II. světová válka · Konec války v Pacifiku
Iwodžima
Iwodžima jako předsunutá japonská základna mezi Marianami a Tokiem
Na začátku roku 1945 se americké ozbrojené síly přibližovaly k japonským hlavním ostrovům, ale jejich letecké operace stále narážely na značné geografické a logistické překážky. Bombardéry B-29 Superfortress útočily na Japonsko především ze základen na Mariánských ostrovech, odkud musely podnikat mimořádně dlouhé lety nad Tichým oceánem. Na přibližné spojnici mezi Marianami a Tokiem ležela Iwodžima, malý sopečný ostrov vzdálený asi 1 200 kilometrů od japonského hlavního města. Japonská posádka zde provozovala letiště a vojenská zařízení, která představovala překážku americkým leteckým operacím. Americké velení předpokládalo, že obsazení ostrova umožní omezit japonské letecké útoky proti Marianám, získat základnu pro stíhací doprovod bombardérů a především vytvořit nouzové letiště pro poškozené B-29. Operace dostala krycí název Detachment a byla zařazena mezi hlavní cíle amerického postupu ve středním Pacifiku. Iwodžima tak nebyla vybrána kvůli své rozloze nebo hospodářskému významu, ale kvůli předpokládanému přínosu pro pokračující leteckou válku proti Japonsku. Skutečná hodnota těchto předpokladů se však měla ukázat až po dobytí ostrova.
Kuribajašiho podzemní obrana a změna japonské ostrovní taktiky
Japonské obraně Iwodžimy velel generálporučík Tadamichi Kuribajaši, který měl k dispozici přibližně 21 000 vojáků japonské armády a námořnictva. Uvědomoval si, že americkou invazi pravděpodobně nedokáže zastavit, a proto se soustředil na způsobení co nejvyšších ztrát útočníkům. Na rozdíl od některých předchozích ostrovních bitev nepovažoval za nejvhodnější soustředit hlavní obranu přímo na pobřeží ani vyčerpat posádku předčasnými hromadnými útoky. Japonské jednotky budovaly rozsáhlý systém jeskynních postavení, bunkrů, dělostřeleckých stanovišť a podzemních spojovacích chodeb. Jejich obrana využívala sopečného podloží, skalnatých výšin a možnosti skrývat palebná postavení před americkým letectvem a námořním dělostřelectvem. Důležité opěrné body se nacházely na hoře Suribači na jižním konci ostrova a v členitém terénu severní části. Jednotlivá postavení se měla vzájemně podporovat palbou a nutit Američany postupovat pomalu, často proti skrytému protivníkovi. Kuribajaši zároveň zdůrazňoval potřebu hospodárného využívání munice a omezení neúčelných sebevražedných protiútoků. Japonská obranná strategie tak směřovala k dlouhodobému opotřebování amerických pozemních sil, nikoli k očekávání vlastního vítězství v bitvě.
Vylodění 19. února a smrtonosné podmínky na sopečných plážích
Americké vylodění začalo 19. února 1945 přibližně v devět hodin ráno. Hlavní útočné síly tvořily 4. a 5. divize námořní pěchoty, které podporovaly válečné lodě americké 5. flotily a palubní letectvo. Třetí divize námořní pěchoty představovala důležitou zálohu a její jednotky se zapojily do bojů v následujících dnech. Útoku předcházelo dlouhodobé letecké bombardování a několikadenní intenzivní ostřelování pobřeží, většina dobře ukrytých japonských postavení však zůstala bojeschopná. První americké jednotky se zpočátku setkávaly jen s omezenou palbou. Jakmile se ale pláže zaplnily vojáky, vyloďovacími čluny, vozidly a zásobami, Japonci zahájili soustředěné dělostřelecké a minometné ostřelování. Další překážkou byl hluboký černý sopečný písek, v němž se vojáci obtížně pohybovali a těžká technika často uvázla. Prudce stoupající terén zároveň zpomaloval přesun jednotek z pobřeží. Američtí námořní pěšáci proto utrpěli těžké ztráty ještě před dosažením hlavních japonských obranných linií. Do večera se přesto podařilo vysadit přibližně 30 000 vojáků a vytvořit souvislejší předmostí. Úvodní den ukázal, že námořní a letecká převaha sama nedokáže rychle zničit protivníka ukrytého v hlubokých a dobře připravených opevněních.
Vztyčení americké vlajky na Suribači 23. února 1945
Jedním z prvních amerických úkolů bylo izolovat a obsadit horu Suribači, která se tyčila nad jižní částí invazních pláží. Její japonská obranná postavení umožňovala pozorovat okolní terén a podporovat palbou další jednotky. Američané horu během prvních dnů postupně obklíčili a odřízli její obránce od zbytku posádky. Dne 23. února 1945 dosáhla malá skupina příslušníků 5. divize námořní pěchoty vrcholu a vztyčila americkou vlajku. Později téhož dne byla původní menší vlajka nahrazena větší. Událost se stala významným symbolem amerického postupu v Tichomoří a posilovala morálku bojujících jednotek i obyvatel Spojených států. Z vojenského hlediska znamenalo obsazení Suribači důležitý místní úspěch, nikoli konec celé bitvy. Některá japonská postavení na svazích zůstávala nevyčištěná a hlavní část obrany se nacházela dále na severu ostrova. Američtí vojáci museli teprve překonat rozsáhlé systémy bunkrů, podzemních chodeb a vzájemně se podporujících palebných postavení. Rozdíl mezi symbolickým významem vztyčení vlajky a skutečným průběhem bojů je proto důležitý pro pochopení celé operace. Dne 23. února byl dosažen významný dílčí cíl, ale před americkými jednotkami zůstával více než měsíc těžkých bojů.
Postup k severním letištím a boj o jednotlivá japonská opevnění
Po obsazení Suribači se hlavní boje soustředily do střední a severní části ostrova. Americká námořní pěchota postupovala proti hluboce členěné obraně, v níž byly jednotlivé jeskyně, bunkry a skalní výšiny propojeny palebnou spoluprací. Japonské jednotky často zůstávaly ukryté během amerického bombardování a zahajovaly palbu až ve chvíli, kdy se útočící pěchota přiblížila k jejich postavením. Američané proto museli využívat malé útočné skupiny, ženijní jednotky, plamenomety a obrněnou techniku, aby postupně vyřazovali jednotlivé opěrné body. Tanky však byly zranitelné vůči minám a skrytým protitankovým zbraním. Postup často představoval jen několik desítek nebo stovek metrů za den, přestože americké jednotky disponovaly výraznou převahou v dělostřelectvu a letectvu. Zvlášť těžké střety probíhaly v prostoru druhého a třetího letiště a na opevněných vyvýšeninách, které američtí vojáci označovali vlastními názvy. Japonský odpor se přitom postupně měnil. Některé izolované skupiny pokračovaly v palbě ze skrytých postavení, zatímco jiné podnikaly místní protiútoky převážně během noci. Ohrožení se přitom od počátku operace netýkalo jen pozemních jednotek. Již 21. února, ještě před obsazením Suribači, byla při útocích japonských sebevražedných letounů potopena eskortní letadlová loď USS Bismarck Sea a těžce poškozena letadlová loď USS Saratoga. Bitva tak vyžadovala soustavnou spolupráci pozemních, námořních a leteckých sil a způsobovala vysoké ztráty také mimo samotné pobřeží.
Konec organizované obrany 26. března a pokračující odpor skrytých vojáků
V polovině března 1945 již Američané ovládali většinu Iwodžimy a japonská obrana byla rozdělena do izolovaných prostorů. Oficiální oznámení o obsazení ostrova zaznělo 14. března, avšak těžké boje pokračovaly ještě další dva týdny. Japonské jednotky se stále bránily v podzemních postaveních a některé skupiny se pokoušely prorazit americkým obklíčením. V noci z 25. na 26. března provedlo přibližně 300 zbývajících japonských vojáků rozsáhlý překvapivý útok proti americkému týlovému prostoru v blízkosti letiště. Útok způsobil další americké ztráty, ale nemohl změnit výsledek bitvy. Dne 26. března 1945 prohlásilo americké velení Iwodžimu za zabezpečenou. Hlavní fáze operace tím skončila po 36 dnech bojů. Ani toto datum však nepředstavovalo okamžité zajetí nebo smrt všech japonských obránců. Několik tisíc vojáků zůstávalo ukryto v jeskyních a podzemních prostorách, odkud byli postupně vytlačováni během následujících týdnů a měsíců. Jednotliví japonští vojáci se dokonce ukrývali až do roku 1949. Kuribajašiho obranný systém tak splnil svůj hlavní taktický účel. Nedokázal zabránit americkému vítězství, ale proměnil obsazení malého ostrova v dlouhou a mimořádně nákladnou operaci.
Americké ztráty přes 26 000 mužů a téměř zničená japonská posádka
Bitva o Iwodžimu patřila k nejkrvavějším střetnutím americké námořní pěchoty během druhé světové války. Podle souhrnných údajů amerického námořnictva zahynulo 6 871 amerických vojáků a námořníků a dalších 19 217 bylo raněno. Celkové americké ztráty tak přesáhly 26 000 osob. Ztráty japonské posádky byly ještě ničivější vzhledem k jejímu celkovému počtu. Z přibližně 21 000 obránců padla během bojů naprostá většina a do 26. března bylo podle amerických údajů zajato pouze několik stovek osob. Část dalších japonských vojáků zůstala ukryta a byla zajata nebo se vzdala až po oficiálním skončení bitvy. Přesný počet japonských mrtvých proto není možné stanovit se stejnou jistotou jako počet amerických ztrát. Iwodžima patřila mezi výjimečné americké útočné operace v Pacifiku, při nichž byl celkový počet amerických padlých a raněných vyšší než počet japonských obránců na začátku bitvy. Výsledná bilance vyvolávala otázky, zda obsazení ostrova mělo dostatečnou strategickou hodnotu vzhledem k obětem, které si vyžádalo. Tyto otázky se objevovaly již během války a zůstávají součástí odborné diskuse. Samotný rozsah ztrát přitom ukazuje, že technická převaha útočníka nedokázala odstranit nebezpečí dobře organizované podzemní obrany.
Nouzová přistání B-29 a skutečný vojenský přínos dobytého ostrova
Americké jednotky začaly letiště na Iwodžimě obnovovat a rozšiřovat již během postupného obsazování ostrova. Již 4. března 1945, tedy během pokračujících pozemních bojů, zde nouzově přistál první bombardér B-29. V následujících měsících využívaly ostrov další americké letouny vracející se z náletů na Japonsko. Podle údajů amerického námořnictva zde do konce války uskutečnily bombardéry B-29 více než 2 200 nouzových nebo preventivních přistání. Od 7. dubna 1945 začaly z Iwodžimy vzlétat také stíhací letouny P-51 Mustang, které doprovázely některé bombardovací mise nad Japonsko. Ostrov tak skutečně získal využití předpokládané americkými plánovači. Jeho celkový strategický přínos je však předmětem odborné debaty. Ne každé přistání B-29 znamenalo záchranu posádky, která by jinak nevyhnutelně zahynula. Mnohá letadla ostrov využívala preventivně, přestože by pravděpodobně dokázala pokračovat na Mariány. Stíhací operace z Iwodžimy navíc komplikovala velká vzdálenost k japonským ostrovům a snižující se aktivita japonského stíhacího letectva. Americké námořnictvo také po válce zjistilo, že některé původní předpoklady o významu japonského radarového varování z Iwodžimy, které mělo předem upozorňovat na blížící se americké bombardéry, byly přeceněné. Obsazení ostrova tedy poskytlo americkému letectvu užitečné zázemí, avšak nelze je automaticky ospravedlňovat tvrzením, že každý americký padlý umožnil zachránit určitý počet letců.
Zkušenosti z Iwodžimy a příprava útoku na Okinawu
Bitva o Iwodžimu měla mimořádný význam také pro plánování dalších amerických pozemních operací v Pacifiku. Ukázala, že japonské velení dokáže využívat hlubokou obranu, rozsáhlé podzemní prostory a připravená palebná postavení k dlouhodobému odporu i v situaci výrazné materiální převahy protivníka. Američtí velitelé museli přehodnotit očekávání týkající se délky bojů, účinnosti předběžného bombardování i potřebného počtu pěších a ženijních jednotek. Zkušenosti potvrdily také význam zdravotnického zabezpečení, průběžného doplňování munice a úzké spolupráce pěchoty s tanky a podpůrnými zbraněmi. Ještě před definitivním zajištěním Iwodžimy však americká 5. flotila zahájila přesuny směrem k Rjúkjúským ostrovům. Dalším hlavním cílem se stala Okinawa, mnohem větší ostrov ležící jižně od japonského Kjúšú. Její obsazení mělo vytvořit rozsáhlou námořní a leteckou základnu pro další operace proti Japonsku a případnou invazi na jeho hlavní ostrovy. Americké vylodění na Okinawě začalo 1. dubna 1945. Japonská obrana zde opět využívala hluboce připravená postavení, ale její součástí byly navíc rozsáhlé letecké sebevražedné útoky proti spojeneckému loďstvu. Bitva se proto změnila v téměř tříměsíční střetnutí, které přineslo mimořádně vysoké ztráty vojáků i civilistů. Iwodžima tak představovala důležitý předstupeň závěrečné fáze války v Pacifiku, v níž se stále ostřeji projevoval rozdíl mezi nevyhnutelností japonské strategické porážky a schopností jeho ozbrojených sil pokračovat v nákladném odporu.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.