvem a letecké údery na vzdálenější cíle. Tyto flotily však podléhaly rozdílným velitelským strukturám, což později významně ovlivnilo průběh námořní bitvy.
Vylodění 20. října 1944 a MacArthurův návrat na filipínskou půdu
Dne 20. října 1944 zahájila americká 6. armáda generálporučíka Waltera Kruegera rozsáhlé vylodění na východním pobřeží ostrova Leyte. Útočící síly tvořily čtyři pěší divize podporované námořním dělostřelectvem a spojeneckým letectvem. Na operaci se podle uvedeného rozdělení úkolů podílely americká 7. a 3. flotila. První útočné vlny narazily na slabší odpor, než se původně očekávalo, a podařilo se jim vytvořit předmostí v pobřežní nížině. Ještě téhož dne vstoupil na filipínskou půdu také Douglas MacArthur, doprovázený mimo jiné filipínským prezidentem Sergiem Osmeñou. V rozhlasovém projevu oznámil obyvatelům Filipín svůj návrat a vyzval je ke spolupráci při osvobozování země. Událost měla značný propagandistický účinek, ale zdaleka neznamenala konec bojů o souostroví. Japonské jednotky se stáhly do výhodnějších obranných postavení ve vnitrozemí a jejich velení následně rozhodlo vyslat na Leyte rozsáhlé posily. Americké jednotky musely v dalších týdnech překonávat horský terén, tropické deště a stále silnější japonský odpor. Vylodění proto otevřelo dlouhou pozemní kampaň, jejíž úspěch závisel na udržení námořního zásobování a na ochraně spojeneckých dopravních lodí.
Operace Šó-1 a potopení bitevní lodi Musaši v Sibuyanském moři
Japonské námořní velení považovalo americké vylodění na Filipínách za bezprostřední ohrožení spojení s jižními surovinovými oblastmi. Rozhodlo se proto nasadit většinu zbývajících významných hladinových válečných lodí v operaci Šó-1. Plán předpokládal několik současných útoků, které měly přinutit americké námořní síly rozdělit pozornost a vytvořit příležitost ke zničení vyloďovacích a zásobovacích plavidel v Leytském zálivu. Hlavní údernou sílu tvořil střední svaz viceadmirála Takea Kurity, který disponoval několika bitevními loděmi včetně obřích plavidel Jamato a Musaši. Již 23. října však tento svaz napadly americké ponorky Darter a Dace v průlivu u Palawanu. Potopily těžké křižníky Atago a Maja a další, Takao, vážně poškodily. Kurita přežil potopení své vlajkové lodi Atago a pokračoval v operaci. Následujícího dne jeho síly vstoupily do Sibuyanského moře, kde na ně opakovaně útočily americké palubní letouny. Největší ztrátou bylo potopení bitevní lodi Musaši, kterou zasáhlo velké množství bomb a torpéd. Kuritův svaz se dočasně obrátil k západu, což v americkém velení vyvolalo dojem, že ustupuje. Japonský admirál však později změnil kurz a pokračoval směrem k průlivu San Bernardino. Bitva v Leytském zálivu tak začala sérií střetnutí, která ukazovala rostoucí účinnost ponorek a letectva proti těžkým hladinovým lodím.
Průliv Surigao a porážka japonského jižního svazu
Současně s Kuritovým postupem se k Leytskému zálivu od jihu přibližovaly další japonské námořní síly. Jejich hlavní skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura a následovalo ji druhé uskupení viceadmirála Kijohide Šimy. Japonský plán předpokládal, že tyto lodě proniknou průlivem Surigao a zaútočí na americká vyloďovací plavidla. V noci z 24. na 25. října však narazily na připravenou obranu americké 7. flotily. Jejím hlavním velitelem v této oblasti byl kontradmirál Jesse B. Oldendorf, který rozmístil bitevní lodě, křižníky, torpédoborce a torpédové čluny tak, aby mohly japonský postup napadnout z několika směrů. Americké a spojenecké torpédoborce nejprve provedly torpédové útoky proti postupující japonské koloně. Následovala dělostřelecká palba amerických bitevních lodí a křižníků, mezi nimiž působily také australské jednotky. Spojenci využili klasický manévr známý jako překřížení příčky T, který jim umožňoval soustředit palbu většiny děl proti čelu nepřátelské kolony. Během střetnutí byly potopeny japonské bitevní lodě Fusó a Jamaširo a několik doprovodných plavidel. Nišimura zahynul a zbytky jižního svazu ustoupily. Bitva v průlivu Surigao bývá označována za poslední významné střetnutí, při němž proti sobě bojovaly bitevní lodě za použití hlavních děl. Její výsledek znemožnil japonským silám proniknout do Leytského zálivu od jihu.
Ozawovy letadlové lodě jako návnada u mysu Engaño
Další část japonského plánu byla založena na použití letadlových lodí jako návnady. Severnímu svazu velel viceadmirál Džisaburó Ozawa, který měl přilákat americkou 3. flotilu admirála Halseyho daleko od Leytského zálivu. Japonské letadlové lodě již tehdy postrádaly dostatečný počet zkušených pilotů a letadel, takže jejich schopnost provádět rozsáhlé letecké údery byla výrazně omezená. Pro japonské velení však představovaly prostředek, jak přimět Američany k pronásledování zdánlivě mimořádně důležitého cíle. Halsey skutečně rozhodl soustředit hlavní síly své flotily proti Ozawovu uskupení a během noci z 24. na 25. října postupoval na sever. Tím zůstaly severní přístupy k Leytskému zálivu přes průliv San Bernardino bez očekávané ochrany amerických těžkých hladinových lodí. Nedostatečně vyjasněná komunikace mezi Halseyho 3. flotilou a Kinkaidovou 7. flotilou přitom přispěla k tomu, že americké velení nemělo jednotnou představu o rozmístění vlastních sil. Dne 25. října americké palubní letectvo napadlo Ozawovy lodě u mysu Engaño a potopilo všechny čtyři japonské letadlové lodě, včetně Zuikaku. Japonská návnada tak splnila svůj bezprostřední účel, přestože za něj námořnictvo zaplatilo dalšími mimořádně těžkými ztrátami.
Bitva u Samaru a odpor americké eskortní skupiny Taffy 3
Nejdramatičtější okamžik celé námořní operace nastal ráno 25. října 1944 východně od ostrova Samar. Kuritův střední svaz nečekaně pronikl průlivem San Bernardino a přiblížil se k americkým eskortním letadlovým lodím, které zajišťovaly leteckou podporu vylodění na Leyte. Japonský velitel disponoval čtyřmi bitevními loděmi, několika křižníky a torpédoborci. Proti nim stála mimo jiné malá americká skupina Taffy 3 kontradmirála Cliftona Spraguea, tvořená šesti eskortními letadlovými loděmi, třemi torpédoborci a čtyřmi eskortními torpédoborci. Tyto lodě nebyly určeny k přímému boji proti těžkým japonským hladinovým jednotkám. Americké eskortní lodě proto začaly vytvářet kouřové clony, zatímco jejich doprovod podnikal odvážné torpédové útoky. Zvlášť významný odpor kladly torpédoborce Johnston a Hoel a eskortní torpédoborec Samuel B. Roberts, které byly během střetnutí potopeny. Americká letadla opakovaně napadala japonské lodě, často i po vyčerpání účinné protiletadlové výzbroje. Japoncům se podařilo potopit eskortní letadlovou loď Gambier Bay a způsobit další ztráty, ale jejich vlastní uskupení utrpělo vážná poškození. Kurita nakonec nařídil ústup, aniž dosáhl hlavního cíle, tedy útoku na americká vyloďovací plavidla v Leytském zálivu. Na jeho rozhodnutí se podílely ztráty, nejistota ohledně síly protivníka i obavy z dalších amerických leteckých útoků. Bitva u Samaru se tak stala mimořádným příkladem úspěšné obrany výrazně slabšího námořního uskupení.
První organizované útoky kamikaze a potopení USS St. Lo
Během bojů u Leyte se ve větším rozsahu objevila nová japonská taktika organizovaných sebevražedných leteckých útoků. Japonští piloti již dříve v jednotlivých případech úmyslně naráželi poškozenými letouny do nepřátelských lodí, ale teprve na podzim 1944 začalo japonské námořnictvo vytvářet zvláštní útočné skupiny určené přímo k takovým operacím. První organizované útoky proběhly 25. října 1944 proti americkým eskortním letadlovým lodím v prostoru Leytského zálivu. Japonští piloti startovali s cílem zasáhnout nepřátelské plavidlo vlastním letounem, často s připevněnou výbušnou náloží. Nejvýznamnější obětí tohoto dne se stala americká eskortní letadlová loď USS St. Lo. Po zásahu japonským letounem vypukly na její palubě rozsáhlé požáry a následné exploze munice způsobily potopení plavidla. Zahynulo přibližně sto členů posádky. Útoky kamikaze vznikaly v situaci, kdy Japonsko ztrácelo schopnost nahradit zkušené piloty a čelit americké letecké a námořní převaze běžnými prostředky. Japonské velení proto začalo považovat úmyslné obětování pilotů za způsob, jak zvýšit pravděpodobnost zásahu silně chráněných lodí. Tato taktika sice způsobovala Spojencům značné ztráty, ale nedokázala změnit celkový výsledek námořních operací. Její rozšíření v závěru války odráželo stále kritičtější postavení japonských ozbrojených sil.
Porážka japonského loďstva a pokračující boje o Filipíny
Bitva v Leytském zálivu představovala jednu z nejrozsáhlejších námořních operací druhé světové války. Její jednotlivá střetnutí probíhala od 23. do 26. října 1944 v prostoru stovek kilometrů mezi filipínskými ostrovy. Japonské námořnictvo přišlo o čtyři letadlové lodě, tři bitevní lodě a řadu křižníků a torpédoborců. Američané utrpěli rovněž významné ztráty, ale zachovali si rozhodující námořní převahu a především ochránili vylodění na Leyte. Japonské hladinové loďstvo již po této porážce nebylo schopno uskutečnit srovnatelně rozsáhlou soustředěnou operaci proti americkému námořnictvu. Ztráta Filipín však nebyla okamžitá. Japonské velení ještě během listopadu a prosince dopravovalo na Leyte posily, zejména přes záliv Ormoc na západním pobřeží. Americké pozemní jednotky proto musely pokračovat v náročných bojích za silných tropických dešťů a v obtížném horském terénu. Hlavní odpor na Leyte byl zlomen do konce prosince 1944, izolované japonské skupiny však bojovaly ještě v následujícím roce. Na ostrově zároveň pokračovala činnost filipínských odbojových skupin a civilní obyvatelstvo neslo důsledky dlouhodobé okupace i následných bojů. Americké vítězství umožnilo připravit další vylodění na Luzonu, zahájené 9. ledna 1945. Vedle návratu na Filipíny pokračoval americký postup také přes střední Pacifik, kde se dalším významným cílem stala Iwodžima.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.